Zvláštní čas který prožíváme. Pokud si čas sami neuděláme, okolnosti nás donutí. Jelikož se denně setkávám s klienty na supervizi a koučování, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy mě někdo bude nucen nahlásit jako setkání, když posléze zjistí, že je pozitivní. Jako pracovník v pomáhající sféře se snažím vyplnit čas nejen odpočinkem ale i samostudiem. V současné chvíli pročítám systemickou učebnici od slovenské kolegyně Kláry Giertlové: Manažovat a koučovat systemicky. Je to moc pěkné shrnutí a zhuštění relativně komplexní a složité systemické teorie. Nejvíce mě zatím zaujalo jaký dává důraz na potřebu dojednávání. Ještě před samotnou spoluprácí je třeba, aby terapeut vysvělil klientovi kontext spolupráce. Sezení není od toho, aby se zde klient lidově řečeno vypovídal, ale abychom spolu pracovali. Na hodinovém sezením pracujeme slovem, potom následuje klientova reflexe v klidu domova a potom následují činy. V KBT (kognitivně behaviorální terapii) jde o změnu myšlení a posléze o změnu chování (behaviorální změna). Činy bez předchozího přemýšlení jsou neuvážené, nevedou k cíli, ale pouze k bloumání. Přemýšlení samotné je hezké, ale musí být předstupeň činů, nejde zůstat jen u něho. S trochou nadsázky až cynismu říkám, že přemýšlet znamená nic nedělat. Jelikož jsem zastánce Krátké terapie zaměřné na řešení, vždy na začátku s klientem probereme co zde budeme tu hodinu dělat, s čím chce za hodinu odcházet a co se změní do našeho příštího sezení. Pokud přijde klient posdílet zážitky, nejsem proti, ale ještě před tím si musím s ním ujasnit, jaká je moje role v tomto společném čase. Pokud je to tom, že mám vyslechnout jeho strasti, tak klienta buď zkoriguji nebo odmítnu, to není práce pro kouče, ale prostor pro kamarády, rodinu či jiné blízké lidi. Kouč je člověk placený za výsledky a výsledky musí být konkrétní a hmatatelné. Samozřejmě, konečným ukazatelem užitečnosti spolupráce je klient sám a pokud mě dá argument, že i pouhé vyslechnutí ho přiblíží k cíli, co jsme si stanovili, jsem mu velice rád k dispozici. Ještě se mi to nestalo, ale z pohledu systemických principů si to dovedu představit. Pokud by byl důvod k vyslechnutí ten, že nemá komu tyto záležitosti sdílet, tak raději než být placen za poslouchání trápení, tak budu pracovat s klientem na tom, aby si našel nové lidi ve svém životě co ho vyslechnou, nebo s lidimi ve svém životě co už má navázal takový vztah, aby tam pro něj byly, když je potřebuje. Jedna z otázek co rád pokládám je: Co byste dělal, kdyby neexistovala terapie? Jako superizor krátké terapie obvykle pracuji do maximálně pěti hodinových sezení, ideálně tří. Delší spolupráci považuji obvykle za neužitečnou. Smyslem mé práce není vytvořit na sobě závislost, ale paradoxně pomoci klientovi, aby mě potřeboval co nejmenší čas
Supervizní kavárna
Listopadové setkání supervizorů v naší supervizní kanceláři na Hlinkách se nyní neslo v duchu vymezení se v kontaktu s klientem mezi terapií a supervizí. Debatovali jsme, nakolik je důležité, aby supervizor, který nemá výcvik v terapii nebo terapeut, který nemá výcvik v supervizi, reflektoval svoji práci a to co právě dělá, pokud si není jist, že pracuje v tom, co umí. Pokud pracujeme na supervizním – pracovním tématu, tak bychom se měli držet tohoto způsobu práce a nezabíhat do terapeutické roviny. Není vždy možné a jednoduché tuto linii udržet, protože principiálně se osobní a pracovní život promíchávají. Spokojenost v jednom obvykle značí i spokojenost ve druhém