Ve dnešním článku bych se rád zamyslel nad tím, že to, co nás často posunuje dál a motivuje může být i něco tak negativního jako strach. Dneska se často mluví o strachu, který je paralyzující jako o něčem negativním. Slýchávám otázky typu, co bys udělal, kdybys neměl strach? Jak by ses zachoval, kdyby ses nebál? Myslím, že je důležité oddělovat strach, který je pro nás stresující (distres) a strach, který nás může posunout dále (eustres). Každý člověk je individuální, někoho určitá míra stresu vybudí k lepším výsledkům a druhého naopak zklame a zastaví. Také v konzultacích musí být terapeut velmi vnímavý k tomu, jak moc může klienta vyzývat k akci a jak mu dodává odvahu, aby ho to příliš nevystrašilo. U některých klientů funguje intervence typu: tak mi dokažte, že to dokážete, když o tom nyní mluvíte! U některých tento výrok naopak zastaví jejich sebedůvěru.
Vždycky je ale dobré, když má klient důvěru terapeuta, když mu terapeut věří a klient to cítí, důvěra je vždy základem každého dobrého sezení.
Strach může být posilující, když si uvědomíme například to, jak dobře se máme, když jsme zdraví. Setkávám se například i z vlastního života s momenty, kdy se něčím trápím a pak si uvědomím, jak je úžasné, že jsem zdravý, mám blízké, kterým můžu věřit, jsem v místě, kde je bezpečí a aktuálně není žádná válka, jako nyní kousek od nás. Takové srovnání mě na jednu stranu posílí v tom, že je třeba mít radost ze života, takový jaký je a že kontrast mezi mými starostmi a skutečnými starostmi je doopravdy propastný. Klienti mají často různé problémy, které by někdo mohl považovat za banální právě ve srovnání se “skutečnými” problémy, ale úlohou terapeuta je vždy brát klienta vážně, protože nikdy neví, jak moc se ho tyto problémy dotýkají. Je velmi individuální jak kdo co vnímá. Jak je popsáno výše, stejná intervence může u dvou lidí působit úplně opačně. Na druhou stranu, normalizace toho, že co prožívám vlastně není “tak strašné” ale často pomáhá, protože klient často žije jenom svými problémy a už nevnímá okolí, tak je skutečně je. Tohle je podstata sezení a supervize – podívat se na sebe z jiné perspektivy, srovnat můj život s tím, jak žijí ostatní, podívat se na sebe z pohledu druhé osoby a popřemýšlet o tom, jestli záležitosti, které se mi z úzkého pohledu zdají jako důležité skutečně důležité jsou, když se na ně podívám v širším kontextu.