Skupinová supervize … ve dvou

V terapeutické práci s klienty zažívám každý den nové a nové příběhy. Někdy s nimi usínám, někdy s nimi vstávám, někdy se mě drží i více dnů. Přemýšlím a uvnitř hlavy žiju dál příběh, který jsme spolu s klientem rozpracovali a očekávám co nového se stane. Vždy se ale jedná o změnu v obsahu, nyní jsem zažil zajímavou zkušenost a to změnu ve formě. Kolegyně supervizorka mě požádala, jestli bych za ni nevzal skupinu dvou lidí. Přestože je mým hlavním zaměřením individuální konzultace, skupinových či týmových supervizí už jsem též hodně zažil, ale obvykle to byly skupiny deseti a více lidí. Jak pracovat ve dvou? Skupinová dynamika s množstvím lidí kolem pěti a více je odlišná než když jsme pouze ve trojici, ale stále je to více podobné skupině, než individuálnímu sezení. Samotného mě překvapilo, jak hladce může takové sezení probíhat – pokud aplikujme ozkoušené metody a techniky z větší skupiny na menší – a navíc více efektivně, díky malé skupině. Se dvěma klienty jsem s cítil skoro jako v individuální terapii, protože byl prostor na příběh každého z nich a zároveň ten druhý mohl dát ještě další pohled kromě toho, co jsem dával já. Musím říct, že býti překvapován je velkou součástí mé práce, ale je to překvapování, na které jsem připraven. Zejména na to, že výsledek sezení nikdy není takový, jak jsem si představoval, ale takový, jaký ho klient nakonec chce, což je ta lepší a správnější varianta. Pokud by dělal, co já si představuji, že je správné, žil bych jeho život za něj – a zároveň bych musel ale vzít za něj zodpovědnost, pokud by moje „rada“ nefungovala. Proto mě tolik fascinuje systemický přístup, není třeba radit, stačí důvěřovat, že nejlepším rádcem si bude každý člověk sám. Terapeuti dle systemiky by měli býti více či méně dobrými průvodci na cestě najít si klíč ke svému problému v sobě.