a – bohužel – platí to také naopak. Výše zmíněná teze o jednoznačném rozdělení není tedy bohužel platná v realitě, ačkoliv v teorii se k ní snažíme upínat. Jak se ale soustředit na co největší užitek pro klienta, pokud mám pocit, že jeho zakázka vůči mě nepřichází tak jak bych si představoval, ale překlápí se do jedné či druhé roviny? V supervizním výcviku jsme se naučili, že dle Kurta Ludewiga jsou v systemické práci 4 druhy podpory: terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství. Během konzultace se s klientem vždy zaměřujeme více či méně na každou z nich. Není správné úplně uhnout, ale je možné – a je to správné – držet se toho druhu podpory, kterou zrovna klient vyžaduje, kterou jsme si spolu domluvili v kontraktu. Pokud mám pocit, že se odchylujeme od tématu, které bylo domluveno až příliš, je třeba to reflektovat. Primárně sám před sebou a pokud si nejsem jist, že bych dobře zareagoval na proměnující se potřeby klienta, tak potom i před klientem. V tu chvíli je dobré podívat se na naši spolupráci z pohledu třetí osoby, který by nás mohla vidět. Jsem klientovi nyní ku prospěchu tím co dělám? On ví lépe než já, co mu bude k užitku a pokud se kormidlo čtyř druhů podpory vychyluje z jedné dojednané čtvrtiny do druhé, tak to může být jen můj pocit. Pokud je správný, tak mi klient řekne, jestli je lepší po této cestě teď jít, ačkoliv nebyla primárně domluvena, nebo jestli bude lepší se vrátit a držet klienta na cestě tak, aby se neztratil. V tom případě jsme klientovi dobrými průvodci na jeho cestě. Smyslem není jít tam, kam my chceme, aby klient šel, smyslem je na každém rozcestí se znovu a znovu ptát, jestli cesta, kterou klienta doprovázíme je opravdu ta, kam chce jít. Smyslem je vždy na rozcestí zvednout hlavu za horizont a podívat se, kterým druhem spolupráce nejlépe dojdeme k dojednanému cíli.
Otevírání zámků platí !
Vážení klienti,
Den otevírání zámků se nám blíží a máme již většinu míst zaplněných. Zatím neuvažujeme o zrušení této akce, kterou již delší dobu plánujeme a kterou chceme právě všem nerozhodnutým zájemcům o hudební či výtvarné terapie či koučování přiblížit tuto činnost za poloviční cenu. Děkujeme za přízeň i přes nepřízeň okolní situace, a pokud bychom byli nuceni akci zrušit, dáme vědět. V tuto chvíli máme ještě poslední místa volná, pokud se rozhodujete, máte poslední možnost se nám ozvat na mail (preferujeme) či telefon.
Tatiana, Magdalena, Adam
Co znamená, když není téma?
V týmové supervizi jsme se zamýšleli nad důvody toho, že tým nemá téma. V prvé řadě se vždy ptám, jaký domnělý „problém“ může mít pozitiva. Došli jsme k tomu, že to může být v první řadě vyspělost týmu v tom, že si dovede poradit sám. To je i smysl a též otázka, kterou kladu lidem, co ke mně přichází na konzultaci. Kdy se mnou chcete skončit, kdy mě už nebudete potřebovat a poradíte si v životě sami? Věnuji se krátké terapii zaměřené na řešení, proto je pro mě stěžejní časové údobí, kdy budu klienta doprovázet a jak pozná, že už mě nepotřebuje a že si poradí sám. V sociálních službách je supervize, resp. nějaká forma externí spolupráce povinná dle zákona o sociálních službách. Obvykle ji zaštiťuje supervizor. Tím, že tým přichází na sezení pravidelně, i kdyby neměl žádné téma nebo něco k řešení, si nastavujeme preventivní program toho, že v sobě nebudou tíživé situace držet. Pokud si tým vyřeší palčivé problémy na poradě, na supervizi už třeba žádné k řešení nezbývají. Stále je ale dobré vědět, že supervize jako preventivní