Mluvit o sobě ve třetí osobě

Ve dnešním pojednání bych se rád zastavil u jednoho fenoménu, který jsem nyní zažil v konzultaci s jednou matkou, která má vážné rodinné problémy a které podle všeho dopadají i na jejího syna, tento fenomén je: mluvit o sobě ve třetí osobě. Přemýšlel jsem, proč se tak může dítě cítit a stylizovat do někoho třetího a jedna věc, která mě napadla v souvislosti se špatným rodinným zázemím je nedostatek lásky a úcty a proto si (“jemu”) tu úctu, a obecně dobré a prospěšné věci pro svůj růst nebo alespoň zachování stability, dává sám. Uvažoval jsem nad tím, že když syn nemá od své matky či otci, nebo jiné blízké pečující osoby dostatek péče a pozornosti, začne si ji dávat sám, jelikož je nezbytná pro to, aby fungoval a aby vůbec existoval. Je to vlastně v souladu se systemickým přístupem, který pracuje s celou širokou sítí našich kontaktů a vztahů a říká, že jakákoliv nepatrná změny v systému se projeví klidně i na jeho konci. Pokud bychom změnili konstelaci rodičů, pokud by se přestali hádat, soudit etc, tak by nejspíš syn dostal dostatek pozornosti a neměl by důvod si ji sám dávat. Na druhou stranu, uvědomuji si, že tento mechanismus, který je o sebe uchování a sebe udržení je vlastně velmi užitečný i pro budoucí, dospělý život. Učí to malé dítě, že ne vždy dostane pozornost, kterou by chtěl, potřeboval, zasloužil si. Učí nás to, že v určitou chvíli v životě si musíme poradit sami. Samozřejmě neobhajuji tuto situaci, malé děti si nedovedou srovnat racionálně pro a proti, spíše poukazuji na sebezáchovné mechanismy organismy, které se automaticky objevují ještě dříve, než jsme je schopni vědomě vidět a zpracovat.