Existuje vnější nebo jen vnitřní motivace?

Přečetl jsem si v rámci vzdělávání knihu od Ivo Tomana „Motivace zvenčí je jako smrad…hned se vyvětrá“. Pointou knihy je, že lidi nejde namotivovat, pokud nemají vnitřní motivaci. CO tedy jde dělat, abychom druhé „změnily“? Z mého pohledu je to myšlenka velmi silná a sám z praxe a stovek odkoučovaných hodin se stovkami klientů mohu potvrdit, že motivovat zvenku nejde, je možné „pouze“ pomoci uspořádat podmínky klientova života tak, aby mu stálo na něčem pracovat, něco ve svém životě změnit. Smyslem terapeutické práce je pomoci klientovi vidět v jeho záměrech a touhách dostatečný stimul a smysl, aby mu stálo za to na nich pracovat. Pokud se neposouváme dále, ptám se klienta, jaká je moje úloha v jeho příběhu. Často se dozvídám to, že vlastně posun nechtějí, že je to spíš moje představa, co by se mělo v životě klienta dít. Dozvídám se, že potřebují chvíli postát na místě v bezpečném prostoru a popřemýšlet. Systemika je krásná v tom, že se vždy doptává klienta, co by se nyní mělo dít, namísto toho, aby terapeut přemýšlel, jaké intervence ve svém životě klient chce. Zažil jsem nedáváno hezkou skupinovou supervizi, kde jsme měli momenty nepochopení a zlomovým okamžikem, kdy se spolupráce pohnula dále bylo, když jsem udělal skupině dostatečný prostor  k tomu, aby si řekli „co vlastně ode mě chtějí?“. Výsledkem bylo, že potřebují větší zaměření na práci a vynechání úvodního tradičního kolečka, kde zjišťujeme, jak se kdo má. Ve chvíli, kdy skupina viděla, že se nedržím striktně způsobu práce, na který jsem zvyklý a který mi funguje, ale že respektuji, že oni ví více, než já co potřebují k životu, tak jsme byli schopni posunout se dál a nabrat nový dech a energii do dalšího směřování spolupráce.