Publikováno

Testy důvěry

V tomto článku bych se rád zaměřil na téma, které se často probírá, když přichází klienti se vztahovými věcmi, ať už partnerskými či kamarádskými nebo jinými. Jak vzniká a roste důvěra? Není to těžké pocítit, ale už těžší to logicky popsat. Někoho potkám, rozumíme si a stanem se přáteli nebo partnery či navážeme jiný vztah. Jak skutečně ale důvěry mezi lidmi vzniká a roste? Já osobně to nazývám testy důvěry. Jednoduše řečeno, každý čin, který se mezi dvěma lidmi je něco jako test, vzájemně se zkoušíme, jestli si můžeme věřit. Pokud testem druhý člověk projde, moje důvěra k němu vzroste a podobně když takovým testem projdu já, moje důvěryhodnost vzroste. Praktický příklad: domluvíte se s kamarádem, že půjdete na kávu a on buď přijde – tím pádem prošel testem a nebo nepřijde a důvěra klesne.

Nejistota je paradoxně základem důvěry.

Stejně to funguje ve všech jiných vztazích. Důvěra má dva zásadní atributy – ten pozitivní je, že když někomu věřím, tak mi v tom je dobře, ten negativní je, že každý test (a potenciální vznik či růst důvěry) obsahuje nejistotu. Nejistota je paradoxně základem důvěry. V partnerských vztazích se můžeme bavit například o tom, že důvěřuji partnerce, že platí to, co mi řekla, například, že je doma a že si to nemusím ověřovat. Kdybych měl v bytě kameru a měl jistotu, že je opravdu doma, pak by důvěra růst nemohla. Pokud ale tuto jistotu nemám, věřím jí, a třeba se mi to někdy ověří, potom prošal testem důvěra a naše společná důvěra může růst. Kdybych měl jenom jistotu toho, že to co říká je pravda, pak by důvěra růst nemohla. Je důležité se uvědomit, že není na světě nic sladkého bez hořkosti. Každá hořkost (nejistota ve vztazích) ale může vyústit v něco sladkého (důvěra).

Publikováno

Rozhodnutí mít či nemít rád

Ve dnešním pojednání bych se rád zamyslel nad tím, že i slovy jde změnit můj život. Občas se mi stává, že přijde skeptický klient, který nevěří, že když budeme o problému mluvit, tak že ho vyřešíme. Myslím, že jde o to JAK mluvit. Slovami jde změnit realita a to hned. Někdy s klienty pracuji na tom, že nemají někoho rádi.

To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí  vůle, věcí rozhodnutí.

Ptám se jich, co to znamená? Často odpovídají, že o tom člověku smýšlí negativně, že jim vadí atp. Jinými slovy, rozhodli se, toho člověka nemít rádi, smýšlet o něm negativně. Pochopitelné je, že nám někteří lidé sedí více a někteří méně. To jsou věci, které jsou v podvědomí, nejsou spojené s vůli a nejsou tedy volními rozhodnutími, staly se sami. To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí  vůle, věcí rozhodnutí. Je překvapující, jak jsou klienti překvapení, když se jich zeptám, jestli by toho člověka mohli mít rádi? Jak to udělat? Jednoduše,říct to. Velké věci se začínají dít, když ten či onen klient, který nesnáší někoho o tomto člověku začne mluvit v pozitivním smyslu, řekne: mám ho rád, mám Tě rád, vadí mi to a to, ale i přesto tě respektuji jako člověka, který má hodnotu v mých očích. Může se to zdát velmi jednoduché, ale cesta k jinému chování vede přes jiné smýšlení a toto už je pouze a jenom otázkou vůli, otázkou rozhodnutí překonat ego a říct sobě (nebo i druhému člověku), že ho máme rádi, i přesto, že mi na něm něco může vadit. Důležité je uvědomit si, že se tyto dvě věci nemusí (a neměly by) vylučovat, jak si mnozí myslí. 