nástroj může pracovat i s věcmi, které ve chvíli porady mohou zůstat zapomenuty, protože nejsou na pořadu dne, nebo na ně není čas. Na provozní poradě člověk uvažuje, jestli situace co zažil s klientem je tak palčivá, aby ji vytáhl a bavil se o ní. Na supervizi tohle řešit nemusí, zde je všechno, co člověk cítí, aby zaznělo na správném místě. Zde naopak úvahy o zbytnosti či nezbytnosti tématu postrádají smysl, zde by vše co je ve vědomí i pod ní mělo být verbalizováno. Osobně si myslím, že pokud je tým natolik zralý a svoje záležitosti si vyřeší v týmu, není důvod vymýšlet uměle téma. V tomhle případě bych se věnoval konstrukčním věcem ve smyslu seberůstu či růstu týmu jako celku. Vždycky je dobré si vyzkoušet modelové situace nejen jak udržet stávající stav, ale i to, jak se zlepšovat. Steve de Shazer říká: Nespravuj, co není rozbité. Je třeba si být vždy vědom, že jakékoliv hypotetizovaní o problému, čili problem talk, problém vytváří. Na druhou stranu, je dobré vědět i to co může nastat, když si tým přestane rozumět. Otázky na to, jak zhoršit situace jsou užitečné ve chvíli, kdy je člověk bere jako možnou alternativu, ale pokud o ní nesmýšlí jako reálné – neanticipuje ji a tak ji nepřivolávání ani tím, že o ní mluví. V tu chvíli se můžeme ptát jak zhoršit situaci, kdo brání dobrému, kdo chce to horší a potom se doptávat jak to udělat, abychom se tomuto vyhnuli, tím nejsme v bludné spirále mluvení o problému ale o tom, jak se ho zbavit nebo ještě lépe, jak mu předejít. Tak se naplňuje preventivní nástroj supervize. Tím pádem víme, že nevytváříme problém, ale připravujeme se obecně na situaci, která může nastat, pokud se část systému – týmu změní. Tyto změny bychom měli vést v patrnosti a měli bychom vědět k čemu mohou vést, i kdyby to bylo to co obvykle nazýváme „problém“.
Skupinová supervize, když se zadrhne
Ve skupinových supervizích, když jsou poslání pracovníci na sezení svým nadřízeným, se setkávám často s nevolí při práci a kladení otázek. Často si sám kladu otázku, co v tu danou chvíli dělat. Primárně je práce – obsah, témata – na straně pracovníka, supervizor má za úkol udržovat formu rozhovoru. Při vycházení z této premisy mi nezbývá moc manipulačního prostoru pro uvedení supervize v chod. Pokud lidi sami nechtějí, pak se nedá nic dělat. Na druhou stranu, druhou výchozí pozicí supervizora může být i edukativní prvek. To znamená, že učíme lidi využít prostoru se supervizorem pro to, aby mohli růst a nebrali to jako povinnost, nezbytnost, zbytečnost. Pokud se mi podaří supervidantovi ve skupině zahrát na to, že tímto časem sám může něco dokázat pro sebe a pro druhé, tím že bude sdílet, tak je často z půlky vyhráno. Je třeba, aby supervidant měl pocit, že je zde supervizor pro něj, ale ne kvůli němu, čili že supervidant je ten, kdo potřebuje supervizi, ne supervizor. V tuto chvíli se pak karta obvykle obrací a supervidanti využívají času pro společný rozhovor ke sdílení a otevření se i pro druhé. Naštěstí to funguje i pro ostatní členy ve skupině a když se rozmluví jeden, ostatní často následují. Někdy si říkám, že naučit lidi využít supervize jako dobrého nástroje, ne jako povinnosti, jak to často tady v Česku máme, může pomoci všem – zejména našim klientům, pak také klientům našich supervidantů a v neposlední řadě také nám superizorům, protože abychom se dostali k podstatě naší práce, v podmínkách našich sociálních a zdravotních i jiných pomáhajících profesí je třeba též pracovat na tom, aby byla supervize vnímána pozitivně.
