Publikováno

Být determinován nebo být determinující?

Vybavuji si scénu z filmu matrix, kde je hlavní protagonista Neo postaven před výzvu, že je vyvolený, který zachrání lid z područí nadvlády. Sám Neo tomu nechce uvěřit. Setká se s vědmou, která mu řekne, že on vyvoleným není. Nakonec se ale stane to, že udělá věci, které by normální smrtelník nedokázal. I přes to, že mu bylo řečeno, že vyvoleným není, tak se jím stane. Jak se to stalo? Zásadním dialogem z filmu je právě tato scéna, kde mu jeho blízký přítel řekne: Je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní. Znát cestu je to co mu řekla vědma, to že vyvoleným není. Ve skutečnosti se ale Neo rozhodl jít cestou jinou, takovou, která ho vyvoleným udělala. Jinými slovy, sám sebe determinoval k tomu jím být, ačkoliv mu okolnosti a vědma řekla, že on jím není. On sám tedy překonal to, co ho determinuje, znát cestu a rozhodl se determinovat sama sebe tím, že půjde cestou jinou.

Je rozdíl znát cestu a jít po ní

Paradoxně vědma věděla, že to takto dopadne a záměrně mu řekla, že on vyvoleným není. Jeho přítel to komentoval tak, že mu vědma řekla jen to, co měl slyšet. Ale i přesto se rozhodl dělat něco jiného, což ho paradoxně vyvoleným udělalo. Tak je to i s námi v každodenním životě a v každodenních rozhodnutích. Je rozdíl dělat to, co je nám řečeno, jinými slovy být determinován druhými lidmi, okolnostmi, systémem a nebo být sám svým osudem a jít si svou cestou. Často si myslíme, že musíme dělat, co je nám řečeno, ale není to tak.Někdy je dobré se zastavit a zamyslet se nad tím, co je znát cestu – to co nás determinuje a co je cesta, kterou bychom my sami chtěli jít. 

Publikováno

Dvě reality



Nedávno jsem přemýšlel nad situací, kdy pracuji s manželským párem a také individuálně s každým z nich. Jaká je realita a je realita skutečně důležitá? Ve chvíli kdy jsem s jedním z nich, slyším realitu A a když jsem s druhým z páru slyším realitu B. Jsou to dvě verze skutečnosti a obě jsou pravdivé. Všechny pocity, co člověk zažívá jsou vždy pravdivé, ačkoliv to třeba ten druhý tak nemyslel. Nejčastější příklad je samozřejmě domnělé trápení a ublížení, které jeden z partnerů může cítit, ale druhý to tak nevidí. Ve chvíli kdy se jeden takto cítí, tak je to legitimní a skutečný, tedy pravdivý pocit. Pro mě je realita nedůležitá a vlastně nezajímavá. Ve chvíli kdy jsem s ženou, beru jako skutečnost a pravdu její realitu a když jsem v konzultaci s jejím mužem, je realita zase  to co říká on, není pro mě důležité jaké to je “ve skutečnosti”. Stejně tak není důležité, jestli mi klient lže nebo říká pravdu, protože nikdy pravdu úplně neobsáhneme a jedinou pravdu, kterou máme je pravda o sobě a pokud by člověk lhal, tak logicky lže pouze sám sobě, mě může využít k nestrannému pohledu na svou vizi a verzi pravdy, nebo lži, pokud by mu to dávalo více než říkat pravdu. Stejně tak není závadné, když si vyslechnu verzi A a potom pracuji s druhým z páru co má verzi B. Jakmile  se za klientem zavřou dveře, jeho realita skončila a je pro mě relevantní realita B druhého klienta, i kdyby byla diametrálně odlišná od verze A. Tím, že nejsem soudce, který by hledal pravdu, pracuji vždy jen s konstrukcí toho, co chce člověk posdílet a nic si z verze A do konzultace s člověkem s verzí B neodnáším.



