Publikováno

Být determinován nebo být determinující?

Vybavuji si scénu z filmu matrix, kde je hlavní protagonista Neo postaven před výzvu, že je vyvolený, který zachrání lid z područí nadvlády. Sám Neo tomu nechce uvěřit. Setká se s vědmou, která mu řekne, že on vyvoleným není. Nakonec se ale stane to, že udělá věci, které by normální smrtelník nedokázal. I přes to, že mu bylo řečeno, že vyvoleným není, tak se jím stane. Jak se to stalo? Zásadním dialogem z filmu je právě tato scéna, kde mu jeho blízký přítel řekne: Je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní. Znát cestu je to co mu řekla vědma, to že vyvoleným není. Ve skutečnosti se ale Neo rozhodl jít cestou jinou, takovou, která ho vyvoleným udělala. Jinými slovy, sám sebe determinoval k tomu jím být, ačkoliv mu okolnosti a vědma řekla, že on jím není. On sám tedy překonal to, co ho determinuje, znát cestu a rozhodl se determinovat sama sebe tím, že půjde cestou jinou.

Je rozdíl znát cestu a jít po ní

Paradoxně vědma věděla, že to takto dopadne a záměrně mu řekla, že on vyvoleným není. Jeho přítel to komentoval tak, že mu vědma řekla jen to, co měl slyšet. Ale i přesto se rozhodl dělat něco jiného, což ho paradoxně vyvoleným udělalo. Tak je to i s námi v každodenním životě a v každodenních rozhodnutích. Je rozdíl dělat to, co je nám řečeno, jinými slovy být determinován druhými lidmi, okolnostmi, systémem a nebo být sám svým osudem a jít si svou cestou. Často si myslíme, že musíme dělat, co je nám řečeno, ale není to tak.Někdy je dobré se zastavit a zamyslet se nad tím, co je znát cestu – to co nás determinuje a co je cesta, kterou bychom my sami chtěli jít. 

Publikováno

Dvě reality



Nedávno jsem přemýšlel nad situací, kdy pracuji s manželským párem a také individuálně s každým z nich. Jaká je realita a je realita skutečně důležitá? Ve chvíli kdy jsem s jedním z nich, slyším realitu A a když jsem s druhým z páru slyším realitu B. Jsou to dvě verze skutečnosti a obě jsou pravdivé. Všechny pocity, co člověk zažívá jsou vždy pravdivé, ačkoliv to třeba ten druhý tak nemyslel. Nejčastější příklad je samozřejmě domnělé trápení a ublížení, které jeden z partnerů může cítit, ale druhý to tak nevidí. Ve chvíli kdy se jeden takto cítí, tak je to legitimní a skutečný, tedy pravdivý pocit. Pro mě je realita nedůležitá a vlastně nezajímavá. Ve chvíli kdy jsem s ženou, beru jako skutečnost a pravdu její realitu a když jsem v konzultaci s jejím mužem, je realita zase  to co říká on, není pro mě důležité jaké to je “ve skutečnosti”. Stejně tak není důležité, jestli mi klient lže nebo říká pravdu, protože nikdy pravdu úplně neobsáhneme a jedinou pravdu, kterou máme je pravda o sobě a pokud by člověk lhal, tak logicky lže pouze sám sobě, mě může využít k nestrannému pohledu na svou vizi a verzi pravdy, nebo lži, pokud by mu to dávalo více než říkat pravdu. Stejně tak není závadné, když si vyslechnu verzi A a potom pracuji s druhým z páru co má verzi B. Jakmile  se za klientem zavřou dveře, jeho realita skončila a je pro mě relevantní realita B druhého klienta, i kdyby byla diametrálně odlišná od verze A. Tím, že nejsem soudce, který by hledal pravdu, pracuji vždy jen s konstrukcí toho, co chce člověk posdílet a nic si z verze A do konzultace s člověkem s verzí B neodnáším.



Publikováno

Odpustit – to je čin

Dnes bych se rád zamyslel nad tím, jaký je rozdíl mezi slovy a činy v nich. Kolik slov se napovídá a k ničemu nejsou a k ničemu nevedou. Na supervizích se zaměřuji na slova, která nejsou jen prázdná, ale dovedou býti také činy. Jedním z nich je například odpuštění nebo přijetí. Odpustit je velký čin, ačkoliv obvykle začíná slovem. Důležité je uvědomit si, že jedna věc je forma – slovo a druhá obsah -to jak slovo odpouštím vnímáme. Často se setkávám s tím, že lidé nemohou, respektive myslí si, že nemohou, protože nechtějí, odpustit. Je to podobné jako se sebepřijetím. Říct sám sobě: mám se rád je také čin, který je ve slovech. Zase jsme u toho, že to  často lidí říct nechtějí a namlouvají si, že se neumí chváli, ale skutečnost je taková, že nechtějí. Máme v rukou velkou moc, jaké činy svými slovy uděláme nebo neuděláme. Říct odpustit nebo mít rád, milovat, nenávidět, mohou být jen slova, ale mohou být také činy. Svými slovy a činy můžeme zranit ale také budovat. Na sezeních často pracují s tím, aby lidé dovedlí odpustit sobě i druhým a cesta je vždy přes uvědomení, že tyto činy lze udělat hned, nepotřebujeme k tomu čas, protože je to naše volba. Čas samozřejmě emoce trochu otupí, ale v konečném důsledku jsme to my, kdo odpuštění vysloví a čin sám v sobě učiní – tehdy, kdy tomu sám uvěří.