Supervize naší supervize
Další setkání brněnských supervizorů pod záštitou organizace Podané ruce proběhlo nyní u nás v kanceláři na Hlinkách. Debatovali jsme nad zkušenostmi s klienty a tentokrát do popředí zájmu přišlo téma přenosu a protipřenosu. Dívali jsme se na naši práci z více stran a perspektiv a snažili se naplnit podstatu supervize čili nadhledu na naši práci. Uvědomovali jsme si, že vnímání klienta je jedna věc a že to, co vnímám já je z velké části ovlivněno právě přenosy od klienta ke mně. Uvažovali jsme též nad dialogem z pozice mě – čili první osoby, z pozice klienta, čili z pohledu druhé osoby a potom ještě z metapozice, která hledí na nás oba. Tato by měla být konečným arbitrem toho, co se v dyádě děje, jelikož tento „nadpohled“ vidí nejen mě, nejen klienta, ale nás oba dva dohromady a to co ze společné spolu-práce vychází. Tento třetí pohled by měl vždy upozornit, když se supervizor zaměřuje více na svoje přenosy vůči klientovi, ale také když se to děje naopak, když se příliš zaměřuje na klienta a uniká mu to, k čemu by klientovi reflexe měly být. Konečným měřítkem nejsou pocity mé či pocity klienta, ale výsledek toho, že si vzájemně tyto emoce uvědomujeme, sdílíme a čerpáme z nich. Supervize naší supervize byla náročným, ale velmi přínosným setkáním, které pomáhá při růstu nám jako supervizorům a též našim klientům, kteří z našeho růstu profitují jako koneční příjemci.
Jaký to má vše smysl?
Po dalších odsupervidovanách a odkoučovaných hodinách s klienty se chci reflektivně zamyslet nad tím, že mě zaujalo z příběhů na kterých jsem měl možnost s jejich vlastníky pracovat. Jedna situaci mi vytanula na mysli hned. Byla to žena krátce po dvacítce, která řešila smysluplnost svého života. Ve stejné situace jsem doprovázel i stejně starého muže, který přišel k nám do kanceláře. Překvapilo mě – i když ted jak se nad tím zamýšlím, možná to tak překvapivé ani není – jak můžou mladí úspěšní lidé trpět pocit nesmyslnosti? Oba tito lidé byli úspěšní ve vzdělání, práci, společnosti i rodině – alespoň to říkali – a přitom se s vážností zamýšleli, jestli je to všechno, co je v životě čeká? Nechci zlehčovat situaci žádného klienta, který ke mně přijde, za každým více či méně šťastně se tvářícím člověkem se může skrývat velmi silný příběh osobního trápení. Vždy se snažím co nejcitlivěji naslouchat tomu, co slyším a rozklíčovat, jaká by měla být má role průvodce v jejich životě, kam by s moji pomocí chtěli svůj život směřovat. Zasahuji, až když vidím, že se jejich vyprávění točí v kruhu a oni se utvrzují v problému, ať je to cokoliv. Oba tito mladí lidé byli velmi autentičtí v pocitech, které mi sdělovali, a já cítil velkou zodpovědnost za sdílení těchto záležitostí. Vždy když se začnu příliš vciťovat do druhého člověka a mám pocit, že rada či sdílení z mého života by pomohlo, tak mi začne svítit znamení, že tohle není ta cesta. Cesta je vždy individuální a já můžu být jen více či méně dobrý průvodce na jejich cestě, ne sdílet s nimi tu svou. Vždy mi pomůže otázka na to, jak bych mohl být v jejich příběhu nápomocný a nikdy to není nasměrováním na moje prožitky, ale na naladění se na prožitky jejich. Samotné sdílení je velmi léčivé a když se k tomu ještě přidá nadhled – vidět sebe z pohledu druhé osoby- tak se naplní i podstata supervize, která je právě ono – super visio – pohled z hora na vše co druhý člověk prožívá a též co supervizor prožívá s ním. U obou dvou fungovaly imaginativní techniky a představování života jaký by byl, kdyby nebyly domnělé problémy a zádrhele