Jak se to pozná?
Konvergentní a divergentní přístup k práci s klientem
Syndrom nedostatečnosti
Občas v odborné literatuře narážím na termín syndrom nedostatečnosti (impostor syndrom). Jedná se stav, kdy člověk, ač objektivně vzato může být na sebe hrdý a sebevědomý, tak těchto způsobů uvažování o sobě není schopen. Stává se to lidem ve všech profesích a všech povah. Více nakloněni této poruše, nebo spíše stavu, jsou lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebývalo oceňování běžným a častým jevem a lidé, kteří inklinují k přílišnému analyzování sebe, druhých, toho co se o nich povídá, toho co si o nich druzí myslí atp. Je zvláštní, že lidé hledají uznání venku, ale toto uznání je vždy pasivní – jinými slovy, mohu se o něj snažit, ale nikdy nebudu mít jistotu, že ho dostanu, nebo že ho dostanu v takové míře, jak bych potřeboval. Druhý způsob je uznání vnitřní – sám se stanu měřítkem toho, co je už dostatečné pro to, abych se cítil užitečný, hrdý, spokojený sám se sebou atp. Toto je aktivní faktor, takový, který mohu ovlivnit. Jedná se totiž o moje rozhodnutí – nastavení měřítka tak, abych mohl říct, toto stačí, teď jsem dostatečně dobrý, protože zvenku nikdy nemůžu očekávat (a spoléhat se na) to, že se mi dostane uznání. Podobné je to ve všech vztazích, s kolegy, děti, partnery, rodiči. Samozřejmě, že chceme a je to přirozené, aby nás lidé uznávali a měli rádi. Na druhou stranu, vždycky musíme začínat u sebe. Kdo sebe nebude mít rád, jak potom pomůže, že ho mají rádi druzí? Přesvědčí ho to? Bohužel často ne, lidé si myslí, že vnější faktory jako sláva, uznání, titulky atp pomohou k tomu, abych byl v životě spokojenější, ale dokud nebudu spokojen sám se sebou, nenastavím si měřítka toho, kdy už o sobě upřímně řeknu: tohle stačí k tomu, abych si sám sebe považoval, tak mně vnější faktory nikdy nepřesvědčí k tomu, abych sám o sobě jinak smýšlel. Tohle je první a nejdůležitější krok, který chci po klientech, kteří přicházejí na terapie – o sobě říct to, jaký bych chtěl být, protože to je to nejmenší (ale často nevětší krok), který člověk může udělat k tomu, aby započal proces změny.
Vědomé rozhodnutí
V dnešním článku bych se zamyslel nad tím, co nejčastěji vnímám jako cestu k dobré budoucnosti, cestu ke změně. Je tím dostatečná schopnost představit si budoucnost, která nastane, když se budu chovat určitým způsobem, a co je důležitější, vědomé rozhodnutí, že takovou budoucnost chci. Vědomé rozhodnutí je to, co nás odlišuje od zvířat, ta dělají jen to, co jim říkají pudy, to co je pro ně nebo jejich rod výhodné, nedovedou se rozhodnout spáchat sebevraždu ve jménu konstruktu nějakého boha nebo nebudou trpět pro nějakou podobně vykonstruovanou realitu, která by přišla po smrti. Často se setkávám s tím, že pokud si člověk dostatečně představí co by chtěl, tak se mu lépe rozhoduje o tom, jestli je pro něj současný stav uspokojivý a jestli to co teď dělá, vede k té budoucnosti, kterou si vybral. Je zvláštní, že spousta lidí žije přítomností, ale už si neuvědomuje, že to co, dělají, nevede k lepší budoucnosti. S klienty často pracujeme na tom, aby se zamysleli nad tím, jestli to co dělají, opravdu vede k tomu, že jsou nebo budou šťastní. Může se to zdá jednoduché nebo paradoxní, ale velmi často člověk dělá něco co ho k lepšímu životu nebo změně nepřivede a to jen kvůli tomu, že si to neuvědomuje.