Publikováno

Jde žít v hlavě jinak než ve skutečnosti?

Shlédl jsem film „Život je krásný“, který vyprávěl o židovském otci a synu, kteří se během války dostali do koncentračního tábora. Pro dítě byl kontext věznice nepochopitelný a otec vyhodnotil, že aby se syn nezbláznil a aby zvýšil šanci na přežití, přesvědčí syna, že vše je jen hra a že chování dozorců vůči nim je z důvodu soutěživosti, protože hlavní cenou je tank, ten si totiž syn přeje. Otázku kterou si kladu je, kdo žil více „mimo“ realitu, otec nebo syn? Syn, ačkoliv byl podezřívavý vůči otcovým snahám v globálu uvěřil, že to co se děje, ačkoliv často nepříjemné nebo bolestivé a strachuplné je skutečně jenom hra a že ve „skutečnosti“ jsou všichni lidé hodní a až hra skončí tak se budou přátelit.  Otec na druhou stranu znal kontext, věděl, že odejít, ačkoliv si to syn někdy přál, prostě nejde a že je dost pravděpodobné, že nepřežijí. Syn realitě věřil a nevěděl, že taková není a otec se jí snažil věřit, ale věděl, že taková není. Tento moment je to s čím pracujeme na supervizních sezeních. Jde o to, vytvořit si v hlavě představu toho, jak bychom chtěli žít a uvěřit jí. To, že ve „skutečnosti“ jsou věci často jiné, než si přejeme, nemusí být bráno jako něco objektivně vadícího našemu štěstí. Skutečně dobré psychologické a terapeutické intervence totiž nemění to, co a jak se věcí dějí, ale to jak my na ně reagujeme, mění naše očekávání. Pokud vím, že člověk, se kterým jednám je např. mentálně postižený nebo má nižší IQ, bylo by hloupé být naštvaný, protože mi nerozumí, nebo není schopen pochopit, co bych od něj potřeboval. Pokud nevíme, že ten člověk je hloupější z pohledu IQ tak jsme naštvaní, protože si myslím, že nám to dělá schválně třeba. Potom se např. od někoho dozvíme, jak se věci mají, a přestaneme být naštvaní a jsme naopak chápající a trpěliví. Stejnou konstrukci si můžeme vytvořit v hlavě, přestože nám nikdo objektivně neřekne, že např. šéf nebo soused je hloupý. Abychom s těmito lidmi dovedli fungovat, lepší než měnit je, je lepší změnit naše očekávání jejich chování. Podobnou fikci v hlavě si vytvořil Viktor Frankl, který se také dostal do koncentráku a přežil ho. Frank byl významný filozof a terapeut a vytvořil školu tzv. logoterapie, ve zkratce je to vůle ke smyslu, protože věří, že beze smyslu žijeme prázdné životy. Jeho smysl, který si vytvořil v hlavě a který mu pomohlo přežít, bylo, že si vykonstruoval představu toho, že přednáší ve Vídni před plným sálem a tato představa mu pomohla překonat všechny těžkosti. Přestože to byla „jen fikce“, byla pro něj skutečnější, než hrůzy koncentráku. Představivost je důležitější než to co se kolem nás děje, protože je to něco co můžeme ovlivnit a to je to k čemu spějeme s klienty na konzultacích.

Publikováno

Online poradna

Vážení klienti,

Na základě poptávky o online formu setkávání jsme se rozhodli vytvořit svépomocnou skupinu, kde bude možno sdílet svoje záležitosti ve skupině. Bude probíhat ve formě tzv. Bálintovské skupinové supervize. Bude možno otevřít před skupinou svoje záležitosti a supervizor bude mediátorem a facilitátorem účastníků skupiny a jejich nápadu. Rádi bychom udrželi interval 1x za měsíc na 2 hodiny. Online odkaz bude vždy aktuální po rozkliknutí kolonky „Online poradna“ těsně před plánovaným začátkem. První setkání bude spuštěno v pátek 23.7 v 16 hodin. Každý kdo má zájem na svém seberozvoji a sdílení svých záležitostí je zván se připojit

Publikováno

Chceme štěstí nebo šťastnost?

V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi, různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost) supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce. Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často  velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v angličtině „luck“), ale jedná se o volbu být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla, pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím, že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“ stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.

