Klienti si občas vyžádají koučování a sezení připomíná spíše supervizi a někdy je to naopak. Zmatení na straně klientů je pochopitelné a proto bych dnes rád zvýraznil některé zásadní rozdíly mezi supervizí a koučinkem. Co se reálného rozdílu týče, tak zásadní je, že skutečný příjemcem supervize je klient klienta. Obvykle pacienti, pokud se týká o lékaře nebo klienti sociálních služeb, pokud se jedná o sociální pracovníky nebo třeba žáci, pokud se jedná o supervizi ve školství nebo klienti v terapii v supervizi terapeutů. V supervizi se soustředíme na užitek sezení, ale ne pro supervidovaného, ale pro ty, o které supervidovaný pečuje. Na rozdíl od toho, v koučování se jedná o užitek přímo pro klienta, který je na supervizi. Supervidovaný zadá žádost a společně dospějeme k tomu, jak za tímto cílem jít. Ostatní rozdíly mezi supervizí a koučováním jsou spíše dialektické a netýkají se tolik formy, jako spíše obsahu, ve kterém se koučování či supervize vede. Supervize je běžná ve zdravotnictví a sociální sféře (zde je dokonce povinná), obvykle děláme supervizi pro týmy kolem 10-ti lidí v rozmezí 1-3 měsíce v délce 2-3 hodin, dle velikosti týmu nebo závažnosti tématu. Další druh supervize je skupina, kde se setkávájí lidé ke sdílení, ale vzájemně se neznají. Nejznámější formou je tzv. Balintovská skupina, kde má obvykle jeden účastník slovo, definuje nějakou záležitost, co se mu stala s klientem a ostatní mu poskytují nezávislý vhled a inspirují k různým způsobům řešení. Poslední formou je individuální supervize, obsah je stejný jako ve skupině nebo týmu, vždy se jedná o řešení nějakého problému supervidovaného s jeho klientem, společně se supervizorem dochází k různým úhlům pohledu na situaci a k řešení, tak aby bylo průchodné pro supervidanta ale zejména užitečné pro jeho klienta – to je smyslem supervize, přínos musí pocítit zejména klienti našich klientů v supervizi.
Muzikoterapia a jej využitie v psychosomatickej psychiatrii
Text opisuje teoretické a praktické poslanie muzikoterapie v psychosomatickej psychiatrii. Cieľom textu je poukázať na definičné východiská muzikoterapie, ako disciplíny aplikovanej v psychiatrickom okruhu ochorení, s psychosomaticky ladenými ťažkosťami. Ďalšími zámermi textu sú vymedzenia spôsobu práce v praxi, prostredníctvom metód, umožňujúcim pacientom daného okruhu ochorení zmiernenie ich ťažkostí. Súčasťou využitia metód v praxi sú aj kľúčové slová, ktoré slúžia ako hraničný priestor medzi aplikovanou metódou, dopadom na pacienta a následným opätovným zasadením do teoretického rámca. Psychosomatickú psychiatriu vymedzujeme ako pojem, kde je zohľadnený psychosomatický – celostný – pohľad na človeka ako na bio – psycho – sociálno – spirituálnu jednotu človeka, zasadený do rámca psychiatrických diagnóz. Metodologický rámec textu je zasadený do kontextu vymedzenia muzikoterapie ako disciplíny v teoretickom zástoji až po praktické aplikovanie v psychosomatickej psychiatrii. Zmyslom textu je poukázanie na možnosti aplikovania muzikoterapie a umeleckých terapií v psychiatrických zariadeniach.
Kľúčové slová: muzikoterapia, psychosomatika, psychiatria, kľúčové momenty, metóda.
Post-covidová stresová klinika
Na základě stále větší poptávky klientů po pomoci a podpoře při návratu do „normálního“ života jsme se rozhodli soustředit naše síly na potřeby klientů, které vyvstávájí a odkrývají se po roce pandemie. Setkáváme se zejména s potřebou nového utváření sociálních návyků po návratu z on-line prostoru, neschopností či bloky v komunikaci „na živo“, dále pak se změnami v rodinách v důsledku on-line výuky a návratu zpět do lavic. Časté téma, které klienti přináší je zaměření se na sebe, jelikož teď celý rok pracovali pro druhé. Toto se netýká pouze pomáhajících profesí ale takřka všech – rodičů, kteří byli učitelé svých dětí, pečovatelů dětí o staré rodiče či jiné lidi v nouzi a pak o všechny možné dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii ještě nad rámec pro úplně cizí lidí. Víme, že po roce kdy všichni mysleli více na druhé než na sebe je nyní čas, abyste zase dobili energii sami pro sebe a proto se Vám budeme maximálně věnovat ve vašich vlastních potřebách a záležitostech.