Publikováno

Je něco co jde pokazit na supervizi?

Dnes bych se rád zamyslel nad tím, co brání dobré konzultaci. První věc co mě napadne je, že klient nechce pracovat, ale pouze si přijít postěžovat. Pokud je tomu tak, pak je třeba vyjasnit kontext situace. Nevadí, pokud nepřišel pracovat na změně, ale musím to vědět. Pokud dnes chce klient pouze mluvit, pokud se mu tím uleví, já znám jeho žádost a v tom případě je možné pousnout se i jen tím, že budu mlčet a druhý mluvit, hlavní je vydefinovat si vzájemné role – klient ví nejlépe, co mu pomůže.

Druhá věc je, když klient používá filtry, není sám sebou. V tom případě nedává smysl, aby si platil za člověka, na kterém nic v jeho životě nezáleží. Supervizor, terapeut, nebo jiný člověk, který je vázán mlčenlivostí je tu od toho, aby člověk nemusel nad filtry a maskami myslet, přestože jsou nezbytné ve všech ostatních situacích a vztazích, které máme. V supervizi máme jasně rozdělené role, já se ptám co chci, klient odpovídá na co chce. Dokud nedostanu odpověď na svou otázku, tak to není tím, že by klient špatně odpovídal, ale já kladu nedostatečně dobře otázky. 

Další věc je, nedefinové slova, respektive slova vnímáme jinak, než je druhý říká. Slova jsou relativní, symbolická, je jasné, že nikdy nepochopím co přesně druhý člověk říká. V tutu chvíli myslím například radikální slova typu: mám depresi. Co to je deprese? To je jen slovo, které v mé mysli vytváří určitou realitu, ale není to žádná objektivní realita. Tím spíše si budeme rozumět, když budeme popisovat slova, která používáme, než když budeme pouze používat slova a domnívat se, že jim druhým rozumí.

Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu.

Také se často stává, že klient chce pracovat na vnějších věcech místo toho, aby pracoval na sobě. Například zastánci boje za klima spíše budou bojovat za čisté lesy a třídění odpadků, než za to, aby sami například přestali létat letadlem, jezdit autem nebo jíst maso, což jsou nejnáročnější činnost na tvorbu CO2. Pracovat můžu hlavně na tom co skutečně změním – sebe změním aktivně, volbou, to jestli se změní klima aktivně nezměním, pouze se můžu pasivně snažit měnit svět kolem sebe a nějaký výsledek to samozřejmě bude mít, já osobně jsem určitě zastáncem toho, abychom se snažili o obojí – vnitřní změnu a také práci na vnějších věcech. 

Důležitým faktorem, který ovlivňuje úspěšnost konzultace je také to, jestli se člověk snaží udělat rozhodnutí nyní, nebo jestli je prognostikem a čeká, odhaduje, jak budou věci v budoucnu. Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu. Například, když vím, že je nebezpečné chodit na červenou, i když nic zrovna nejede, tak toto rozhodnutí je třeba udělat ihned, ne až když situace nastane. Často s klienty similuji situace, jak se zachovají až ta či ona situace nastane, například budou mít hádku s kolegou, šéfem, nebo až je někdo naštve. Rozhodnout se pro to, jak se zachovám musím hned, ne až ta situace nastane. 

Publikováno

Mít nebo být?

Často slýchávám výroky typu: Dneska mám ještě 3 klienty, Mám tady několik zákazníku, Mám dvě děti. Co vlastně znamená něco mít? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na filozofii Ericha Fromma, který se zajímal o rozdíl mezi tím co znamená být a mít. 

