Publikováno

Užití relaxačních technik při konzultaci

V dnešním příspěvku bych rád posdílel některé základní relaxační techniky, které používám ve svém životě a také při konzultaci, pokud klienti vyžaduji zklidnění před samotným rozhovorem. Je dobré je použít kdykoliv se člověk potřebuje zklidnit, dostat do kontaktu se sebou samým. Jde je provádět dlouze ale i jen pár sekund. Já osobně nemám vyhraněný žádný konkrétní směr, preferuji krátké a funkční techniky, beru si ode všeho něco. Po absolvování různých kurzů a různých zaměření jsem si vytvořil následující „osmici“ kroků, která je syntézou různých technik, které fungují mě a které jsem také ověřil v poradně s klienty. Každý krok je dobré provádět alespoň minutu.

Prvním krok je „narovnat se“. V tomto kroku se zaměříme na své fyzické prožívání vlastního těla, na ukotvení se ve světě, v čase a prostoru. Jedná se vlastně o formu minduflness a zjednodušenou satiterapii, která si bere své principy z přístupu zaměřeného na člověka (Carl Rogers) a focusingu (Eugene Gendlin). Prakticky se jedná o to, že se usadíme tak, abychom se mohli do dalšího kroku (kde se pracuje s nádechem) připravit na proudění vzduchu v našem těle. Po usazení, tak, aby nám bylo dobře, se zaměříme na konkrétní ukotvení a prožití každého kousku našeho těla. Začínáme od hlavy, soustředím se na to, jak se cítím ve vlasech, kolem očí, na čele, v ústech. V dalším kroku se soustředím na to, co dělají moje ruce. Kde se dotýkají mého trupu, kde se stýkají s oděvem, jsou spojené nebo rozpojené? Dále se soustředím na trup, kde se záda dotýkají opěradla, kde se zadek dotýká židle a jak to cítím? Posledním krokem jsou nohy, zde je postup stejný jako s rukama. Dotýkají se podložky, sebe navzájem, jak jsou spojeny s podlahou a tím pádem se světem? Vše se dělá pomalu a procítěne. Je důležité neodpovídat mozkem, ale počkat až co skutečně „řekne“ moje tělo.

Ve druhém kroku, kterému říkám „nádech“ těžíme ze spojení se svým tělem a díváme se dovnitř těla. Zaměříme se na svůj nádech. Snažíme se dlouze nadechovat do spodní části břicha, pozoruji alespoň minutu svůj dech, nijak se nesnažím na sílu, pouze pozoruji, jak se vzduch dostává do mě a ven. Toto základní cvičení z Budhistické meditace je silné ve své jednoduchosti, ale musí se provádět dobře procítěně. Schopnost koncentrace se zde ukazuje v plné síle. Často lidé, co začínají s tímto druhem meditace nejsou schopni udržet pozornost déle než pár sekund.

Další krok se jmenuje „úsměv“. Nyní se zaměříme na to, abychom se upřímně a spokojeně usmáli. Není zásadní, aby vše v životě bylo v pořádku, stačí, když si to vsugerujeme, když to budeme předstírat. Mozek jde tak trochu „oblafnout“, pokud se budeme dostatečně procítěně usmívat, i ostatní orgány a zbytek těla se naladí na klid a pohodu. Úsměv je dobré spojit s předchozím krokem, v kombinace je ještě účinnější.

Čtvrtému kroku říkám „tep“. Zde si dáme ruce na hruď a pozorujeme tep svého srdce, uvědomujeme si, že žijeme, že tep našeho srdce je znakem toho, že jsme spojeni se světem.