Publikováno

Rozdíl mezi supervizí a koučováním

Klienti si občas vyžádají koučování a sezení připomíná spíše supervizi a někdy je to naopak. Zmatení na straně klientů je pochopitelné a proto bych dnes rád zvýraznil některé zásadní rozdíly mezi supervizí a koučinkem. Co se reálného rozdílu týče, tak zásadní je, že skutečný příjemcem supervize je klient klienta. Obvykle pacienti, pokud se týká o lékaře nebo klienti sociálních služeb, pokud se jedná o sociální pracovníky nebo třeba žáci, pokud se jedná o supervizi ve školství nebo klienti v terapii v supervizi terapeutů. V supervizi se soustředíme na užitek sezení, ale ne pro supervidovaného, ale pro ty, o které supervidovaný pečuje. Na rozdíl od toho, v koučování se jedná o užitek přímo pro klienta, který je na supervizi. Supervidovaný zadá žádost a společně dospějeme k tomu, jak za tímto cílem jít. Ostatní rozdíly mezi supervizí a koučováním jsou spíše dialektické a netýkají se tolik formy, jako spíše obsahu, ve kterém se koučování či supervize vede. Supervize je běžná ve zdravotnictví a sociální sféře (zde je dokonce povinná), obvykle děláme supervizi pro týmy kolem 10-ti lidí v rozmezí 1-3 měsíce v délce 2-3 hodin, dle velikosti týmu nebo závažnosti tématu. Další druh supervize je skupina, kde se setkávájí lidé ke sdílení, ale vzájemně se neznají. Nejznámější formou je tzv. Balintovská skupina, kde má obvykle jeden účastník slovo, definuje nějakou záležitost, co se mu stala s klientem a ostatní mu poskytují nezávislý vhled a inspirují k různým způsobům řešení. Poslední formou je individuální supervize, obsah je stejný jako ve skupině nebo týmu, vždy se jedná o řešení nějakého problému supervidovaného s jeho klientem, společně se supervizorem dochází k různým úhlům pohledu na situaci a k řešení, tak aby bylo průchodné pro supervidanta ale zejména užitečné pro jeho klienta – to je smyslem supervize, přínos musí pocítit zejména klienti našich klientů v supervizi.

Publikováno

Muzikoterapia a jej využitie v psychosomatickej psychiatrii

http://www.psychiatria-casopis.sk/files/psychiatria/archiv-cisel/archiv/obsah-cisla-2-2021/prehladova-praca/ppp_2021_28_2_muzikoterapia_a_jej_vyuzitie_v_psychosomatickej_psychiatrii.pdf

Text opisuje teoretické a praktické poslanie muzikoterapie v psychosomatickej psychiatrii. Cieľom textu je poukázať na definičné východiská muzikoterapie, ako disciplíny aplikovanej v psychiatrickom okruhu ochorení, s psychosomaticky ladenými ťažkosťami. Ďalšími zámermi textu sú vymedzenia spôsobu práce v praxi, prostredníctvom metód, umožňujúcim pacientom daného okruhu ochorení zmiernenie ich ťažkostí. Súčasťou využitia metód v praxi sú aj kľúčové slová, ktoré slúžia ako hraničný priestor medzi aplikovanou metódou, dopadom na pacienta a následným opätovným zasadením do teoretického rámca. Psychosomatickú psychiatriu vymedzujeme ako pojem, kde je zohľadnený psychosomatický – celostný – pohľad na človeka ako na bio – psycho – sociálno – spirituálnu jednotu človeka, zasadený do rámca psychiatrických diagnóz. Metodologický rámec textu je zasadený do kontextu vymedzenia muzikoterapie ako disciplíny v teoretickom zástoji až po praktické aplikovanie v psychosomatickej psychiatrii. Zmyslom textu je poukázanie na možnosti aplikovania muzikoterapie a umeleckých terapií v psychiatrických zariadeniach.

Kľúčové slová: muzikoterapia, psychosomatika, psychiatria, kľúčové momenty, metóda.

Publikováno

Post-covidová stresová klinika

Na základě stále větší poptávky klientů po pomoci a podpoře při návratu do „normálního“ života jsme se rozhodli soustředit naše síly na potřeby klientů, které vyvstávájí a odkrývají se po roce pandemie. Setkáváme se zejména s potřebou nového utváření sociálních návyků po návratu z on-line prostoru, neschopností či bloky v komunikaci „na živo“, dále pak se změnami v rodinách v důsledku on-line výuky a návratu zpět do lavic. Časté téma, které klienti přináší je zaměření se na sebe, jelikož teď celý rok pracovali pro druhé. Toto se netýká pouze pomáhajících profesí ale takřka všech – rodičů, kteří byli učitelé svých dětí, pečovatelů dětí o staré rodiče či jiné lidi v nouzi a pak o všechny možné dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii ještě nad rámec pro úplně cizí lidí. Víme, že po roce kdy všichni mysleli více na druhé než na sebe je nyní čas, abyste zase dobili energii sami pro sebe a proto se Vám budeme maximálně věnovat ve vašich vlastních potřebách a záležitostech.