Jak využít karanténu

Zvláštní čas který prožíváme. Pokud si čas sami neuděláme, okolnosti nás donutí. Jelikož se denně setkávám s klienty na supervizi a koučování, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy mě někdo bude nucen nahlásit jako setkání, když posléze zjistí, že je pozitivní. Jako pracovník v pomáhající sféře se snažím vyplnit čas nejen odpočinkem ale i samostudiem. V současné chvíli pročítám systemickou učebnici od slovenské kolegyně Kláry Giertlové: Manažovat a koučovat systemicky. Je to moc pěkné shrnutí a zhuštění relativně komplexní a složité systemické teorie. Nejvíce mě zatím zaujalo jaký dává důraz na potřebu dojednávání. Ještě před samotnou spoluprácí je třeba, aby terapeut vysvělil klientovi kontext spolupráce. Sezení není od toho, aby se zde klient lidově řečeno vypovídal, ale abychom spolu pracovali. Na hodinovém sezením pracujeme slovem, potom následuje klientova reflexe v klidu domova a potom následují činy. V KBT (kognitivně behaviorální terapii) jde o změnu myšlení a posléze o změnu chování (behaviorální změna). Činy bez předchozího přemýšlení jsou neuvážené, nevedou k cíli, ale pouze k bloumání. Přemýšlení samotné je hezké, ale musí být předstupeň činů, nejde zůstat jen u něho. S trochou nadsázky až cynismu říkám, že přemýšlet znamená nic nedělat. Jelikož jsem zastánce Krátké terapie zaměřné na řešení, vždy na začátku s klientem probereme co zde budeme tu hodinu dělat, s čím chce za hodinu odcházet a co se změní do našeho příštího sezení. Pokud přijde klient posdílet zážitky, nejsem proti, ale ještě před tím si musím s ním ujasnit, jaká je moje role v tomto společném čase. Pokud je to tom, že mám vyslechnout jeho strasti, tak klienta buď zkoriguji nebo odmítnu, to není práce pro kouče, ale prostor pro kamarády, rodinu či jiné blízké lidi. Kouč je člověk placený za výsledky a výsledky musí být konkrétní a hmatatelné. Samozřejmě, konečným ukazatelem užitečnosti spolupráce je klient sám a pokud mě dá argument, že i pouhé vyslechnutí ho přiblíží k cíli, co jsme si stanovili, jsem mu velice rád k dispozici. Ještě se mi to nestalo, ale z pohledu systemických principů si to dovedu představit. Pokud by byl důvod k vyslechnutí ten, že nemá komu tyto záležitosti sdílet, tak raději než být placen za poslouchání trápení, tak budu pracovat s klientem na tom, aby si našel nové lidi ve svém životě co ho vyslechnou, nebo s lidimi ve svém životě co už má navázal takový vztah, aby tam pro něj byly, když je potřebuje. Jedna z otázek co rád pokládám je: Co byste dělal, kdyby neexistovala terapie? Jako superizor krátké terapie obvykle pracuji do maximálně pěti hodinových sezení, ideálně tří. Delší spolupráci považuji obvykle za neužitečnou. Smyslem mé práce není vytvořit na sobě závislost, ale paradoxně pomoci klientovi, aby mě potřeboval co nejmenší čas