Pokud to velmi zkrátím, dnešní společnost nás tlačí do “mít”. Jde o to, že se nás konzumní styl života snaží naučit, že pokud nám něco chybí, vyřešíme to tím, že něco budeme mít, protože nám to chybí. Opakem je, že pokud máme nějaký problém (vlastníme ho), tak cestou není to, mít něco jiného, to by bylo zase vlastnění, ale stát se jiným – “být” jiný. To je cesta, kterou se snažím jít i s klienty, kteří přicházejí s tím, že jim něco v životě chybí a musejí místo toho “mít” něco jiného. Často je skutečně ta cesta v zamyšlení se nad tím, jestli to, že se snažíme věci mít není cestou, která je slepá. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že vlastnění něčeho jiného, místo toho, co nám nevyhovuje, je jenom další cestou ve stejném bezvýchodném kruhu, tak má klient mnohem větší šanci posunout se z něj. Cesta z bludného kruhu je v tom, že pokud nám něco nefunguje (nahrazování věcí věcmi), tak proč nezkusit něco jiného? Často totiž klienti žijí ve světě, který už není schopen nahlédnout za obzor svých zkušeností a vyhodnotit, reflektovat to, že tahle cesta je bludná. Na supervizi pracujeme s tím, že oddálíme fokus toho, jak nazíráme náš život a podíváme se na něj z větší “výšky”. Tímto se dostaneme od zajetých, zacyklených způsobů myšlení a můžeme vyzkoušet něco nového. Supervize je vlastně trenažér vztahů, tam si můžeme vyzkoušet jaké to změnit myšlení například z onoho mít do být. Zde se člověk může nazvat jiným než je. Zde může vyzkoušet jak na něj jiný způsob přemýšlení působí. Zde může bez obav prozkoumat jak mu je v jiném modu. Často jsou to první okamžiky toho, že nastává změna vnitřní, ne pouze změna vnější (nahrazování věci věcmi). Je zvláštní, že v dnešní době se tolik snažíme zaplnit náš život něčím o čem tušíme, nás skutečně neuspokojí a přitom tomu sami chceme věřit. Dle mého názoru je cesta ven v tom, vyzkoušet i jiný způsob a potom se rozhodnout, co mně skutečně štěstí přináší

Publikováno

Ono to nejde

Sousloví, které velmi často od klientů slýchávám. Co to vlastně znamená? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na to, jak často sami sebe klameme klamavými slovy, za kterými se skrývá něco jiného, než sami slyšíme. 

Dle mých zkušeností když někdo přijde s tím, že se mu něco nedaří nebo nejde, tak už tím, že přišel vlastně vysílá signál, že věří, že by to jít mohlo, jenom k tomu něco (někoho) potřebuje. To, že někdo přijde a říká, že něco nejde znamená, že to jde, ale že potřebuje změnit konstelaci jeho života, je to jen jiná forma toho, že to jde (nebo jednou půjde). S klienty obvykle pracuji se zaměřením na to, jak vyřešili podobné situace dříve, co se jim osvědčilo, co fungovalo, co je přiblížilo k cíli, jak se pozná, že se k cíli posunují, co by potřebovali, aby to fungovalo a zlepšilo se. Klíčovou otázkou je, jak mohu v tu danou chvíli být já ku prospěchu, aby sezení bylo užitečné. Principem supervize je konzultace se člověkem, který nemá na můj život žádný vliv. Vždy když s někým řeším nějaké záležitosti, ten daný člověk (s kým mám nějaký vztah ve svém životě) na mě vždy vyvíjí určitou formu (obvykle podprahového) nátlaku, vlivu. Je to vliv, který má být primárně dobrý, stejně jako rodiče se snaží “dobře” ovlivnit svoje děti. Je velmi hezké vidět, že  už sama podpora od cizího člověka, kde klient ví, že nemá žádný důvod vliv či tlak vysílat pomáhá. Vytvořit bezpečný prostor je klíčovou rolí každé pomáhající profese. Ve chvíli, kdy je supervizor “nádobou”, kde může klient nechat všechny pochyby a otevřeně mluvit (jinak než tak jak je zvyklý s lidmi co zná), tak se obvykle samo velmi mnoho odbourá. Supervizor nebo jakýkoliv jiný odborník přes duši je jiný než ostatní lidé v tom, že vidí více, než klient dělá a slyší více než klient říká. Vždy když mám pocit, že ve slovech je více, než tam klient slyší, dělám mu zrcadlo a reflektuji, co říká. POdobně jako když říká, že to či ono nejde. Velký vliv také hraje přenos, který si na nás klient projektuje, protože má pocit, že odborník přece musí vědět, jak pomoci. Abych byl upřímný, já nejsem odborník na životy jednotlivých klientů. Jsem odborník na komunikaci jako takovou a na vytváření konstruktů, které nám pomáhají posunout se v životě tam, kam chceme. Vytváření konstruktu,  že jako supervizor dokážu pomoci, je samo o sobě užitečné, přestože reálně věřím v to, že největším a nejlepším odborníkem na svůj život je klient sám. Ve chvíli, kdy klient začne věřit těmto konstruktům, tak se začnej posunovat od “ono to nejde” k “zatím to nejde” nebo “ půjde to, když…”. Konstanta jeho života se změnil na proměnou a to je první krok k proměně skutečné.