Rodinná a párová konzultace
Poskytujeme poradenství na principech systemické terapie – zajímáme se vždy o celkový kontext a „systém“ a všechny jeho jednotky, čili osoby, které se s klientem setkávají. Při rodinných sezeních preferujeme přítomnost všech, kterých se dotýká daná záležitost. Používáme prvky facilitace a díky citlivému přístupu docházíme výsledkům obvykle ve 3-5 sezeních – v závislosti na probíraném tématu. Pokud se nejedná o dlouhodobou terapeutickou spolupráci, zaměřujeme se v duchu našeho výcviku na krátkodobou terapii zaměřenou na řešení. Systemická terapie používá principy kongruence, pochopení a zaměření se na řešení, místo analýzy problému.
V párové konzultaci obvykle pracujeme ve střednědobém horizontu a důsledně vyžadujeme přítomnost obou partnerů. Považujeme za nezbytné, abychom jako supervizoři udrželi nadhled a na sezeních se zaměřujeme na odhlédnutí od problému, který klienty – pár přivedl k nám do poradny, ale soustředíme se na společné silné stránky a vždy vycházíme z motivace klientů, to je ústředním hnacím motorem úspěšné spolupráce.
Už máte svého supervizora?
S klienty často přicházím na to, že i když přijdou pouze na „preventivní“ návštěvu, protože jsou objednaní, vždy se objeví něco, co by stálo za to prokonzultovat. Přijde mi zajímavé, že institut soukromého supervizora není v Českém kontextu stále zakořeněn.
Přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí.
Ve spojených státech má spousta lidí soukromého terapeuta nebo psychoanalytika, proč tady u nás není prevence a institut soukromého supervizora stále vnímána jako něco běžného, ne-li pozitivního, ale spíše jako zbytečnost nebo něco nedůvěryhodného. Vycházím s teze, že přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí. Uvědomuji si dobře, že smyslem mé práce je, aby se klienti rozhoupali k akci, to je dobré a potřebné. Dodal bych také, že přijít se poradit, než nějaké rozhodnutí udělám je snad ještě důležitější. Tak často v sobě lidé něco dusí a nepřijdou to prokonzultovat s nezávislým odborníkem a zbytečně prodlužují dobu stresu a napětí.
Mluvení pomáhá (?!)
Je možné pouhými slovy změnit to jak člověk vnímá realitu kolem sebe? Je možné utvořit si svůj svět aniž by člověk upadl do solipsistické filozofie či víry, že se svět točí jen kolem něj a nic jiného neexistuje? Dle mého názoru je možné vytvořit si svůj svět vedle světů druhých a ve světě druhých. Ze systemického pohledu jsme všichni vzájemně propojené systémy, které fungují propojeně, vzájemně se ovlivňují, pozorovatel je ovlivněn pozorovaným a ten je ovlivněm zase tím koho pozoruje a tak dále. K nadpisu bych ještě dodal, že reflektující mluvení pomáhá. Ne každé mluvení k něčemu směřuje. Určit si cíl je ten nejzákladnější předpoklad dobrého koučovacího sezení, jelikož bez něj nám nebude žádný vítr dost dobrý – pokud nevíme kam plujeme (Michel de Montaigne). Zrovna jsem zažil sezení, kdy za mnou přišel muž, co chtěl probrat svůj život, utvrdit se v tom co dělá dobře a zapracovat na tom co mu nejde. Snažil jsem se vydefinovat jak se pozná, že jdeme za cílem, že plujeme směrem, který si vytyčil, ale nepodařilo se mi úplně vydefinovat jak bude jeho cíl vypadat. Myslel jsem si, že už samotné mluvení o záležitostech může i při abstraktněji vydefinovaném cíle být přínosné, ale mýlil jsem se. Na konci sezení mi bylo řečeno, že jsme nedělali, to co klient dělat chtěl, ačkoliv mi na začáku neřekl, kam se ubírat, poněkud paradoxní situace. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Myslím, že z mé strany jsem se neměl pouštět do dalších koučovacích či supervizních technik, než si vydefinujeme cíl, ke kterému tyhle techniky povedou. Na druhou stranu, jak si mohu být jist, že definice je dostatečná ze strany klienta, nebo co když si to klient myslí, ale na konci si uvědomíme, že tomu tak nebylo? Jedna ze základních vět, kterou kladu na skupinových sezeních je: co nejmenšího by se dneska mělo stát, aby to pro vás mělo smysl, abychom se zabývali Vaším tématem, jaký by měl být po dnešní sezení rozdíl? Je třeba přesně vědět, jaký bude rozdíl před a po sezení. Pro mě osobně je to zkušenost, že ptát se na cestu, klidně i vícekrát během jedné koučovací hodiny má smysl, jelikož pak se jde relativně jednoduše ztratit do mluvení, které nepomáhá, ale které nás oddaluje od naší vytyčené cesty – a vytyčit si cestu i během toho co po ní jdu je stejně důležité jako původní cíl, jelikož cíle se na naší cestě můžou měnit. Setrvávat v postoji, „nyní už vím“ je ten, který jistojistě nevede k uspokojivému sezení.
