Ve dnešním příspěvku bych
rád reagoval na rozhovor s terapeutkou Edith Eger v týdenníku respekt.
Níže přikládám dvě otázky a její odpovědi:
„S ohledem na vaše životní zkušenosti je
fascinující, že jste se rozhodla lidi učit lásce, a ne varovat je před
tím, čeho je lidstvo schopné. Bylo to racionální rozhodnutí?
Je to spíš
mým nastavením. Lidé o mně občas říkají, že jsem ženským protějškem
vídeňského neurologa a psychiatra Viktora Frankla, který také přežil
Auschwitz. Dodnes si vzpomínám, jak mi při našem prvním setkání vyprávěl, že
když ho v koncentráku bili a týrali, zavřel oči a představoval si,
jak má v jednom z věhlasných vídeňských sálů psychiatrickou
přednášku. Já se v lágru ocitla v šestnácti, když jsem byla hrozně
zamilovaná. Pamatuji se, že jsem před Josefem Mengelem taky zavírala oči
a představovala si, jak tančím part z Romea a Julie a vznáším
se přitom na scéně budapešťské opery. Já i Frankl jsme v nejhorších
životních situacích instinktivně volili podobný přístup. Lidské utrpení je
přitom univerzální a nezáleží na tom, jaký je jeho původ. Během let se
v mé terapeutické praxi objevili lidé, kteří zažili znásilnění nebo
přepadení. Když jistili, že jsem byla v Auschwitzu, měli pocit, že jejich
bolest vedle té mojí nic neznamená. Nechtěli mi o něm vyprávět. Vysvětlila
jsem jim, že já na rozdíl od nich aspoň věděla, kdo byl můj nepřítel. Oni byli
ve svém zážitku často uvězněni víc než já, protože svého nepřítele nikdy
neviděli. Mně v lágru denně připomínali, že se odtamtud nikdy nedostanu
živá. Brali mi krev a posílali ji německým vojákům. Vždycky mě u toho
aspoň napadlo: s touhle krví válku fakt nevyhrajete!
Vůle k životu, o které
mluvíte, je nejspíš darem, který nemá každý. Vy jste kolem sebe vždycky
dokázala najít něco, čím jste se dokázala potěšit. Může v sobě člověk
takovou sílu pěstovat vědomě?
Náš mozek a limbický systém je nastavený tak, že z našich myšlenek
vyvěrají naše emoce, nikoliv naopak. Je třeba nezapomínat na dvě věci: za prvé
přemýšlet o myšlení. Za druhé musíte být pozorná k tomu, čemu
věnujete pozornost. Zaměřováním se na špatné věci v sobě posilujeme
reakce, kterých bychom se paradoxně nejradši zbavili. Lidé dokáží přijít
s neuvěřitelně negativními proroctvími, která se pak naplní. Používají
slova jako „nikdy“ nebo „vždycky“, mají absolutní jistotu ve věcech,
o nichž nemohou mít ponětí, jak dopadnou. Své pacienty učím, aby místo
„vždycky“ říkali „doteď“. Místo „nikdy“ říkali „v minulosti“. Postupně
člověk uvědomí, že svou minulost nezmění, ale to, co bude, změnit může. Je také
dobré být realista, ne idealista. Když idealista v životě nedostane, po
čem prahne, může se z něj stát cynická a sarkastická osoba.“
Tento úryvek z článku my evokuje otázku ohledně
skutečnosti a významu objektivní versus subjektivní reality. Z pohledu systemické
terapie a konstruktivistické filozofie si realitu vytváříme v hlavě. Stačí
si uvědomit jakou moc má např. nervozita na náš trávící systém. Dát se do
pohody před důležitým pohovorem, schůzkou nebo zkouškou ve škole znamená
zmírnit nervozitu a množství návštěv toalety z nervozity. Jak můžeme
využít toho co říká Eger? V prvé řadě nebrat emoce jako něco co by šlo
ovládnout, pokud se k nám dostaví. Vztek, radost atp. jsou počitky, které
musíme svým chováním zpracovat. Nejdůležitější je ale vědět, že emoce plyne z myšlenek
a myšlenky můžeme ovládat. Přání je
otcem myšlenky. To co si budeme přát, to jak o sobě budeme smýšlet, se nakonec
stane myšlenkou a realitou, podle které žijeme a podle které se nastaví také
tělo a v konečném důsledku také naše fyzické tělo (jako například ukázka s trávícím
systémem). Umění „být v pohodě“ je něco co je možné se naučit. Hlavním
milníkem veškeré práce na sobě je představa cíle. Čím lépe si představíme, kam chceme
směřovat, tím lépe si naše tělo nastaví potřebné nástroje k tomu, aby žilo
podle toho, jak si naše fantazie dokáže představit „novou realitu“. Nastaví
svůj systém na přijetí změny, která je v naší představě chtěná a smysluplná.
Tato nová realita je to, co s klienty žijeme na sezeních a na kterou se
snažíme klientův systém připravit. Změna klienta terapeutem není možná a dle
mého názoru ani eticky přípustná, to není naše práce, my se snažíme o změnu
podmínek v „systému“ klientova života tak, aby pro něj změna byla chtěná,
přirození a účelná. Za takových podmínek se rozpouští klasická připomínka, se
kterou lidé chodí na terapii: ono to nejde, jiné to nebude, nikdy to nebylo a nebude
lepší. Edith Eger k tomu říká: Nepoužívejte nikdy, ale doteď. Nyní jste
přišel sem a můžeme pracovat na změně. Prvním a nejdůležitějším krokem je
uvěřit, změna v hlavě je to hlavní, změna v realitě už vyplyne sama,
důvěřujme svému tělu, že si poradí, když ho budeme dobře směřovat.