Pokud si člověk dostatečně představí co by chtěl, tak se mu lépe rozhoduje o tom, jestli je pro něj současný stav uspokojivý
Bohužel není to tak banální, jak to zní. První krok, který obvykle děláme, je, že se snažíme přesně definovat kroky, které povedou k tomu, že spokojenější bude, tohle vede k imaginaci cíle a budoucnosti, protože ve chvíli, kdy jsme konkrétní, tak vidíme jasněji to, co v přítomnosti děláme a co bohužel nefunguje. Druhým krokem je to, že zkoušíme, aby klient už na sezení pocítil změnu, aby se nazval tou vlastností, která mu chybí, nebo kterou by chtěl vylepšit. Moji zásadou je, aby vždy už na sezení klient zažil něco jiného, nemyslím si, že odcházet z konzultace s kupou úkolů, aniž by člověk zažil něco nového, je to ideální. Ve chvíli, kdy člověk je schopen nazvat se jinak než doposud, tak je na dobré cestě posunout i v skutečnosti. Řetězec, který vede ke změně je následující: změním myšlení, to změní moje jednání, to změní skutečnost, která se mě děje ve světě. Je to základ kognitivně behaviorální terapie.
Jak poznám co je pro mě dobré?
V dnešním článku bych se rád zamyslel nad otázkou toho, jak moc to, co děláme je pro nás výhodné či nevýhodné. Klienti často chodí s nějakou žádostí, abychom je zbavili problému nebo zkrátka s tím, že jim na sobě něco vadí, že neví co s tím. Pro mě je zásadní vždycky vědět, co jim ten “problém” může přinášet, protože si myslím, že všechno co děláme (jakkoliv nepochopitelné se to může zdát) pro nás má určité výhody. Jinak bychom to (nebo naše tělo) zkrátka nedělali.
Můžeme použít pro příklad jednoduché tělesné pochody. Proč se například stane, že my (naše tělo) nestráví nějakou stravu a zkrátka ji vrátí? Můžeme se na to dívat jako na problém, protože je to nevhodné, nepříjemné atd. Nebo se na to můžeme dívat jako na nezbytný proces. Tělo pozřelo něco, co ví, že by nestrávilo, nebo že to může být jedovaté a proto to nepřijme. Jinými slovy, kdyby to strávilo, tak by si uškodilo. Nám se může zdát, že “nám” naše tělo škodí a ono přitom dělá to nejlepší co může a umí. Uvědomuji si, že se to často děje i s jinými situacemi. Občas někdo přijde s tím, že ho druzí využívají, že neumí říkat ne, že nedovede žít svůj život.
Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností?
V žádném případě neříkám, že se snažím přimět klienta, že je to takto v pořádku. Vždy se snažím dosahovat cíle, kterého si klient určil a můj názor je druhotný. Snažím se ale, aby klient pochopil, že vše co dělá, dělá protože je to pro něj nějakým způsobem výhodné. Snažíme se vidět, že kdyby to nemělo žádné výhody, tak by to prostě nedělal – nedávalo by to jemu ani jeho organismu smysl. V systému jeho života by to byla překážka. Ještě se mi nestalo, že bychom na čemkoliv co lidé považují za problém nenašli alespoň jednu pozitivní věc. Naopak se mi často stává, že to co na sobě lidé vidí jako problém je po důkladné analýze nazíráno jako výhodné, protože clověk pochopí i rozumově, k čemu to vlastně je. Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností? To je podstata toho o čem mluvím – změna nazírání. Každý v sobě máme kus fatálního i kus fenomenálního, zásadní je na co se soustředím a jak o sobě smýšlím.
Co je dobré a co špatné?
Dneska bych se rád soustředil na rozlišení našeho subjektivního vnímání a „objektivní“ reality. Cílem článku je ukázat, že vlastně žádná jasná hranice neexistuje a že naopak vytváření konstruktu „objektivní“ reality přispívá k rozdělování a narušování vztahů a komunikace.
Určitě jste někdy slyšeli, že někdo se o někom vyjádřil nějak negativně. Například: on je špatný kuchař, on je blbec atp. V tuto chvíli se staví do role arbitra, který má „moc“, respektive myslí si, že má moc udat tento svůj výrok jako neměnnou a danou konstantu. Tohle je samozřejmě iluze. Hlavní problém vidím jako klinický supervizor ze své zkušenosti s klienty v tom, že to co je názor vydávají za obecnou pravdu. Když se vrátíme k příkladu s kuchařem, tak bychom se mohli vyjádřit subjektivně v tom smyslu, že jídlo od toho člověka mi nechutná. Tím bych vyjádřil svůj názor, aniž bych se pasoval do role někoho, kdo o druhém člověku smýšlí „objektivně“ jako o špatném kuchaři.
Můj názor není neměnná pravda – to je cesta ke vzájemnému pochopení a rozumění si.