Jak se to pozná?
Na základě pravidelných setkání supervizorů ve zdravotnickém zařízení jsme se dostali do zajímavé debaty – jak klient pozná, že je spokojený? Co to znamená být spokojený? V první řadě musím poznamenat, že spokojenost lze definovat nejlépe v konkrétních slovech. Pokud je cílem člověka být šťastný, spokojený, mít méně stresu, tak se zeptám, jak se takový stav bude projevovat, čeho bude mít více, když bude mít méně stresu, jak poznají druzí, že jsem spokojenější? To posledně jmenované je velmi mocný nástroj. Občas se na koučování setkávám s lidmi, co říkají, že se vlastně mají dobře, ale občas jim něco vadí, s něčím mají problém. Primárně se snažím zaměřovat na pozitivní věci v jejich životě. Jaké to je, že se mají dobře, čím je to způsobeno, co jim jde, v čem jsou dobří a – to hlavně – jak to poznají lidé kolem nich, že jsou spokojení? Otázka na to, jak mě vnímá okolí, mí nejbližší je často velmi dobrý ukazatelem toho, jestli jsem opravdu spokojený. Dokud se na sebe nepodívám očima druhého člověka, není jisté, že moje pocity nezůstávají v subjektivní rovině. To by nebylo nic špatného, ale ve chvíli kdy člověk mluví o spokojenosti a stojí si za tím, mělo by i lidem kolem něj být nějakým způsobem čitelné, že je šťastný a měli by být schopni to konkrétně pojmenovat. Tyto tzv.cirkulární otázky nám pomáhají vidět svět a subjektivní perspektivu skrze oči druhých lidí. Pomáhá nám to vidět naši situaci ale též situace druhých lidí tak jak ji asi vnímají oni a to může právě naši oči otevřít jiným pohledům o sobě samých.
Jak skutečná je skutečnost?
V knize Psychologie komunikace od Zdeňka Vybírala jsem se dočetl o následujícím experimentu. Skupina mužů měla telefonicky hovořit se ženou, kterou viděli na obrázku. Telefonáty byly dva. V prvním telefonátu to byla žena pro ně fyzicky přitažlivá a ve druhém žena fyzicky neatraktivní. Výsledkem tohoto pokusu bylo to, že muži, kteří si mysleli, že mluví s ženou atraktivní, byli k ní mnohem více pozitivní, vstřícní, komunikativnější a celkově uvolněnější než když mluvili se ženou, kterou dle obrázku nepovažovali za přitažlivou, k této zaujali a priori negativní postoj. Pravda za tímto je, že žena byla ve skutečnosti jiná, než jakou muži viděli a přesto se jejich chování diametrálně odlišovalo. Záleželo na tom co si myslí, ne na tom co je skutečné. Dalším a zřejmě nejdůležitějším bodem pokusu byl fakt, že ženy se kterými bylo jednáno pozitivně se také dále pozitivně chovali k lidem, které potkali – k vedoucím pokusu. Z tohoto vyplývá, že to jak ke mně druhý přistupuje mě ovlivňuje a já pak takto ovlivňuji lidi dále. Z pohledu systemiky, kdy se zaměřuji na sociální konstruktivismus musím říct, že tento výsledek odpovídá mé životní filozofii – pravdu o realitě, ergo realitu samotnou si vytváříme v hlavě. Muži neznali pravdu – jestli žena byla hezká či ne, ale ve své hlavě – na základě nepravdy – že žena je přitažlivá, protože jim to bylo řečeno, se mentálně nastavili na určitou realitu a tu pak dále posílali na ženy, se kterými mluvili. Takto se snažím přistupovat i ke svým klientům. Ukázat jim, že nejtěžší krok není chovat se tak jak bych si přál v nějaké situaci – například nerozčílit se – to je jedno z témat s čím často přicházejí. Nejtěžší je vytvořit novou mentální mapu, uvědomit si co chci a co nechci. Jde o to, jak prožíváme realitu ve své hlavě, taková totiž bude vypadat a tak k nám budou přistupovat i lidé kolem. Ti lidé, kteří nám často vadí. Když se nastavíme, že lidé kolem jsou přátelští, také se k nim takto budeme podvědomě chovat stejně jako muži v onom experimentu. A také lidé kolem k nám budou přátelští, a nejenom k nám, ke všem ostatním koho po nás potkají – stejně jako ženy, ke kterým bylo přistupováno pozitivně, nehledě na to jak ve skutečnosti vypadaly. Když se naopak budeme nastavovat na to, že lidé nám chtějí škodit, budeme k nim takto přistupovat a podporovat tento začarovaný kruh – i oni na základě našeho chování budou k nám přistupovat negativně. Nakonec vše záleží na naší volbě, na tom jak se uvnitř naší mysli nastavíme, jelikož to rozhoduje o naší realitě.