Pátý se jmenuje „zastavit se“. V tomto se zaměříme na to, abychom si uvědomili, že v tuhle chvíli, v tomhle čase a prostoru je se mnou a světem všechno v pořádku. Není nic, co bych dalšího potřeboval, aby mi bylo dobře. Uvědomujeme si, že současné chvíli je to jediné, co můžeme skutečně prožívat. Minulost je nevratná, budoucnost nejistá, jediná jistota je tento moment. Z tohoto pohledu je přítomnost nejlepším okamžikem našeho života, čistě z toho pohledu, že žádný jiný okamžik už nebo ještě nežijeme.

V šestém kroku se „svěříme“. Uvědomujeme si, že vždy a každý máme nějakou entitu, která nás přesahuje. Pokud je člověk věřící, svěřujeme se Bohu, pokud není, svěřujeme se vědě nebo třeba ideálům, ať je to humanita nebo spravedlnost nebo vesmír či životodárná energie. I ten největší skeptik, materialista nebo agnostik si dovede najít něco, o čem uzná, že úplně nechápe a že může být nad naše možnosti poznat, pochopit či ovládat.

Sedmý krok je „přát si“. Zde si uvědomujeme, co bychom chtěli a to říkáme nahlas. Například: přeji si (sobě), abych byl zdravý, spokojený, nebo cokoliv dalšího. Musíme tomu skutečně věřit, musíme si to skutečně přát (nejen ve smyslu přání, ale ve smyslu toho, že si to zasloužíme). Nevěřili byste, jak je často problematické něco krásného si přát a věřit tomu, že si to zasloužím, často přejeme druhým nebo si myslím, že by si druzí něco zasloužili, ale na sebe zapomínáme.

V posledním osmém kroku si „odpouštíme“. Tento bývá často nejkomplikovanější, ačkoliv by se mohlo zdát, jak je jednoduché si odpustit. Odpouštět druhým je těžké, odpouštět sobě je ještě těžší. Zde se snažíme si opravdu upřímně říct, že vše co se nám nepovedlo, vše kde jsme druhým ublížili, všechno co jsme neudělali dobře, je možné odpustit a nechat minulosti kam patří, protože s tím nejde už hnout. Proto je lepší nechat věci, které nejdou změnit do historie, poučit se z nich, ale netrápit se jimi.

Publikováno

Lidi dělají chyby, cestou není se tomu vyhnout, ale naučit se s tím žít

Vybavuji si jednu píseň od skupiny Cimbal Classic, kterou jsem kdysi slyšel, kde se zpívá něco ve smyslu: Lidi dělají chyby, to se mi na lidech líbí. V dnešní době, kdy se více a více mluví o automatizaci a nahrazování lidí roboty bychom se měli zaměřit na vlastnosti, které roboti mít (zatím?) nemůžou mít. Roboti lidi brzy nahradí v odvětvích, kde je zapotřebí velká výpočetní síla a práce s daty a v profesích, kde se jedná o logické jasně dané uvažování a pevně daná pravidla (například řidiči). Z mého pohledu je právě ona chybovost (resp. nevypočítatelnost) to, co roboti, kteří můžou fungovat jen v tom, co je vypočitatelné na základě algoritmu, nikdy nemůžou dosáhnout právě z principu neuchopitelnosti vzorečkem.

Pokud bychom to přerámcovali a snažili se to vidět z pohledu výhod, v chybovosti je určité kouzlo.

Často si klienti stěžují, že je pro ně těžké vycházet s lidmi, protože jsou nevypočitatelní a že by bylo mnohem lepší, kdyby místo „pocitu“, že je něco špatně s druhým člověkem dostali zprávu jako když se zasekne počítač a vyskočí tabulka „error“. Pokud bychom to přerámcovali a snažili se to vidět z pohledu výhod, v chybovosti je určité kouzlo. Když jsem s klienty na konzultacích, je ona nevypočítatelnost, až mysterióznost terapeutického procesu něco, co mě strašně vábí. Nepředvídatelnost toho, kam se dostaneme má pro mě magický vliv. Vytvoření prostoru s člověkem, navázání se na neuchopitelné ve druhém je to, co mě dává smysl v práci i v bytí obecně. Myslím, že kdybych byl na terapii s robotem, tak bych sice dostal radu na základě milionu zkušeností, které by byly nahrány do paměti robota, ale nikdy bych nedostal lidskost. Dle mého názoru je právě lidskost, která je spjatá s chybováním a s naším učením s chybami svými i druhých fungovat to co nikdy roboty nahrazeno nebude. Možná budou robotičtí pečovatelé, kteří si budou povídat s důchodci v domovech na základě toho, co má rád klient, ale pokud se s druhým člověkem nikdy nedostanu do hloubky vztahu, ke kterému neodmyslitelně patří i vidět své chyby a také do značné míry chyby terapeuta, bude to jako terapie stačit?

