V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi, různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost) supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce. Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v angličtině „luck“), ale jedná se o volbu být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla, pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím, že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“ stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.
Rozdíl mezi supervizí a koučováním
Klienti si občas vyžádají koučování a sezení připomíná spíše supervizi a někdy je to naopak. Zmatení na straně klientů je pochopitelné a proto bych dnes rád zvýraznil některé zásadní rozdíly mezi supervizí a koučinkem. Co se reálného rozdílu týče, tak zásadní je, že skutečný příjemcem supervize je klient klienta. Obvykle pacienti, pokud se týká o lékaře nebo klienti sociálních služeb, pokud se jedná o sociální pracovníky nebo třeba žáci, pokud se jedná o supervizi ve školství nebo klienti v terapii v supervizi terapeutů. V supervizi se soustředíme na užitek sezení, ale ne pro supervidovaného, ale pro ty, o které supervidovaný pečuje. Na rozdíl od toho, v koučování se jedná o užitek přímo pro klienta, který je na supervizi. Supervidovaný zadá žádost a společně dospějeme k tomu, jak za tímto cílem jít. Ostatní rozdíly mezi supervizí a koučováním jsou spíše dialektické a netýkají se tolik formy, jako spíše obsahu, ve kterém se koučování či supervize vede. Supervize je běžná ve zdravotnictví a sociální sféře (zde je dokonce povinná), obvykle děláme supervizi pro týmy kolem 10-ti lidí v rozmezí 1-3 měsíce v délce 2-3 hodin, dle velikosti týmu nebo závažnosti tématu. Další druh supervize je skupina, kde se setkávájí lidé ke sdílení, ale vzájemně se neznají. Nejznámější formou je tzv. Balintovská skupina, kde má obvykle jeden účastník slovo, definuje nějakou záležitost, co se mu stala s klientem a ostatní mu poskytují nezávislý vhled a inspirují k různým způsobům řešení. Poslední formou je individuální supervize, obsah je stejný jako ve skupině nebo týmu, vždy se jedná o řešení nějakého problému supervidovaného s jeho klientem, společně se supervizorem dochází k různým úhlům pohledu na situaci a k řešení, tak aby bylo průchodné pro supervidanta ale zejména užitečné pro jeho klienta – to je smyslem supervize, přínos musí pocítit zejména klienti našich klientů v supervizi.
Muzikoterapia a jej využitie v psychosomatickej psychiatrii
Text opisuje teoretické a praktické poslanie muzikoterapie v psychosomatickej psychiatrii. Cieľom textu je poukázať na definičné východiská muzikoterapie, ako disciplíny aplikovanej v psychiatrickom okruhu ochorení, s psychosomaticky ladenými ťažkosťami. Ďalšími zámermi textu sú vymedzenia spôsobu práce v praxi, prostredníctvom metód, umožňujúcim pacientom daného okruhu ochorení zmiernenie ich ťažkostí. Súčasťou využitia metód v praxi sú aj kľúčové slová, ktoré slúžia ako hraničný priestor medzi aplikovanou metódou, dopadom na pacienta a následným opätovným zasadením do teoretického rámca. Psychosomatickú psychiatriu vymedzujeme ako pojem, kde je zohľadnený psychosomatický – celostný – pohľad na človeka ako na bio – psycho – sociálno – spirituálnu jednotu človeka, zasadený do rámca psychiatrických diagnóz. Metodologický rámec textu je zasadený do kontextu vymedzenia muzikoterapie ako disciplíny v teoretickom zástoji až po praktické aplikovanie v psychosomatickej psychiatrii. Zmyslom textu je poukázanie na možnosti aplikovania muzikoterapie a umeleckých terapií v psychiatrických zariadeniach.
Kľúčové slová: muzikoterapia, psychosomatika, psychiatria, kľúčové momenty, metóda.
Post-covidová stresová klinika
Na základě stále větší poptávky klientů po pomoci a podpoře při návratu do „normálního“ života jsme se rozhodli soustředit naše síly na potřeby klientů, které vyvstávájí a odkrývají se po roce pandemie. Setkáváme se zejména s potřebou nového utváření sociálních návyků po návratu z on-line prostoru, neschopností či bloky v komunikaci „na živo“, dále pak se změnami v rodinách v důsledku on-line výuky a návratu zpět do lavic. Časté téma, které klienti přináší je zaměření se na sebe, jelikož teď celý rok pracovali pro druhé. Toto se netýká pouze pomáhajících profesí ale takřka všech – rodičů, kteří byli učitelé svých dětí, pečovatelů dětí o staré rodiče či jiné lidi v nouzi a pak o všechny možné dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii ještě nad rámec pro úplně cizí lidí. Víme, že po roce kdy všichni mysleli více na druhé než na sebe je nyní čas, abyste zase dobili energii sami pro sebe a proto se Vám budeme maximálně věnovat ve vašich vlastních potřebách a záležitostech.
Rodinná a párová konzultace
Poskytujeme poradenství na principech systemické terapie – zajímáme se vždy o celkový kontext a „systém“ a všechny jeho jednotky, čili osoby, které se s klientem setkávají. Při rodinných sezeních preferujeme přítomnost všech, kterých se dotýká daná záležitost. Používáme prvky facilitace a díky citlivému přístupu docházíme výsledkům obvykle ve 3-5 sezeních – v závislosti na probíraném tématu. Pokud se nejedná o dlouhodobou terapeutickou spolupráci, zaměřujeme se v duchu našeho výcviku na krátkodobou terapii zaměřenou na řešení. Systemická terapie používá principy kongruence, pochopení a zaměření se na řešení, místo analýzy problému.
V párové konzultaci obvykle pracujeme ve střednědobém horizontu a důsledně vyžadujeme přítomnost obou partnerů. Považujeme za nezbytné, abychom jako supervizoři udrželi nadhled a na sezeních se zaměřujeme na odhlédnutí od problému, který klienty – pár přivedl k nám do poradny, ale soustředíme se na společné silné stránky a vždy vycházíme z motivace klientů, to je ústředním hnacím motorem úspěšné spolupráce.
Už máte svého supervizora?
S klienty často přicházím na to, že i když přijdou pouze na „preventivní“ návštěvu, protože jsou objednaní, vždy se objeví něco, co by stálo za to prokonzultovat. Přijde mi zajímavé, že institut soukromého supervizora není v Českém kontextu stále zakořeněn.
Přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí.
Ve spojených státech má spousta lidí soukromého terapeuta nebo psychoanalytika, proč tady u nás není prevence a institut soukromého supervizora stále vnímána jako něco běžného, ne-li pozitivního, ale spíše jako zbytečnost nebo něco nedůvěryhodného. Vycházím s teze, že přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí. Uvědomuji si dobře, že smyslem mé práce je, aby se klienti rozhoupali k akci, to je dobré a potřebné. Dodal bych také, že přijít se poradit, než nějaké rozhodnutí udělám je snad ještě důležitější. Tak často v sobě lidé něco dusí a nepřijdou to prokonzultovat s nezávislým odborníkem a zbytečně prodlužují dobu stresu a napětí.