Člověk, který by toto o sobě slyšel, vnímá rozdíl mezi tím „jsi špatný kuchař“ a „jídlo co vaříš mi nechutná“. Vidíme, že změna formy na straně řečníka zachová obsah, co chtěl říct, ale na straně příjemce je vnímána forma mnohem víc než obsah a je vidět jak rozdílně. Dále bychom mohli říct, že místo toho, říkat o druhém, že je blbec nebo hlupák (či cokoliv soudícího), můžeme říct, že mně osobně není příjemný, nebo že nesouhlasím s jeho názory. Takto se nestavíme do role rozhodce, ale vyjadřujeme pouze svůj názor, který zase může a nemusí být platný a přijímaný.
Další věcí související s výše napsaným je zamýšlení se nad svým konáním a reflektování toho, jaký to má vliv. Vždycky říkám, že člověk by měl říct to, co si myslí, až když to projde třetím sítem. První je to co mě napadne intuitivně – on je blbec. Potom se zamyslím nad tím, jaký to asi bude mít vliv na toho člověka, takto moje myšlenka projde druhým sítem. Třetí síto je to, jestli to, jaký to bude mít na člověka vliv, opravdu chci a co to přinese mně. Pokud jsem stále nepřehodnotil, že mám původní výrok takto formulovat, pak je na mě ho skutečně říct. Nyní totiž vím, jaké to bude mít následky, a také vím, že za ně budu nést zodpovědnost.
Dohled a důvěra
Co vytváří dobrý terapeutický vztah s klientem? Nekteří supervizoři pracují hodně direktivně a jejich klienti je mají za “autority, odborníky” na životy klientů. Nechci zpochybňovat, že tento způsob nefunguje, ale mně určitě blízký není. Ze své zkušenosti jako supervizor ale i jako vedoucí pracovník vím, že vztah roste úměrně tomu, jakou důvěru svěřím svému kolegovi / klientovi / podřízenému. Čím více dohledu ve vztahu, tím méně důvěry a naopak. Zejména korporátní organizace zaváději kultury dohledu více a více. Lidé jsou pod kamerami, musejí si cvakat, aby bylo vidět, kdy přišli a odešli. V autech mají GPSky, aby si nemohli po cestě zařídit nic svého. Na jednu stranu to chápu a souhlasím s tím- do práce se chodí pracovat. Na druhou stranu, pokud člověku nedám důvěru, že svou práci splní, nemůžu se divit, že až já budu potřebovat něco “navíc”, tak že mi to nesplní, protože s mým dohledem si můj podřízený nikdy nemohl udělat taky nic navíc pro sebe. Říká se: důvěřuj ale prověřuj. Obojí je potřeba. Myslím si ale, že vždy je důležitější důvěřuj, protože prověřování by se mělo dělat až na základě toho, že je důvěra zraněna. Alespoň mně to takto funguje. Pokud jsme v terapeutickém vztahu a oba s klientem víme, že supervizor se ptá na co chce a klient odpovídá taky na co chce, pak si můžeme být jisti, že se vzájemně můžeme v důvěře podporovat a růst. Vytváříme si tzv. trenažér vztahů. Říkáme si věci, které bychom třeba normálně lidem kolem nás neřekli, protože jim ještě tolik nedůvěřujeme, raději je kontrolujeme. Ve chvíli, kdy si člověk vyzkouší, jaké to je pustit se do nejistoty důvěry, tak vztah může růst. Pokud budeme jenom v jistotě kontroly, pak se nikdy dále nedostaneme. Vztahy, jakékoliv, rostou zkouškami, rostou tím, že vstoupíme do nejistoty toho, že se dáme všanc. V terapii jsou vždy dvě osoby, co neví, co se na sezení stane. Kdybychom do této nejistoty nešli, tak bychom nikdy nezažili nic nového. Někdy se sezení nedaří, ale většinou ano a o to většinu ano bychom přišli, kdybych chtěli mít jistotu toho, že se nikdy nezraníme. Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se každý, kdo se z někým rozešel už pro jistotu nikdy s nikým neseznámil, tak bychom asi hodně rychle vymřeli.