Publikováno

Vím, že nic nevím?

Sokrates učinil tuto propozici již v dávnověku, ale já bych k ní nyní připojil otazník. Jsem si vědom své nevědomosti? K Sokratovu výroku bych dodal opačný výrok i s varováním: „Střež se těch, kteří neví, že neví. Myslím si, že nebezpečnější jsou ti, kteří neví, že neví, protože si myslí, že ví. Dotýkám se teď zejména zastánců všech možných – ismů a ideologií. Jak říká profesor Harari, rozdíl mezi náboženstvím a vírou je v tom, že víra klade otázky, na které si musíme hledat odpověď jako individualita (a tím pádem přebírat odpovědnost) kdežto náboženství dává odpovědi, aniž by nechávalo na jednotlivci, aby si je našel sám.

Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti

Na druhou stranu, nechci působit jako ten, kdo všechno relativizuje. Je dobré  vědět, že něco vím, Sokratův výrok je extrémní sám o sobě a myslím, že se spíše jedná o nadnesenost v tom smyslu, abychom si byli vždy vědomi toho, že není možné znát všechno a všechny důsledky, i nepřímé, našeho rozhodnutí. Krásné na lidském rozhodování je to, že můžeme vycházet jen z toho, co víme teď a tudíž se nemusíme bát, že naše rozhodnutí (pokud se jedná o následky rozhodnutí jen pro nás jako jednotlivce) nám bude vyčítáno, když nové poznatky vyjdou na povrch. Při konzultacích se s klienty často zaměřujeme na to, co by chtěli a jaké to bude mít následky. Pečlivě zvažujeme pro a proti a nakonec se klient musí pro něco rozhodnout. Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti – na jednu problematiku je nespočet názorů a žádný není špatný nebo úplně dobrý (pokud to tak někdo vnímá, pak je zastáncem ideologie), protože nic není černobílé. Každý jednotlivec má možnost zvolit si svůj příběh, to čemu bude věřit a jediné co by mělo bránit uskutečňování naší cesty je setkání s druhým člověkem. Jak říká filozofka Anna Hogenová, člověk je jen dialog. V dialogu (a interakci) s druhým člověkem bychom měli mít na paměti, že nikdy nesmíme ublížit a neměli bychom (pokud možno) obtěžovat druhého. To je příběh, který zastávám, ale není to žádná objektivní pravda, protože se snažím být vědom i mých představ a tužeb, jak by věci a svět kolem měl vypadat. Pokud se budeme pohybovat v mantinelech svobody tak jako každý potřebuje a zároveň nebudeme narušovat mantinely druhých, pokud si budeme vědomi toho, že něco víme, ale nikdy všechno, pokud k sobě budeme přistupovat k respekteem k různým zvláštnostem, který každý máme a třeba sami nechápeme (natož druzí), pokud si uvědomíme, že nenávist k druhým často plynu z nepochopení nebo závisti a průběžně reflektujeme, jestli to chceme dělat, potom si myslím, že můžeme být jisti, že cesta společnosti k udržení a zlepšování spolupráce a komunikace bude vždy otevřena.

Publikováno

Proč se bojíme změny?