Publikováno

Jak poznám co je pro mě dobré?

V dnešním článku bych se rád zamyslel nad otázkou toho, jak moc to, co děláme je pro nás výhodné či nevýhodné. Klienti často chodí s nějakou žádostí, abychom je zbavili problému nebo zkrátka s tím, že jim na sobě něco vadí, že neví co s tím. Pro mě je zásadní vždycky vědět, co jim ten “problém” může přinášet, protože si myslím, že všechno co děláme (jakkoliv nepochopitelné se to může zdát) pro nás má určité výhody. Jinak bychom to (nebo naše tělo) zkrátka nedělali. 

Můžeme použít pro příklad jednoduché tělesné pochody. Proč se například stane, že my (naše tělo) nestráví nějakou stravu a zkrátka ji vrátí? Můžeme se na to dívat jako na problém, protože je to nevhodné, nepříjemné atd. Nebo se na to můžeme dívat jako na nezbytný proces. Tělo pozřelo něco, co ví, že by nestrávilo, nebo že to může být jedovaté a proto to nepřijme. Jinými slovy, kdyby to strávilo, tak by si uškodilo. Nám se může zdát, že “nám” naše tělo škodí a ono přitom dělá to nejlepší co může a umí. Uvědomuji si, že se to často děje i s jinými situacemi. Občas někdo přijde s tím, že ho druzí využívají, že neumí říkat ne, že nedovede žít svůj život.

Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností?

V žádném případě neříkám, že se snažím přimět klienta, že je to takto v pořádku. Vždy se snažím dosahovat cíle, kterého si klient určil a můj názor je druhotný. Snažím se ale, aby klient pochopil, že vše co dělá, dělá protože je to pro něj nějakým způsobem výhodné. Snažíme se vidět, že kdyby to nemělo žádné výhody, tak by to prostě nedělal – nedávalo by to jemu ani jeho organismu smysl. V systému jeho života by to byla překážka. Ještě se mi nestalo, že bychom na čemkoliv co lidé považují za problém nenašli alespoň jednu pozitivní věc. Naopak se mi často stává, že to co na sobě lidé vidí jako problém je po důkladné analýze nazíráno jako výhodné, protože clověk pochopí i rozumově, k čemu to vlastně je. Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností? To je podstata toho o čem mluvím – změna nazírání. Každý v sobě máme kus fatálního i kus fenomenálního, zásadní je na co se soustředím a jak o sobě smýšlím.

Publikováno

Co je dobré a co špatné?

Dneska bych se rád soustředil na rozlišení našeho subjektivního vnímání a „objektivní“ reality. Cílem článku je ukázat, že vlastně žádná jasná hranice neexistuje a že naopak vytváření konstruktu „objektivní“ reality přispívá k rozdělování a narušování vztahů a komunikace.