a lidi, které tomu brání. Mým výcvikem je systemika a proto se vždy snažím vidět člověka v kontextu svého širšího systému – rodiny, zaměstnání, přátel. Jak okolí pozná, že je šťastný, že je jeho situace příznivější než byla? Tyhle techniky vidět sebe z pohledu druhých – ideálně těch, kterým na mně záleží – jsou velmi účinné, jelikož se oddálíme od toho, co už klient zná – svoje pohled a svoje pocity. Též se ptám, kdo může bránit tomu, co bych chtěl a kdo tomu naopak nejvíce může přispět. Otázky na lidi kolem často objevíme nevídané zdroje, ale někdy i skryté překážky, často ve věcech, které jsme považovaly za prospěšné. Nikdy se nesnažím dělat rezolutní rozhodnutí s čím začít a s čím skončit. Důležité je vědět, že vše co člověk dělá, dělá za nějakým účelem. Jsme teleologické bytosti směřujeme k nějakému konkrétnímu cíli– náš organismus má cíl a všechny prožitky – i ty dle našeho názoru negativní – jsou pro nás přínosné. Jestli je vyhodnotím jako nepřínosné, musím si klásti otázku, co získám tím, že se jich zbavím a co tím ztratím – nejen co získám. Velmi důležité je též zamýšlet se nad tím, čím nahradíme to, co nechceme. Skoro vždy člověk ví co by nechtěl na sobě nebo na druhých, málo ale už ví, čím nahradí to čeho se zbaví, jelikož nic nejde jen zrušit. Odebrat problémové kolečko ze soukolí vyřadí z provozu celý systém, cestou je nahradit zrezlé či nefunkční tak, aby systém mohl dál pracovat. Všechny problémy v systémech jdou jedině „rozpustit“ v jiných – příznivějších postojích – a tak pozměnit celý systém, aby mohl fungovat dále, sice v pozměněném modu, ale pro naši situaci příhodnějším.
Velká slova pro malé věci
Po vánočních prázdninách jsme opět nastoupili do naší poradenské praxe a přinášíme vám poznatky, které mě zaujali během minulého pracovního týdne.
Na našem pravidelném setkání supervizorů a terapeutů jsme měli možnost získat od kolegů v reflektujícím týmu cenné podněty pro naši praxi s klienty. Dostali jsme se ke dvěma stěžejním tématům- schopnost říkat ne a velká slova pro malé věci. V prvně jmenovaném jsme se shodli, že většina klientů, co přichází do naší soukromé poradenské praxe, ale též k ostatním kolegům supervizorům často řeší tuto (ne)schopnost. Ať už se jedná o partnerské, pracovní či přátelské vztahy. Dobrali jsme se tomu, že zásadní pro podporu těchto lidí je podpora v sebepřijetí, že tato jejich vlastnost není negativní ani pozitivní, ale že si při uvědomění situací kdy se jim toto stává můžou více všímat co jim nejen tato vlastnost bere ale též co jim přináší, co se díky ní učí a jak se z ní můžou poučit a učit lépe si vymezovat svoje hranice. Druhým tématem bylo velká slova pro malé věci. Klientka, kterou měla moje kolegyně ve chvíli, kdy jsem připomínkoval jako reflektující supervizor, na sezení přišla s objednávkou na nalezení životního partnera, ale po citlivém terapeuticko – koučovacím mapování jejího problému jsme se dobrali hlubšího pocitu ukotvení v životě. Bylo třeba pod velkými slovy hledat podstatu, která jak jsem viděli byla mnohem prostší než se původně zdála. Verbalizace zmíněné klienty byla až příliš složitá a při parafrázování a shrnování jejich záležitostí se kolegyně velmi přesně dostala do jádra problému a též to takto klienta ve zpětné vazbě zhodnotila. Používání slov je vždy více či méně zavádějící. Jak říká Petr Parma ve svých knihách: veškerá naše komunikace je větší či menší nedorozumění. Naším cílem je ve slovech hledat podstatu, to se kolegyni po usilovné společné práci s klientkou povedlo.
Co nejmenšího můžete udělat?