Užití relaxačních technik při konzultaci
V dnešním příspěvku bych rád posdílel některé základní relaxační techniky, které používám ve svém životě a také při konzultaci, pokud klienti vyžaduji zklidnění před samotným rozhovorem. Je dobré je použít kdykoliv se člověk potřebuje zklidnit, dostat do kontaktu se sebou samým. Jde je provádět dlouze ale i jen pár sekund. Já osobně nemám vyhraněný žádný konkrétní směr, preferuji krátké a funkční techniky, beru si ode všeho něco. Po absolvování různých kurzů a různých zaměření jsem si vytvořil následující „osmici“ kroků, která je syntézou různých technik, které fungují mě a které jsem také ověřil v poradně s klienty. Každý krok je dobré provádět alespoň minutu.
Prvním krok je „narovnat se“. V tomto kroku se zaměříme na své fyzické prožívání vlastního těla, na ukotvení se ve světě, v čase a prostoru. Jedná se vlastně o formu minduflness a zjednodušenou satiterapii, která si bere své principy z přístupu zaměřeného na člověka (Carl Rogers) a focusingu (Eugene Gendlin). Prakticky se jedná o to, že se usadíme tak, abychom se mohli do dalšího kroku (kde se pracuje s nádechem) připravit na proudění vzduchu v našem těle. Po usazení, tak, aby nám bylo dobře, se zaměříme na konkrétní ukotvení a prožití každého kousku našeho těla. Začínáme od hlavy, soustředím se na to, jak se cítím ve vlasech, kolem očí, na čele, v ústech. V dalším kroku se soustředím na to, co dělají moje ruce. Kde se dotýkají mého trupu, kde se stýkají s oděvem, jsou spojené nebo rozpojené? Dále se soustředím na trup, kde se záda dotýkají opěradla, kde se zadek dotýká židle a jak to cítím? Posledním krokem jsou nohy, zde je postup stejný jako s rukama. Dotýkají se podložky, sebe navzájem, jak jsou spojeny s podlahou a tím pádem se světem? Vše se dělá pomalu a procítěne. Je důležité neodpovídat mozkem, ale počkat až co skutečně „řekne“ moje tělo.
Ve druhém kroku, kterému říkám „nádech“ těžíme ze spojení se svým tělem a díváme se dovnitř těla. Zaměříme se na svůj nádech. Snažíme se dlouze nadechovat do spodní části břicha, pozoruji alespoň minutu svůj dech, nijak se nesnažím na sílu, pouze pozoruji, jak se vzduch dostává do mě a ven. Toto základní cvičení z Budhistické meditace je silné ve své jednoduchosti, ale musí se provádět dobře procítěně. Schopnost koncentrace se zde ukazuje v plné síle. Často lidé, co začínají s tímto druhem meditace nejsou schopni udržet pozornost déle než pár sekund.
Další krok se jmenuje „úsměv“. Nyní se zaměříme na to, abychom se upřímně a spokojeně usmáli. Není zásadní, aby vše v životě bylo v pořádku, stačí, když si to vsugerujeme, když to budeme předstírat. Mozek jde tak trochu „oblafnout“, pokud se budeme dostatečně procítěně usmívat, i ostatní orgány a zbytek těla se naladí na klid a pohodu. Úsměv je dobré spojit s předchozím krokem, v kombinace je ještě účinnější.
Čtvrtému kroku říkám „tep“. Zde si dáme ruce na hruď a pozorujeme tep svého srdce, uvědomujeme si, že žijeme, že tep našeho srdce je znakem toho, že jsme spojeni se světem.
Pátý se jmenuje „zastavit se“. V tomto se zaměříme na to, abychom si uvědomili, že v tuhle chvíli, v tomhle čase a prostoru je se mnou a světem všechno v pořádku. Není nic, co bych dalšího potřeboval, aby mi bylo dobře. Uvědomujeme si, že současné chvíli je to jediné, co můžeme skutečně prožívat. Minulost je nevratná, budoucnost nejistá, jediná jistota je tento moment. Z tohoto pohledu je přítomnost nejlepším okamžikem našeho života, čistě z toho pohledu, že žádný jiný okamžik už nebo ještě nežijeme.
V šestém kroku se „svěříme“. Uvědomujeme si, že vždy a každý máme nějakou entitu, která nás přesahuje. Pokud je člověk věřící, svěřujeme se Bohu, pokud není, svěřujeme se vědě nebo třeba ideálům, ať je to humanita nebo spravedlnost nebo vesmír či životodárná energie. I ten největší skeptik, materialista nebo agnostik si dovede najít něco, o čem uzná, že úplně nechápe a že může být nad naše možnosti poznat, pochopit či ovládat.