Původně jsem chtěl článek nazvat „proč se bojíme smrti“, ale smysl bude podobný. Smrt je totiž také změna. Paradox strachu ze smrti vnímám následovně – ve chvíli kdy člověk ví, že všechny aktivity, co by mohl dělat, už dělat nemůže, protože je například upoután na lůžko, pak je jasné, že lituje toho, co se mu děje – je si toho vědom. Ve chvíli kdy je člověk mrtev, nemůže ničeho litovat, protože nemá vědomí, v tom případě není důvod se smrti bát. Mluvím o této záležitosti čistě z pohledu vědomí jednotlivce, samozřejmě, že v konečném důsledku si člověk může říct, že bude chybět druhým, to ho pochopitelně trápit může, ale jen do chvíle než zemře, potom už ne, tudíž argument, že nechci umřít, protože nebudu moci dělat věci, co mě baví nebo vídat lidi, které mám rád, je irelevantní.

Použil bych ještě druhé přirovnání, a to k filmu matrix. V jednom rozhovoru si člen posádky domlouvá, že výměnou za zradu kapitána dostane nový život, bude připojen do matrixu a nic si nebude pamatovat – bude mu nahrán ráj na zemi. Podobně jako se smrtí, ve chvíli, kdy starý život skončí (je zapomenut) a nový začne a nic mě nepojí s tím starým, tak mi nemůže záležet na tom, že by mi ten starý život (nebo život jako takový, pokud se bavíme o smrti) chyběl. V tom případě, ani kdyby zrádce z filmu nedostal nový život výměnou za zradu, ale v uspání mu místo nahrání nového života nedali nic, nechali ho umřít, tak mu to s trochou sarkasmu může být jedno – jestli zemře, nebo dostane nový, slibovaný život, protože o tom nebude jako mrtvý vědět.

Mluvím o tom, že smysl bytí jde tedy na základě vyřečeného vnímat reálně pouze ve chvíli, kdy máme vědomí o všem, co děláme. Smyslem supervizních setkání je poukazovat a „uvědomovat“ – dávat do vědomí to, co se nám děje. Směřovat k tomu, co by člověk chtěl, to co ho dělá šťastným – ne štěstí, ale šťastnost. Cestou ke šťastnosti je dle mého názor vědomá volba toho, co člověk dělat chce. Daniel Goleman např. zde (https://www.youtube.com/watch?v=HTfYv3IEOqM) mluví ve svých přednáškách o tzv. kognitivní kontrole. Jde o to, že ve chvíli, kdy máme na výběr z těžkého, ale smysluplnějšího, nebo lehkého, příjemného, ale méně smysluplného, tak pokud si zvolíme to „nepřirozené“, to co je těžké, tak se nám to v budoucnu oplatí.

Cestou ke šťastnosti je dle mého názoru vědomá volba toho, co člověk dělat chce.

Připomíná také pokus na dětech, které dostaly za úkol vybrat si, jestli sní jeden bonbon hned, nebo vydrží na něj soustředěně koukat po určitou dobu a pokud to vydrží, dostanou bonbony dva. Po letech se tito figuranti podrobili zkoumání a zjistilo se, že ti, co vydrželi a ovládli se (ti se silnou kognitivní kontrolou), tak byli v životě úspěšnější než ti, kteří dávali přednost rychlému potěšení. Goleman také říká, že dospělost (resp. zralost) se pozná v délce času mezi počitkem a reakcí. Ten kdo reaguje na věci kolem sebe hned (první skupina „požitkářů“), tak dávají přednost svým primitivnějším pudům a nejsou schopni vytrvat a tedy počkat si. Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Ti, kteří si raději počkali, sebezapřeli se, tak získali potom více, nejen bonbonů, ale i v životě. Líbí se mi, že i tento „soft skill“, jde nějakým způsobem měřit – čím delší prodleva, čím větší prostor volním potřebám, které jsou ale vědomě vydefinované (vůle nás neovládá, ale my si naše volní potřeby zvědomíme a máme možnost volby) tak tím zralejší rozhodnut. Čím lépe se před každým rozhodnutím rozmyslím, tím více získáme. Podobně jako konzultace se supervizorem, přijít se poradit, tím může člověk jedině získat, nikdy nemůže ztratit, vždycky získá to, že si rozšíří obzory působnosti ve svém životě, dozví se něco o sobě a každou konzultací dělá člověk více a více vědomí rozhodnutí toho, kam chce v životě směřovat.