Při skupinových i individuálních supervizích se mi stále více a více osvědčuje jak užitečné je mít dobře zformulovaný cíl. Čím přesněji si řekneme, jak si můžeme vzájemně pomoci, tak tím lépe ta spolupráce bude vypadat. Je s podivem jak často mají lidé problémy s ustanovováním toho co by chtěli. Často ví co by nechtěli, ale jak by vypadal život bez těchto problému to už často nevědí. Pokud se někdy nemůžeme k cílovému stavy dopracovat, snažím se navodit klientům iluzorní stav jejich štěstí a postupně postupujeme od cílového stavu abstraktního ke konkrétnímu. Tato technika pomáhá dostat se postupně i ke krůčkům, které jsou velmi konkrétní, sice nárokující, ale reálné. Otázka která mně a také zejména mým klientům pomáhá k určení těch nejmenších skutečných kroků zní: co nejmenšího byste si po dnešním sezení chtěl/chtěla odnést? Jak jinak byste se měla po dnešku, po sezení cítit? Samozřejmě je zásadní, jestli klient věří, že je toho možné na sezení docílit, implicitně předpokládám, že dosažitelnosti těchto kroků je v myslích lidí již zabudovaná, pokud by dosažení cíle nevěřili, nejspíš by neměli důvod chodit na sezení. Otázka na ten nejmenší možný krok lidem zároveň pomáhá uvěřit, že k dosažení cíle vede nějaká – i když těžká – cesta, kterou je možno nastoupit a začít i malými krůčky. Také je dobré si uvědomit, že ty nejmenší krůčky jsou také ty, které jsou nejstabilnější. Velké rychlé kroky ne vždy mohou být přínosné v dlouhodobém horizontu.
Mluvení pomáhá (?!)
Je možné pouhými slovy změnit to jak člověk vnímá realitu kolem sebe? Je možné utvořit si svůj svět aniž by člověk upadl do solipsistické filozofie či víry, že se svět točí jen kolem něj a nic jiného neexistuje? Dle mého názoru je možné vytvořit si svůj svět vedle světů druhých a ve světě druhých. Ze systemického pohledu jsme všichni vzájemně propojené systémy, které fungují propojeně, vzájemně se ovlivňují, pozorovatel je ovlivněn pozorovaným a ten je ovlivněm zase tím koho pozoruje a tak dále. K nadpisu bych ještě dodal, že reflektující mluvení pomáhá. Ne každé mluvení k něčemu směřuje. Určit si cíl je ten nejzákladnější předpoklad dobrého koučovacího sezení, jelikož bez něj nám nebude žádný vítr dost dobrý – pokud nevíme kam plujeme (Michel de Montaigne). Zrovna jsem zažil sezení, kdy za mnou přišel muž, co chtěl probrat svůj život, utvrdit se v tom co dělá dobře a zapracovat na tom co mu nejde. Snažil jsem se vydefinovat jak se pozná, že jdeme za cílem, že plujeme směrem, který si vytyčil, ale nepodařilo se mi úplně vydefinovat jak bude jeho cíl vypadat. Myslel jsem si, že už samotné mluvení o záležitostech může i při abstraktněji vydefinovaném cíle být přínosné, ale mýlil jsem se. Na konci sezení mi bylo řečeno, že jsme nedělali, to co klient dělat chtěl, ačkoliv mi na začáku neřekl, kam se ubírat, poněkud paradoxní situace. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Myslím, že z mé strany jsem se neměl pouštět do dalších koučovacích či supervizních technik, než si vydefinujeme cíl, ke kterému tyhle techniky povedou. Na druhou stranu, jak si mohu být jist, že definice je dostatečná ze strany klienta, nebo co když si to klient myslí, ale na konci si uvědomíme, že tomu tak nebylo? Jedna ze základních vět, kterou kladu na skupinových sezeních je: co nejmenšího by se dneska mělo stát, aby to pro vás mělo smysl, abychom se zabývali Vaším tématem, jaký by měl být po dnešní sezení rozdíl? Je třeba přesně vědět, jaký bude rozdíl před a po sezení. Pro mě osobně je to zkušenost, že ptát se na cestu, klidně i vícekrát během jedné koučovací hodiny má smysl, jelikož pak se jde relativně jednoduše ztratit do mluvení, které nepomáhá, ale které nás oddaluje od naší vytyčené cesty – a vytyčit si cestu i během toho co po ní jdu je stejně důležité jako původní cíl, jelikož cíle se na naší cestě můžou měnit. Setrvávat v postoji, „nyní už vím“ je ten, který jistojistě nevede k uspokojivému sezení.