Sedmý krok je „přát si“. Zde si uvědomujeme, co bychom chtěli a to říkáme nahlas. Například: přeji si (sobě), abych byl zdravý, spokojený, nebo cokoliv dalšího. Musíme tomu skutečně věřit, musíme si to skutečně přát (nejen ve smyslu přání, ale ve smyslu toho, že si to zasloužíme). Nevěřili byste, jak je často problematické něco krásného si přát a věřit tomu, že si to zasloužím, často přejeme druhým nebo si myslím, že by si druzí něco zasloužili, ale na sebe zapomínáme.
V posledním osmém kroku si „odpouštíme“. Tento bývá často nejkomplikovanější, ačkoliv by se mohlo zdát, jak je jednoduché si odpustit. Odpouštět druhým je těžké, odpouštět sobě je ještě těžší. Zde se snažíme si opravdu upřímně říct, že vše co se nám nepovedlo, vše kde jsme druhým ublížili, všechno co jsme neudělali dobře, je možné odpustit a nechat minulosti kam patří, protože s tím nejde už hnout. Proto je lepší nechat věci, které nejdou změnit do historie, poučit se z nich, ale netrápit se jimi.
Strach z neznáma
Velmi často se na konzultacích setkávám se strachem z toho, co by se potenciálně mohlo stát, přestože to tu ještě není. Je to takový strach z neznáma, který je i není opodstatněný. Na jednu stranu plně chápu, protože již Freud si uvědomil, že tzv. misoneism, čili strach z neznámého je jeden z největší strachů, který můžeme pocítit. Na současném světě jsme to viděli v případu tzv. migrační vlny, která vzbudila více strachu z možných následků, než skutečné následky a problémy.
Jakou hodnotu a význam věcem kolem nás dáme záleží na nás
Strach z neznámého je pochopitelný, protože pokud již máme negativní diagnozu, tak s ní můžeme pracovat. Je známá věc, že čekání na diagnozu např. při vyšetření je často palčivější než si diagnozu (nepříznivou) vyslechnout. Pokud jsme v nejistotě, tak s ničím pracovat nejde – pouze s naším vědomím a vnímáním. Je pochopitelné, že „skutečnost“ nezměníme naším vnímáním, ale pokud změníme naše vnímání, proč by nám potom měla vadit skutečnost? Pokud si uvědomíme, že nic není skutečné nebo tak vážné, jako to my sami bereme, potom si můžeme být jisti, že rozdíl mezi „skutečností“ a naším vnímáním je vlastně nepodstatný – to jakou hodnotu a význam věcem kolem nás dáme záleží na nás, ne na nich. Ve své diplomové práci jsem se věnoval psychologii Sigmunda Freuda a to zejména strachu, který nedovedeme plně rozpoznat a tím pádem mu připisujeme větší důležitost a význam, než bychom dle objektivních příčin měli. S klienty pracuji opačným směrem. Snažíme se zaměřit ne na příčinu strachu, ta skutečně může v každém vyvolávat opodstatněné obavy, se kterými není snadné pracovat a zbavit se jich. Snažím se vždy najít způsoby, které klient sám vyhodnocuje jako ty, které pomáhají a které mu umožňují najít „známé“ charakteristiky v neznámém strachu – tedy strachu z neznáma. Ve chvíli, kdy si můžeme říct „to znám“, tak i přestože nám to může nahánět strach, zbavili jsme se jednoho z největší důvodů, proč se něčeho bojíme – neznáma, nepojmenovatelného. Je to podobné jako s tím, když se nechceme pustit do něčeho nového, protože to je nové, ale jakmile to jednou vyzkoušíme, už nám to napříště problém nedělá. Zbavování se problémů je vlastně také pouštění se do něčeho nového – do života „bez problému“. Jedna z intervencí, která je velmi nápomocná je práce na nejmenším kroku, který člověku pomůže strach poznat, ohmatat a nevidět jako neznámý. Lidé mají oproti jiným tvorům schopnost pojmenovávat věci. Ve chvíli, kdy něco pojmenuji, ztrácí to auru neznáma, již to má jméno, tvar, místo a význam, který chápu. Podobně jde pracovat s mým vlastním vnímáním věcí kolem mě – ve chvíli kdy si je pojmenuji, nejsou to již pocity, které cítím, které ve mně problém vyvolává, jsou to jasné pojmy, které mohu sdílet s druhými a které tím, že jsem je pojmenoval, mohu také pojmenovat tak, aby mi strach nenaháněly.