Určitě jste někdy slyšeli, že někdo se o někom vyjádřil nějak negativně. Například: on je špatný kuchař, on je blbec atp. V tuto chvíli se staví do role arbitra, který má „moc“, respektive myslí si, že má moc udat tento svůj výrok jako neměnnou a danou konstantu. Tohle je samozřejmě iluze. Hlavní problém vidím jako klinický supervizor ze své zkušenosti s klienty v tom, že to co je názor vydávají za obecnou pravdu. Když se vrátíme k příkladu s kuchařem, tak bychom se mohli vyjádřit subjektivně v tom smyslu, že jídlo od toho člověka mi nechutná. Tím bych vyjádřil svůj názor, aniž bych se pasoval do role někoho, kdo o druhém člověku smýšlí „objektivně“ jako o špatném kuchaři.

Můj názor není neměnná pravda – to je cesta ke vzájemnému pochopení a rozumění si.

 Člověk, který by toto o sobě slyšel, vnímá rozdíl mezi tím „jsi špatný kuchař“ a „jídlo co vaříš mi nechutná“. Vidíme, že změna formy na straně řečníka zachová obsah, co chtěl říct, ale na straně příjemce je vnímána forma mnohem víc než obsah a je vidět jak rozdílně. Dále bychom mohli říct, že místo toho, říkat o druhém, že je blbec nebo hlupák (či cokoliv soudícího), můžeme říct, že mně osobně není příjemný, nebo že nesouhlasím s jeho názory. Takto se nestavíme do role rozhodce, ale vyjadřujeme pouze svůj názor, který zase může a nemusí být platný a přijímaný.

Další věcí související s výše napsaným je zamýšlení se nad svým konáním a reflektování toho, jaký to má vliv. Vždycky říkám, že člověk by měl říct to, co si myslí, až když to projde třetím sítem. První je to co mě napadne intuitivně – on je blbec. Potom se zamyslím nad tím, jaký to asi bude mít vliv na toho člověka, takto moje myšlenka projde druhým sítem. Třetí síto je to, jestli to, jaký to bude mít na člověka vliv, opravdu chci a co to přinese mně. Pokud jsem stále nepřehodnotil, že mám původní výrok takto formulovat, pak je na mě ho skutečně říct. Nyní totiž vím, jaké to bude mít následky, a také vím, že za ně budu nést zodpovědnost.

Publikováno

Užití relaxačních technik při konzultaci

V dnešním příspěvku bych rád posdílel některé základní relaxační techniky, které používám ve svém životě a také při konzultaci, pokud klienti vyžaduji zklidnění před samotným rozhovorem. Je dobré je použít kdykoliv se člověk potřebuje zklidnit, dostat do kontaktu se sebou samým. Jde je provádět dlouze ale i jen pár sekund. Já osobně nemám vyhraněný žádný konkrétní směr, preferuji krátké a funkční techniky, beru si ode všeho něco. Po absolvování různých kurzů a různých zaměření jsem si vytvořil následující „osmici“ kroků, která je syntézou různých technik, které fungují mě a které jsem také ověřil v poradně s klienty. Každý krok je dobré provádět alespoň minutu.

Prvním krok je „narovnat se“. V tomto kroku se zaměříme na své fyzické prožívání vlastního těla, na ukotvení se ve světě, v čase a prostoru. Jedná se vlastně o formu minduflness a zjednodušenou satiterapii, která si bere své principy z přístupu zaměřeného na člověka (Carl Rogers) a focusingu (Eugene Gendlin). Prakticky se jedná o to, že se usadíme tak, abychom se mohli do dalšího kroku (kde se pracuje s nádechem) připravit na proudění vzduchu v našem těle. Po usazení, tak, aby nám bylo dobře, se zaměříme na konkrétní ukotvení a prožití každého kousku našeho těla. Začínáme od hlavy, soustředím se na to, jak se cítím ve vlasech, kolem očí, na čele, v ústech. V dalším kroku se soustředím na to, co dělají moje ruce. Kde se dotýkají mého trupu, kde se stýkají s oděvem, jsou spojené nebo rozpojené? Dále se soustředím na trup, kde se záda dotýkají opěradla, kde se zadek dotýká židle a jak to cítím? Posledním krokem jsou nohy, zde je postup stejný jako s rukama. Dotýkají se podložky, sebe navzájem, jak jsou spojeny s podlahou a tím pádem se světem? Vše se dělá pomalu a procítěne. Je důležité neodpovídat mozkem, ale počkat až co skutečně „řekne“ moje tělo.

