Po dalších odsupervidovanách a odkoučovaných hodinách s klienty
se chci reflektivně zamyslet nad tím, že mě zaujalo z příběhů na kterých
jsem měl možnost s jejich vlastníky pracovat. Jedna situaci mi vytanula na
mysli hned. Byla to žena krátce po dvacítce, která řešila smysluplnost svého
života. Ve stejné situace jsem doprovázel i stejně starého muže, který přišel k nám
do kanceláře. Překvapilo mě – i když ted jak se nad tím zamýšlím, možná to tak
překvapivé ani není – jak můžou mladí úspěšní lidé trpět pocit nesmyslnosti?
Oba tito lidé byli úspěšní ve vzdělání, práci, společnosti i rodině – alespoň to
říkali – a přitom se s vážností zamýšleli, jestli je to všechno, co je v životě
čeká? Nechci zlehčovat situaci žádného klienta, který ke mně přijde, za každým více
či méně šťastně se tvářícím člověkem se může skrývat velmi silný příběh
osobního trápení. Vždy se snažím co nejcitlivěji naslouchat tomu, co slyším a
rozklíčovat, jaká by měla být má role průvodce v jejich životě, kam by s moji
pomocí chtěli svůj život směřovat. Zasahuji, až když vidím, že se jejich
vyprávění točí v kruhu a oni se utvrzují v problému, ať je to cokoliv.
Oba tito mladí lidé byli velmi autentičtí v pocitech, které mi sdělovali,
a já cítil velkou zodpovědnost za sdílení těchto záležitostí. Vždy když se
začnu příliš vciťovat do druhého člověka a mám pocit, že rada či sdílení z mého
života by pomohlo, tak mi začne svítit znamení, že tohle není ta cesta. Cesta
je vždy individuální a já můžu být jen více či méně dobrý průvodce na jejich
cestě, ne sdílet s nimi tu svou. Vždy mi pomůže otázka na to, jak bych
mohl být v jejich příběhu nápomocný a nikdy to není nasměrováním na moje
prožitky, ale na naladění se na prožitky jejich. Samotné sdílení je velmi
léčivé a když se k tomu ještě přidá nadhled – vidět sebe z pohledu druhé
osoby- tak se naplní i podstata
supervize, která je právě ono – super visio
– pohled z hora na vše co druhý člověk prožívá a též co supervizor prožívá
s ním. U obou dvou fungovaly imaginativní techniky a představování života
jaký by byl, kdyby nebyly domnělé problémy a zádrhele a lidi, které tomu brání.
Mým výcvikem je systemika a proto se vždy snažím vidět člověka v kontextu svého
širšího systému – rodiny, zaměstnání,
přátel. Jak okolí pozná, že je šťastný, že je jeho situace příznivější než byla?
Tyhle techniky vidět sebe z pohledu druhých – ideálně těch, kterým na mně
záleží – jsou velmi účinné, jelikož se oddálíme od toho, co už klient zná –
svoje pohled a svoje pocity. Též se ptám, kdo může bránit tomu, co bych chtěl a
kdo tomu naopak nejvíce může přispět. Otázky na lidi kolem často objevíme
nevídané zdroje, ale někdy i skryté překážky, často ve věcech, které jsme
považovaly za prospěšné. Nikdy se nesnažím dělat rezolutní rozhodnutí s čím
začít a s čím skončit. Důležité je vědět, že vše co člověk dělá, dělá za
nějakým účelem. Jsme teleologické bytosti směřujeme k nějakému konkrétnímu
cíli– náš organismus má cíl a všechny prožitky – i ty dle našeho názoru
negativní – jsou pro nás přínosné. Jestli je vyhodnotím jako nepřínosné, musím
si klásti otázku, co získám tím, že se jich zbavím a co tím ztratím – nejen co
získám. Velmi důležité je též zamýšlet se nad tím, čím nahradíme to, co
nechceme. Skoro vždy člověk ví co by nechtěl na sobě nebo na druhých, málo ale
už ví, čím nahradí to čeho se zbaví, jelikož nic nejde jen zrušit. Odebrat
problémové kolečko ze soukolí vyřadí z provozu celý systém, cestou je
nahradit zrezlé či nefunkční tak, aby systém mohl dál pracovat. Všechny
problémy v systémech jdou jedině „rozpustit“ v jiných – příznivějších
postojích – a tak pozměnit celý systém, aby mohl fungovat dále, sice v pozměněném
modu, ale pro naši situaci příhodnějším.