Publikováno

Odpustit – to je čin

Dnes bych se rád zamyslel nad tím, jaký je rozdíl mezi slovy a činy v nich. Kolik slov se napovídá a k ničemu nejsou a k ničemu nevedou. Na supervizích se zaměřuji na slova, která nejsou jen prázdná, ale dovedou býti také činy. Jedním z nich je například odpuštění nebo přijetí. Odpustit je velký čin, ačkoliv obvykle začíná slovem. Důležité je uvědomit si, že jedna věc je forma – slovo a druhá obsah -to jak slovo odpouštím vnímáme. Často se setkávám s tím, že lidé nemohou, respektive myslí si, že nemohou, protože nechtějí, odpustit. Je to podobné jako se sebepřijetím. Říct sám sobě: mám se rád je také čin, který je ve slovech. Zase jsme u toho, že to  často lidí říct nechtějí a namlouvají si, že se neumí chváli, ale skutečnost je taková, že nechtějí. Máme v rukou velkou moc, jaké činy svými slovy uděláme nebo neuděláme. Říct odpustit nebo mít rád, milovat, nenávidět, mohou být jen slova, ale mohou být také činy. Svými slovy a činy můžeme zranit ale také budovat. Na sezeních často pracují s tím, aby lidé dovedlí odpustit sobě i druhým a cesta je vždy přes uvědomení, že tyto činy lze udělat hned, nepotřebujeme k tomu čas, protože je to naše volba. Čas samozřejmě emoce trochu otupí, ale v konečném důsledku jsme to my, kdo odpuštění vysloví a čin sám v sobě učiní – tehdy, kdy tomu sám uvěří.

Publikováno

Názor nebo nestrannost?

Občas se v konzultacích setkávám s odpovědí na spokojenost s mou prací v tom smyslu, že by klienti chtěli více znát můj názor na jejich problémy či na to co prožívájí a dělají. Obvykle se toho nestraním, pokud to klienti chtějí vědět, dám jim svůj názor nebo zkušenost, ale vždy jim řeknu, že lepší je to co si oni sami vymyslí a prožijí, pokud dostanou návod od někoho jiného, nikdy si tuto cestu nezvolí nebo minimálně nepřijmou za svou. Supervize je zejména o prostoru k zastavení a zamyšlení. Je to místo, kde může člověk prozkoumat svůj pohled a dostat k němu zrcadlo od někoho druhého – nezaujatého. Názory slýcháváme dnes a denně a málokdy se jimi řídíme, ať už jsou to naši blízcí, naši klienti nebo názory v novinách. Supervizor je jiný tím, že ačkoliv není nijak zaineteresován v našem životě narozdíl od druhých lidí, dovede nám dát pohled, který bychom rádi slyšeli od našich bližních – pohled odprostěný od filtrů. Každý vztah se udržuje tak, že neříkám naplno, co si o druhém myslím, protože ho nechci napřiklad zranit. To je v pořádku, ale někdy se hodí vyslechnout si celou pravdu, i takovou která bolí. V supervizi není důvod cokoliv udržovat a je to tedy místo si takovou pravdu vyslechnout. A dle mého názoru a systemické teorie je užitečnější vyslechnout si reflexi toho, jak můj příběh působí, než návod, jak bych to měl dělat jinak.

Publikováno

Co by udělal na vašem místě?

Dnes bych se rád zamyslel nad technikou, kterou občas používám, když se setkám s klientem, který hodně dá na autority a na to co druzí, které obdivuje dělají. Setkal jsem se s ní také u lidí věřících, kde jsem si uvědomil, že například křesťané se někdy v otázcích morálky řídí tím, co by na jejich místě udělal Ježíš Kristus. Stejně podobně jde použít i na jiné osobnosti, nebo třeba na rodinné příslušníky, co by ten, koho obdivuji, udělal na mém místě ve stejné situace, ve které si třeba aktuálně nevím rady. Pro věřící je představa Krista nejvyšší dobro, v tom případě vědí, že kdyby se zachovali jak on, tak je to “správné”. Používám modifikaci na tuto techniku a říkám jí “poslední životní rozhodnutí”. Jde použít tam, kde člověk nemá žádnou osobu, ke které by vzhlížel, ale je mu za těžko se v morálním dilematu rozhodnout tak jak by si přál. Jak technika napovídá, jde o to, uvědomit si, jestli to co teď dělám, je opravdu to co bych dělat chtěl, pokud bych okamžitě po rozhodnutí skončil svůj život na tomto světě. Nikdy bych se nedozveděl, jaké důsledky a následky by moje rozhodnutí mělo. V této technice odpadá ego, protože to může čerpat jenom z následků rozhodnutí. Pokud jde o rozhodnutí samo, ego je irelevantní a v tom případě se zachovám morálně, protože ego mi nebrání rozhodovat se pro to co bych chtěl pro sebe, ale rozhoduji se pro to co považuji za správné. Konkrétní příklad jde použít například při jednání s lidmi nebo dětmi. Když se zlobím na dítě, že dělá něco co já nechci, tak se rozhoduji, jestli na něho zvýším hlas nebo jestli se se situací vypořádám v klidném módu. V technice posledního životního rozhodnutí obvykle odpadá jakákoliv agrese, protoža ta často přináší úlevu pouze našemu ego, ale není skutečně to, co bychom dělat chtěli.