Ve druhém kroku, kterému říkám „nádech“ těžíme ze spojení se svým tělem a díváme se dovnitř těla. Zaměříme se na svůj nádech. Snažíme se dlouze nadechovat do spodní části břicha, pozoruji alespoň minutu svůj dech, nijak se nesnažím na sílu, pouze pozoruji, jak se vzduch dostává do mě a ven. Toto základní cvičení z Budhistické meditace je silné ve své jednoduchosti, ale musí se provádět dobře procítěně. Schopnost koncentrace se zde ukazuje v plné síle. Často lidé, co začínají s tímto druhem meditace nejsou schopni udržet pozornost déle než pár sekund.

Další krok se jmenuje „úsměv“. Nyní se zaměříme na to, abychom se upřímně a spokojeně usmáli. Není zásadní, aby vše v životě bylo v pořádku, stačí, když si to vsugerujeme, když to budeme předstírat. Mozek jde tak trochu „oblafnout“, pokud se budeme dostatečně procítěně usmívat, i ostatní orgány a zbytek těla se naladí na klid a pohodu. Úsměv je dobré spojit s předchozím krokem, v kombinace je ještě účinnější.

Čtvrtému kroku říkám „tep“. Zde si dáme ruce na hruď a pozorujeme tep svého srdce, uvědomujeme si, že žijeme, že tep našeho srdce je znakem toho, že jsme spojeni se světem.

Pátý se jmenuje „zastavit se“. V tomto se zaměříme na to, abychom si uvědomili, že v tuhle chvíli, v tomhle čase a prostoru je se mnou a světem všechno v pořádku. Není nic, co bych dalšího potřeboval, aby mi bylo dobře. Uvědomujeme si, že současné chvíli je to jediné, co můžeme skutečně prožívat. Minulost je nevratná, budoucnost nejistá, jediná jistota je tento moment. Z tohoto pohledu je přítomnost nejlepším okamžikem našeho života, čistě z toho pohledu, že žádný jiný okamžik už nebo ještě nežijeme.

V šestém kroku se „svěříme“. Uvědomujeme si, že vždy a každý máme nějakou entitu, která nás přesahuje. Pokud je člověk věřící, svěřujeme se Bohu, pokud není, svěřujeme se vědě nebo třeba ideálům, ať je to humanita nebo spravedlnost nebo vesmír či životodárná energie. I ten největší skeptik, materialista nebo agnostik si dovede najít něco, o čem uzná, že úplně nechápe a že může být nad naše možnosti poznat, pochopit či ovládat.

Sedmý krok je „přát si“. Zde si uvědomujeme, co bychom chtěli a to říkáme nahlas. Například: přeji si (sobě), abych byl zdravý, spokojený, nebo cokoliv dalšího. Musíme tomu skutečně věřit, musíme si to skutečně přát (nejen ve smyslu přání, ale ve smyslu toho, že si to zasloužíme). Nevěřili byste, jak je často problematické něco krásného si přát a věřit tomu, že si to zasloužím, často přejeme druhým nebo si myslím, že by si druzí něco zasloužili, ale na sebe zapomínáme.

V posledním osmém kroku si „odpouštíme“. Tento bývá často nejkomplikovanější, ačkoliv by se mohlo zdát, jak je jednoduché si odpustit. Odpouštět druhým je těžké, odpouštět sobě je ještě těžší. Zde se snažíme si opravdu upřímně říct, že vše co se nám nepovedlo, vše kde jsme druhým ublížili, všechno co jsme neudělali dobře, je možné odpustit a nechat minulosti kam patří, protože s tím nejde už hnout. Proto je lepší nechat věci, které nejdou změnit do historie, poučit se z nich, ale netrápit se jimi.