Publikováno

Je to skutečné nebo je to „jen“ v mé hlavě?

Ti, kdo viděli závěrečnou pasáž z posledního filmu Harry Potter, kde se hlavní protagonista potká ve snu se zemřelých profesorem Brumbálem ví, že odpověď Brumbála byla: „Proč by to nemělo být skutečné, pokud je to jen v tvé hlavě?“. Musím říct, že se naprosto ztotožňuji s myšlenkovým pochodem moudrého starého kouzelníka. Skutečné je to co k nám vchází, co vnímáme, co má vliv na náš život. Otázka jestli je realita reálná, nebo jestli vnímáme jen vjemy, které v nás reality vytváří je záležitost, o které se filozofové přou tisíce let. Je to otázka mezi solipsismem (představou, že existuji jen já a vše kolem je fikce) a objektivismem (víra, že všechno je poznatelné a skutečné nezávisle na našem poznání – naše vnímání věcí je irelevantní). Systemická terapie pracuje s myšlenkovými mapami, nezaměřuje se na objektivismus jako takový. Mohli bychom se donekonečna přít o tom, jestli červená barva, tak jak já ji vnímám je v očích druhého opravdu červená a ne zelená a nikdy by nebyl nikdo, kdo nás rozsoudí, proto nepovažuji objektivismus, ale ani otázku, jestli je svět objektivistický, nebo subjektivně vnímaný za relevantní a smysluplnou.

Jaký je rozdíl v tom, jestli uvěřím v hlavě něčemu, nebo jestli mám „důkaz“, že to něco skutečně existuje mimo realitu? Praktický případ může být například beletrie. Víme dobře, že není skutečná, ale nevadí nám to v prožívání „reality“ jako takové. Stejně tak pohádky. Nejde o to, že nejsou skutečné, předávají mytologii a ideály, rozdíly mezi dobrem a zlem, předávají příběhy naší populace a kultury. Podobně jako lidská práva nebo demokracie, tyto myšlenky nejsou něco daného objektivně, ale něco čemu uvěříme, na čem se shodneme. Moc pěkně o těchto záležitostech mluví izraelský profesor historie Yuval Noah Harari, jehož knihy a přednášky vřele doporučuji. Cestou systemické práce je představit si cíl, kterého chci dosáhnout. Kdybychom nepoužívali imaginaci, nikdy bychom, jako lidstvo nedospělo k tomu, k čemu jsme dospěli, to je to co nás dělí od zvířat. Při práci s klienty vidím jako nejzásadnější právě onu schopnost imaginace – čím lépe je klient schopen představit si výsledek a to co mu přinese, tak i přes to, že to je jen v hlavě, jeho síly se zmobilizují a při dostatečně dobře vydefinovaném (a představeném) cíli je také schopen touto novou realitou žít a později ji i „objektivně“ vnímat, až se z hlavy začne projevovat i ve věcech kolem něj.

Publikováno

Jde žít v hlavě jinak než ve skutečnosti?

