Post covidová doba

Pomalu ale jistě se vracíme z on-line prostoru konzultací do terapeutického prostoru osobního setkávání a vnímáme kolik nánosů se nyní po „uvolnění“ ze člověka dostává. Vnímám jako zajímavé, že covid sám o sobě není téma do terapie jako takové, ale spíše to, že covid uspal záležitosti, které by klienti bez covidu do poradenství přinesli. Uplynulý rok na „bitevním poli“ přinesl mnohé zážitky s vlastní hranou schopností udržet se funkční i za velmi ostrých podmínek. Těší mě, že konzultace se obvykle odehrávají v duchu úlevy, naději a touze po novém začátku. Bohužel covid má i druhou stránku a tou je, že dlouho neřešené problémy jsou často již tak urputně zažrané v našich životech, že práce na vlastních obavách, selháních a strachu je mnohdy těžší než u klientů, kteří vzali zavděk i online koučinku a udržovali si i během covidu preventivní supervizní okénko toho, jak fungují, jak by měli a mohli fungovat lépe. Navrátivší se klienti po několikaměsíční či dokonce i roční pauze často vyžadují mnohem opatrnější našlapování a dostávání se pod kůži v rámci pomáhajícího rozhovoru. Dobrou zprávou je, že vnitřní spojení, které jsme dříve vybudovali, se nezapomíná a my můžeme navázat na dřívější spolupráci, což proces terapie značně podporuje. Nezřídka se ale také stává, že práce, na které jsme pracovali musela ustoupit do pozadí a přestože bezpečný prostor, který jsme klientům vytvořili stále zůstává, práce kterou na sobě člověk udělal nejenom často stagnovala, ale bohužel se díky absence pravidelných sezení do velké míry ztratila. Pro mě z toho je důležité poučení, že nic není ztraceno úplně a že nikdy není pozdě začít či pokračovat na sobě pracovat, respektive lepší přijít pozdě nežli později. Hlavní podmínkou úspěšné terapie je vždy vůle člověka vidět a jít kupředu a to se nám naštěstí i přes „ztracený“ rok daří a někde dokonce vidíme, jak lidé vychází z těžké zkušenosti posílení.