Dneska bych se rád zaměřil na role terapeuta a klienta v dialogu. Na konzultacích s klienty často přemýšlím o tom, kdy je dobré mlčet, nechat pracovat klienta v tom, že mluví (nebo mlčí také) a nakolik je moje úloha být ten, kdo naopak klienta vede. Myslím si, že mlčení i mluvení je forma práce, pokud jsou konstruktivní, ne jako čekání na to, že druhý začne mluvit. Zvláštní je, že i mlčení, které je v dnešní době ukázkou asociálna může být velmi konstruktivní a že skutečná komunikace funguje také když dva mlčí, stejně tak když jeden mlčí a druhý mluví, ale už nefunguje když oba mluví – oba mlčí a komunikace může být dobrá, oba mluví, ale komunikace k ničemu vést nemůže. Síla mlčení je podle mě často podceňována, dneska máme dokonce terapie tichem, terapii tmou atp.
Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra.
Samota může být nahlížena jako největší trest, viz samotky ve vězeňském systému, ale také jako velký seberozvojový potenciál – poustevníci se často vydávali do odlehlých míst, aby nebyli rušeni světem a nahlédli do svého nitra. S klienty si také často dávám prostor na mlčení. Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra. Mou úlohou je rozpoznat, kdy je mlčení čekání a kdy je mlčení pracování. Nejlepší cestou je klienta se zeptat, než dávat na svou intuici. Na druhou stranu, mlčení (náš mozek) je často velmi kreativní, když ho necháme pracovat bez vyrušování. Je to tedy o tom, nechat pracovat mlčení a nevnímat ho jako něco zbytečného, rušivého, nevhodného.