Shlédl jsem film „Život je krásný“, který vyprávěl o židovském otci a synu, kteří se během války dostali do koncentračního tábora. Pro dítě byl kontext věznice nepochopitelný a otec vyhodnotil, že aby se syn nezbláznil a aby zvýšil šanci na přežití, přesvědčí syna, že vše je jen hra a že chování dozorců vůči nim je z důvodu soutěživosti, protože hlavní cenou je tank, ten si totiž syn přeje. Otázku kterou si kladu je, kdo žil více „mimo“ realitu, otec nebo syn? Syn, ačkoliv byl podezřívavý vůči otcovým snahám v globálu uvěřil, že to co se děje, ačkoliv často nepříjemné nebo bolestivé a strachuplné je skutečně jenom hra a že ve „skutečnosti“ jsou všichni lidé hodní a až hra skončí tak se budou přátelit.  Otec na druhou stranu znal kontext, věděl, že odejít, ačkoliv si to syn někdy přál, prostě nejde a že je dost pravděpodobné, že nepřežijí. Syn realitě věřil a nevěděl, že taková není a otec se jí snažil věřit, ale věděl, že taková není. Tento moment je to s čím pracujeme na supervizních sezeních. Jde o to, vytvořit si v hlavě představu toho, jak bychom chtěli žít a uvěřit jí. To, že ve „skutečnosti“ jsou věci často jiné, než si přejeme, nemusí být bráno jako něco objektivně vadícího našemu štěstí. Skutečně dobré psychologické a terapeutické intervence totiž nemění to, co a jak se věcí dějí, ale to jak my na ně reagujeme, mění naše očekávání. Pokud vím, že člověk, se kterým jednám je např. mentálně postižený nebo má nižší IQ, bylo by hloupé být naštvaný, protože mi nerozumí, nebo není schopen pochopit, co bych od něj potřeboval. Pokud nevíme, že ten člověk je hloupější z pohledu IQ tak jsme naštvaní, protože si myslím, že nám to dělá schválně třeba. Potom se např. od někoho dozvíme, jak se věci mají, a přestaneme být naštvaní a jsme naopak chápající a trpěliví. Stejnou konstrukci si můžeme vytvořit v hlavě, přestože nám nikdo objektivně neřekne, že např. šéf nebo soused je hloupý. Abychom s těmito lidmi dovedli fungovat, lepší než měnit je, je lepší změnit naše očekávání jejich chování. Podobnou fikci v hlavě si vytvořil Viktor Frankl, který se také dostal do koncentráku a přežil ho. Frank byl významný filozof a terapeut a vytvořil školu tzv. logoterapie, ve zkratce je to vůle ke smyslu, protože věří, že beze smyslu žijeme prázdné životy. Jeho smysl, který si vytvořil v hlavě a který mu pomohlo přežít, bylo, že si vykonstruoval představu toho, že přednáší ve Vídni před plným sálem a tato představa mu pomohla překonat všechny těžkosti. Přestože to byla „jen fikce“, byla pro něj skutečnější, než hrůzy koncentráku. Představivost je důležitější než to co se kolem nás děje, protože je to něco co můžeme ovlivnit a to je to k čemu spějeme s klienty na konzultacích.

Publikováno

Online poradna

Vážení klienti,

Na základě poptávky o online formu setkávání jsme se rozhodli vytvořit svépomocnou skupinu, kde bude možno sdílet svoje záležitosti ve skupině. Bude probíhat ve formě tzv. Bálintovské skupinové supervize. Bude možno otevřít před skupinou svoje záležitosti a supervizor bude mediátorem a facilitátorem účastníků skupiny a jejich nápadu. Rádi bychom udrželi interval 1x za měsíc na 2 hodiny. Online odkaz bude vždy aktuální po rozkliknutí kolonky „Online poradna“ těsně před plánovaným začátkem. První setkání bude spuštěno v pátek 23.7 v 16 hodin. Každý kdo má zájem na svém seberozvoji a sdílení svých záležitostí je zván se připojit

Publikováno

Chceme štěstí nebo šťastnost?

V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi, různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost) supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce. Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často  velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v angličtině „luck“), ale jedná se o volbu být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla, pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím, že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“ stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.