Publikováno

Vím, že nic nevím?

Sokrates učinil tuto propozici již v dávnověku, ale já bych k ní nyní připojil otazník. Jsem si vědom své nevědomosti? K Sokratovu výroku bych dodal opačný výrok i s varováním: „Střež se těch, kteří neví, že neví. Myslím si, že nebezpečnější jsou ti, kteří neví, že neví, protože si myslí, že ví. Dotýkám se teď zejména zastánců všech možných – ismů a ideologií. Jak říká profesor Harari, rozdíl mezi náboženstvím a vírou je v tom, že víra klade otázky, na které si musíme hledat odpověď jako individualita (a tím pádem přebírat odpovědnost) kdežto náboženství dává odpovědi, aniž by nechávalo na jednotlivci, aby si je našel sám.

Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti

Na druhou stranu, nechci působit jako ten, kdo všechno relativizuje. Je dobré  vědět, že něco vím, Sokratův výrok je extrémní sám o sobě a myslím, že se spíše jedná o nadnesenost v tom smyslu, abychom si byli vždy vědomi toho, že není možné znát všechno a všechny důsledky, i nepřímé, našeho rozhodnutí. Krásné na lidském rozhodování je to, že můžeme vycházet jen z toho, co víme teď a tudíž se nemusíme bát, že naše rozhodnutí (pokud se jedná o následky rozhodnutí jen pro nás jako jednotlivce) nám bude vyčítáno, když nové poznatky vyjdou na povrch. Při konzultacích se s klienty často zaměřujeme na to, co by chtěli a jaké to bude mít následky. Pečlivě zvažujeme pro a proti a nakonec se klient musí pro něco rozhodnout. Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti – na jednu problematiku je nespočet názorů a žádný není špatný nebo úplně dobrý (pokud to tak někdo vnímá, pak je zastáncem ideologie), protože nic není černobílé. Každý jednotlivec má možnost zvolit si svůj příběh, to čemu bude věřit a jediné co by mělo bránit uskutečňování naší cesty je setkání s druhým člověkem. Jak říká filozofka Anna Hogenová, člověk je jen dialog. V dialogu (a interakci) s druhým člověkem bychom měli mít na paměti, že nikdy nesmíme ublížit a neměli bychom (pokud možno) obtěžovat druhého. To je příběh, který zastávám, ale není to žádná objektivní pravda, protože se snažím být vědom i mých představ a tužeb, jak by věci a svět kolem měl vypadat. Pokud se budeme pohybovat v mantinelech svobody tak jako každý potřebuje a zároveň nebudeme narušovat mantinely druhých, pokud si budeme vědomi toho, že něco víme, ale nikdy všechno, pokud k sobě budeme přistupovat k respekteem k různým zvláštnostem, který každý máme a třeba sami nechápeme (natož druzí), pokud si uvědomíme, že nenávist k druhým často plynu z nepochopení nebo závisti a průběžně reflektujeme, jestli to chceme dělat, potom si myslím, že můžeme být jisti, že cesta společnosti k udržení a zlepšování spolupráce a komunikace bude vždy otevřena.

Publikováno

Proč se bojíme změny?

Původně jsem chtěl článek nazvat „proč se bojíme smrti“, ale smysl bude podobný. Smrt je totiž také změna. Paradox strachu ze smrti vnímám následovně – ve chvíli kdy člověk ví, že všechny aktivity, co by mohl dělat, už dělat nemůže, protože je například upoután na lůžko, pak je jasné, že lituje toho, co se mu děje – je si toho vědom. Ve chvíli kdy je člověk mrtev, nemůže ničeho litovat, protože nemá vědomí, v tom případě není důvod se smrti bát. Mluvím o této záležitosti čistě z pohledu vědomí jednotlivce, samozřejmě, že v konečném důsledku si člověk může říct, že bude chybět druhým, to ho pochopitelně trápit může, ale jen do chvíle než zemře, potom už ne, tudíž argument, že nechci umřít, protože nebudu moci dělat věci, co mě baví nebo vídat lidi, které mám rád, je irelevantní.

