Názor nebo nestrannost?

Občas se v konzultacích setkávám s odpovědí na spokojenost s mou prací v tom smyslu, že by klienti chtěli více znát můj názor na jejich problémy či na to co prožívájí a dělají. Obvykle se toho nestraním, pokud to klienti chtějí vědět, dám jim svůj názor nebo zkušenost, ale vždy jim řeknu, že lepší je to co si oni sami vymyslí a prožijí, pokud dostanou návod od někoho jiného, nikdy si tuto cestu nezvolí nebo minimálně nepřijmou za svou. Supervize je zejména o prostoru k zastavení a zamyšlení. Je to místo, kde může člověk prozkoumat svůj pohled a dostat k němu zrcadlo od někoho druhého – nezaujatého. Názory slýcháváme dnes a denně a málokdy se jimi řídíme, ať už jsou to naši blízcí, naši klienti nebo názory v novinách. Supervizor je jiný tím, že ačkoliv není nijak zaineteresován v našem životě narozdíl od druhých lidí, dovede nám dát pohled, který bychom rádi slyšeli od našich bližních – pohled odprostěný od filtrů. Každý vztah se udržuje tak, že neříkám naplno, co si o druhém myslím, protože ho nechci napřiklad zranit. To je v pořádku, ale někdy se hodí vyslechnout si celou pravdu, i takovou která bolí. V supervizi není důvod cokoliv udržovat a je to tedy místo si takovou pravdu vyslechnout. A dle mého názoru a systemické teorie je užitečnější vyslechnout si reflexi toho, jak můj příběh působí, než návod, jak bych to měl dělat jinak.

Může se to povést?

Občas zažíváme těžké a temné chvíli při supervizních konzultacích. Někdy se stane, že člověk nevidí žádné východisko z jeho situace. Je tedy možné nějak pomoci zase zahlédnout světlo na konci tunelu? Nedávno se mi stalo, že klient nevěřil, že by se mu mohlo podařit vyřešit nějakou náročnou osobní situace ve svém vztahu a byl přesvědčen, že je to jeho konec. Říkal si, a sám sebe přesvědčoval, že konec jich dvou nebude konec světa, ale vnitřně o tom sám přesvědčen nebyl. Zkusili jsme udělat pokus, že zkusí po určitou dobu vidět naději a bude se podle toho chovat. Je to alternace na techniku známou jako „zázračná otázka“, neboli otázka na zázrak. Smyslem je představit si, že to, po čem toužíme, se už stalo. Tomuto klientovi pomohlo jen to, že se choval po dobu několika týdnů, jakoby jejich vztah byl dobrý. Tím pádem se na to naladil a tím pádem i jeho partnerka nebyla neustále ve stresu a také se začala chovat jinak. Malá změna v jeho myšlení, znamenala velkou změnu pro jejich společný život. Zkusit začít přemýšlet jinak nám nikdy nemůže nic vzít, maximálně můžeme získat, tak proč to nevyzkoušet?