Publikováno

Rozdíl mezi supervizí a koučováním

Klienti si občas vyžádají koučování a sezení připomíná spíše supervizi a někdy je to naopak. Zmatení na straně klientů je pochopitelné a proto bych dnes rád zvýraznil některé zásadní rozdíly mezi supervizí a koučinkem. Co se reálného rozdílu týče, tak zásadní je, že skutečný příjemcem supervize je klient klienta. Obvykle pacienti, pokud se týká o lékaře nebo klienti sociálních služeb, pokud se jedná o sociální pracovníky nebo třeba žáci, pokud se jedná o supervizi ve školství nebo klienti v terapii v supervizi terapeutů. V supervizi se soustředíme na užitek sezení, ale ne pro supervidovaného, ale pro ty, o které supervidovaný pečuje. Na rozdíl od toho, v koučování se jedná o užitek přímo pro klienta, který je na supervizi. Supervidovaný zadá žádost a společně dospějeme k tomu, jak za tímto cílem jít. Ostatní rozdíly mezi supervizí a koučováním jsou spíše dialektické a netýkají se tolik formy, jako spíše obsahu, ve kterém se koučování či supervize vede. Supervize je běžná ve zdravotnictví a sociální sféře (zde je dokonce povinná), obvykle děláme supervizi pro týmy kolem 10-ti lidí v rozmezí 1-3 měsíce v délce 2-3 hodin, dle velikosti týmu nebo závažnosti tématu. Další druh supervize je skupina, kde se setkávájí lidé ke sdílení, ale vzájemně se neznají. Nejznámější formou je tzv. Balintovská skupina, kde má obvykle jeden účastník slovo, definuje nějakou záležitost, co se mu stala s klientem a ostatní mu poskytují nezávislý vhled a inspirují k různým způsobům řešení. Poslední formou je individuální supervize, obsah je stejný jako ve skupině nebo týmu, vždy se jedná o řešení nějakého problému supervidovaného s jeho klientem, společně se supervizorem dochází k různým úhlům pohledu na situaci a k řešení, tak aby bylo průchodné pro supervidanta ale zejména užitečné pro jeho klienta – to je smyslem supervize, přínos musí pocítit zejména klienti našich klientů v supervizi.

Publikováno

Muzikoterapia a jej využitie v psychosomatickej psychiatrii

http://www.psychiatria-casopis.sk/files/psychiatria/archiv-cisel/archiv/obsah-cisla-2-2021/prehladova-praca/ppp_2021_28_2_muzikoterapia_a_jej_vyuzitie_v_psychosomatickej_psychiatrii.pdf

Text opisuje teoretické a praktické poslanie muzikoterapie v psychosomatickej psychiatrii. Cieľom textu je poukázať na definičné východiská muzikoterapie, ako disciplíny aplikovanej v psychiatrickom okruhu ochorení, s psychosomaticky ladenými ťažkosťami. Ďalšími zámermi textu sú vymedzenia spôsobu práce v praxi, prostredníctvom metód, umožňujúcim pacientom daného okruhu ochorení zmiernenie ich ťažkostí. Súčasťou využitia metód v praxi sú aj kľúčové slová, ktoré slúžia ako hraničný priestor medzi aplikovanou metódou, dopadom na pacienta a následným opätovným zasadením do teoretického rámca. Psychosomatickú psychiatriu vymedzujeme ako pojem, kde je zohľadnený psychosomatický – celostný – pohľad na človeka ako na bio – psycho – sociálno – spirituálnu jednotu človeka, zasadený do rámca psychiatrických diagnóz. Metodologický rámec textu je zasadený do kontextu vymedzenia muzikoterapie ako disciplíny v teoretickom zástoji až po praktické aplikovanie v psychosomatickej psychiatrii. Zmyslom textu je poukázanie na možnosti aplikovania muzikoterapie a umeleckých terapií v psychiatrických zariadeniach.

Kľúčové slová: muzikoterapia, psychosomatika, psychiatria, kľúčové momenty, metóda.