Použil bych ještě druhé přirovnání, a to k filmu matrix. V jednom rozhovoru si člen posádky domlouvá, že výměnou za zradu kapitána dostane nový život, bude připojen do matrixu a nic si nebude pamatovat – bude mu nahrán ráj na zemi. Podobně jako se smrtí, ve chvíli, kdy starý život skončí (je zapomenut) a nový začne a nic mě nepojí s tím starým, tak mi nemůže záležet na tom, že by mi ten starý život (nebo život jako takový, pokud se bavíme o smrti) chyběl. V tom případě, ani kdyby zrádce z filmu nedostal nový život výměnou za zradu, ale v uspání mu místo nahrání nového života nedali nic, nechali ho umřít, tak mu to s trochou sarkasmu může být jedno – jestli zemře, nebo dostane nový, slibovaný život, protože o tom nebude jako mrtvý vědět.

Mluvím o tom, že smysl bytí jde tedy na základě vyřečeného vnímat reálně pouze ve chvíli, kdy máme vědomí o všem, co děláme. Smyslem supervizních setkání je poukazovat a „uvědomovat“ – dávat do vědomí to, co se nám děje. Směřovat k tomu, co by člověk chtěl, to co ho dělá šťastným – ne štěstí, ale šťastnost. Cestou ke šťastnosti je dle mého názor vědomá volba toho, co člověk dělat chce. Daniel Goleman např. zde (https://www.youtube.com/watch?v=HTfYv3IEOqM) mluví ve svých přednáškách o tzv. kognitivní kontrole. Jde o to, že ve chvíli, kdy máme na výběr z těžkého, ale smysluplnějšího, nebo lehkého, příjemného, ale méně smysluplného, tak pokud si zvolíme to „nepřirozené“, to co je těžké, tak se nám to v budoucnu oplatí.

Cestou ke šťastnosti je dle mého názoru vědomá volba toho, co člověk dělat chce.

Připomíná také pokus na dětech, které dostaly za úkol vybrat si, jestli sní jeden bonbon hned, nebo vydrží na něj soustředěně koukat po určitou dobu a pokud to vydrží, dostanou bonbony dva. Po letech se tito figuranti podrobili zkoumání a zjistilo se, že ti, co vydrželi a ovládli se (ti se silnou kognitivní kontrolou), tak byli v životě úspěšnější než ti, kteří dávali přednost rychlému potěšení. Goleman také říká, že dospělost (resp. zralost) se pozná v délce času mezi počitkem a reakcí. Ten kdo reaguje na věci kolem sebe hned (první skupina „požitkářů“), tak dávají přednost svým primitivnějším pudům a nejsou schopni vytrvat a tedy počkat si. Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Ti, kteří si raději počkali, sebezapřeli se, tak získali potom více, nejen bonbonů, ale i v životě. Líbí se mi, že i tento „soft skill“, jde nějakým způsobem měřit – čím delší prodleva, čím větší prostor volním potřebám, které jsou ale vědomě vydefinované (vůle nás neovládá, ale my si naše volní potřeby zvědomíme a máme možnost volby) tak tím zralejší rozhodnut. Čím lépe se před každým rozhodnutím rozmyslím, tím více získáme. Podobně jako konzultace se supervizorem, přijít se poradit, tím může člověk jedině získat, nikdy nemůže ztratit, vždycky získá to, že si rozšíří obzory působnosti ve svém životě, dozví se něco o sobě a každou konzultací dělá člověk více a více vědomí rozhodnutí toho, kam chce v životě směřovat.