Podpora jednotlivců v rámci skupiny

Dneska bych se rád zamyslel na užitečností supervize v rámci skupiny nebo týmu a o úloze supervizora v tomto formáte. Ve skupinových supervizích nebo různých týmech, ať už se jedná o zdravotnické, sociální nebo korporátní prostředí se vždy najde dost třecích ploch, ať už mezi lidmi – kolegy nebo mezi jejich zákazníky. S každým máme trochu jiný vztah a ke každému přistupujeme trochu jinak. Úlohou supervizora v takových skupinách je zejména facilitace toho, co se řekne a toho jak to vyzní, respektive jak to vyznít má. S každým člověkem, se kterým tvoříme nějaký vztah, jakýkoliv, vždycky používáme při komunikace filtry. Jinými slovy napřed přemýšlíme než řekneme, co říct chceme, přehrajeme si ,jaký vliv to na druhého bude mít. Supervizor je člověk, se kterým žádný vztah netvoříme, není tedy důvod jakkoliv přemýšlet, jak to, co říkám, na něj bude působit. Pokud není důvod udržovat vztah, není důvod vyložene přemýšlet, jak bude vnímat to co říkám. Tohle je účel supervize, zbavit se filtrů, které máme s ostatními lidmi, protože přemýšlením o tom, jak to na ně působí – používám filtrů, tyto vztahy tvořím a udržejem. Pokud hovoříme s někým, s kým nic udržovat nemusíme, je možnost přemýšlet jinak než nad tím, jak to co říkám na druhého působí. V týmové supervize může supervizor facilitovat to co slyší, respektive pomáhat přenášet to, co mluvčí chce, aby posluchač slyšel, protože to co je vyřčeno a vnímáno na straně mluvčího není na straně posluchače slyšeno, tak jak bylo původně zamýšleno. Supervizor je nestranný v životěch účastníků supervize, nemá žádný vliv na jejich životy, narozdíl od kolegů nebo ostatních lidí v jejich životech a tedy nemá žádný důvod je ovlivnovat nebo manipulovat, protože tohle je naprosto přirozené v jiných, jakýkoliv vztazích. Dynamika vztahů je zkrátka taková, to není nic špatného, ale v rámci týmu, i když víme, že se ovlivňujeme, což je nevyhnutelné, tak je dobré toto pojmenovat a k tomu je právě úloha supervizora nezbytná, protože, pokud by to řekl kdokoliv zaujatý – z vnitřku týmu, tak je to napadnutelné, ale ve chvíli kdy to vyjádří nestranný člověk, lze to vzít jako fakt se kterým mohou účastníci pracovat, aniž by to vytvářelo jakékoliv neshody.

Online poradna

Vážení klienti,

Na základě poptávky o online formu setkávání jsme se rozhodli vytvořit svépomocnou skupinu, kde bude možno sdílet svoje záležitosti ve skupině. Bude probíhat ve formě tzv. Bálintovské skupinové supervize. Bude možno otevřít před skupinou svoje záležitosti a supervizor bude mediátorem a facilitátorem účastníků skupiny a jejich nápadu. Rádi bychom udrželi interval 1x za měsíc na 2 hodiny. Online odkaz bude vždy aktuální po rozkliknutí kolonky „Online poradna“ těsně před plánovaným začátkem. První setkání bude spuštěno v pátek 23.7 v 16 hodin. Každý kdo má zájem na svém seberozvoji a sdílení svých záležitostí je zván se připojit

Chceme štěstí nebo šťastnost?

V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi, různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost) supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce. Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často  velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v angličtině „luck“), ale jedná se o volbu být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla, pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím, že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“ stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.

Rozdíl mezi supervizí a koučováním

Klienti si občas vyžádají koučování a sezení připomíná spíše supervizi a někdy je to naopak. Zmatení na straně klientů je pochopitelné a proto bych dnes rád zvýraznil některé zásadní rozdíly mezi supervizí a koučinkem. Co se reálného rozdílu týče, tak zásadní je, že skutečný příjemcem supervize je klient klienta. Obvykle pacienti, pokud se týká o lékaře nebo klienti sociálních služeb, pokud se jedná o sociální pracovníky nebo třeba žáci, pokud se jedná o supervizi ve školství nebo klienti v terapii v supervizi terapeutů. V supervizi se soustředíme na užitek sezení, ale ne pro supervidovaného, ale pro ty, o které supervidovaný pečuje. Na rozdíl od toho, v koučování se jedná o užitek přímo pro klienta, který je na supervizi. Supervidovaný zadá žádost a společně dospějeme k tomu, jak za tímto cílem jít. Ostatní rozdíly mezi supervizí a koučováním jsou spíše dialektické a netýkají se tolik formy, jako spíše obsahu, ve kterém se koučování či supervize vede. Supervize je běžná ve zdravotnictví a sociální sféře (zde je dokonce povinná), obvykle děláme supervizi pro týmy kolem 10-ti lidí v rozmezí 1-3 měsíce v délce 2-3 hodin, dle velikosti týmu nebo závažnosti tématu. Další druh supervize je skupina, kde se setkávájí lidé ke sdílení, ale vzájemně se neznají. Nejznámější formou je tzv. Balintovská skupina, kde má obvykle jeden účastník slovo, definuje nějakou záležitost, co se mu stala s klientem a ostatní mu poskytují nezávislý vhled a inspirují k různým způsobům řešení. Poslední formou je individuální supervize, obsah je stejný jako ve skupině nebo týmu, vždy se jedná o řešení nějakého problému supervidovaného s jeho klientem, společně se supervizorem dochází k různým úhlům pohledu na situaci a k řešení, tak aby bylo průchodné pro supervidanta ale zejména užitečné pro jeho klienta – to je smyslem supervize, přínos musí pocítit zejména klienti našich klientů v supervizi.

Muzikoterapia a jej využitie v psychosomatickej psychiatrii

http://www.psychiatria-casopis.sk/files/psychiatria/archiv-cisel/archiv/obsah-cisla-2-2021/prehladova-praca/ppp_2021_28_2_muzikoterapia_a_jej_vyuzitie_v_psychosomatickej_psychiatrii.pdf

Text opisuje teoretické a praktické poslanie muzikoterapie v psychosomatickej psychiatrii. Cieľom textu je poukázať na definičné východiská muzikoterapie, ako disciplíny aplikovanej v psychiatrickom okruhu ochorení, s psychosomaticky ladenými ťažkosťami. Ďalšími zámermi textu sú vymedzenia spôsobu práce v praxi, prostredníctvom metód, umožňujúcim pacientom daného okruhu ochorení zmiernenie ich ťažkostí. Súčasťou využitia metód v praxi sú aj kľúčové slová, ktoré slúžia ako hraničný priestor medzi aplikovanou metódou, dopadom na pacienta a následným opätovným zasadením do teoretického rámca. Psychosomatickú psychiatriu vymedzujeme ako pojem, kde je zohľadnený psychosomatický – celostný – pohľad na človeka ako na bio – psycho – sociálno – spirituálnu jednotu človeka, zasadený do rámca psychiatrických diagnóz. Metodologický rámec textu je zasadený do kontextu vymedzenia muzikoterapie ako disciplíny v teoretickom zástoji až po praktické aplikovanie v psychosomatickej psychiatrii. Zmyslom textu je poukázanie na možnosti aplikovania muzikoterapie a umeleckých terapií v psychiatrických zariadeniach.

Kľúčové slová: muzikoterapia, psychosomatika, psychiatria, kľúčové momenty, metóda.

Post-covidová stresová klinika

Na základě stále větší poptávky klientů po pomoci a podpoře při návratu do „normálního“ života jsme se rozhodli soustředit naše síly na potřeby klientů, které vyvstávájí a odkrývají se po roce pandemie. Setkáváme se zejména s potřebou nového utváření sociálních návyků po návratu z on-line prostoru, neschopností či bloky v komunikaci „na živo“, dále pak se změnami v rodinách v důsledku on-line výuky a návratu zpět do lavic. Časté téma, které klienti přináší je zaměření se na sebe, jelikož teď celý rok pracovali pro druhé. Toto se netýká pouze pomáhajících profesí ale takřka všech – rodičů, kteří byli učitelé svých dětí, pečovatelů dětí o staré rodiče či jiné lidi v nouzi a pak o všechny možné dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii ještě nad rámec pro úplně cizí lidí. Víme, že po roce kdy všichni mysleli více na druhé než na sebe je nyní čas, abyste zase dobili energii sami pro sebe a proto se Vám budeme maximálně věnovat ve vašich vlastních potřebách a záležitostech.