Archiv pro štítek: psycholog

Často slýchávám výroky typu: Dneska mám ještě 3 klienty, Mám tady několik zákazníku, Mám dvě děti. Co vlastně znamená něco mít? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na filozofii Ericha Fromma, který se zajímal o rozdíl mezi tím co znamená být a mít. 

Pokud to velmi zkrátím, dnešní společnost nás tlačí do “mít”. Jde o to, že se nás konzumní styl života snaží naučit, že pokud nám něco chybí, vyřešíme to tím, že něco budeme mít, protože nám to chybí. Opakem je, že pokud máme nějaký problém (vlastníme ho), tak cestou není to, mít něco jiného, to by bylo zase vlastnění, ale stát se jiným – “být” jiný. To je cesta, kterou se snažím jít i s klienty, kteří přicházejí s tím, že jim něco v životě chybí a musejí místo toho “mít” něco jiného. Často je skutečně ta cesta v zamyšlení se nad tím, jestli to, že se snažíme věci mít není cestou, která je slepá. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že vlastnění něčeho jiného, místo toho, co nám nevyhovuje, je jenom další cestou ve stejném bezvýchodném kruhu, tak má klient mnohem větší šanci posunout se z něj. Cesta z bludného kruhu je v tom, že pokud nám něco nefunguje (nahrazování věcí věcmi), tak proč nezkusit něco jiného? Často totiž klienti žijí ve světě, který už není schopen nahlédnout za obzor svých zkušeností a vyhodnotit, reflektovat to, že tahle cesta je bludná. Na supervizi pracujeme s tím, že oddálíme fokus toho, jak nazíráme náš život a podíváme se na něj z větší “výšky”. Tímto se dostaneme od zajetých, zacyklených způsobů myšlení a můžeme vyzkoušet něco nového. Supervize je vlastně trenažér vztahů, tam si můžeme vyzkoušet jaké to změnit myšlení například z onoho mít do být. Zde se člověk může nazvat jiným než je. Zde může vyzkoušet jak na něj jiný způsob přemýšlení působí. Zde může bez obav prozkoumat jak mu je v jiném modu. Často jsou to první okamžiky toho, že nastává změna vnitřní, ne pouze změna vnější (nahrazování věci věcmi). Je zvláštní, že v dnešní době se tolik snažíme zaplnit náš život něčím o čem tušíme, nás skutečně neuspokojí a přitom tomu sami chceme věřit. Dle mého názoru je cesta ven v tom, vyzkoušet i jiný způsob a potom se rozhodnout, co mně skutečně štěstí přináší

Sousloví, které velmi často od klientů slýchávám. Co to vlastně znamená? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na to, jak často sami sebe klameme klamavými slovy, za kterými se skrývá něco jiného, než sami slyšíme. 

Dle mých zkušeností když někdo přijde s tím, že se mu něco nedaří nebo nejde, tak už tím, že přišel vlastně vysílá signál, že věří, že by to jít mohlo, jenom k tomu něco (někoho) potřebuje. To, že někdo přijde a říká, že něco nejde znamená, že to jde, ale že potřebuje změnit konstelaci jeho života, je to jen jiná forma toho, že to jde (nebo jednou půjde). S klienty obvykle pracuji se zaměřením na to, jak vyřešili podobné situace dříve, co se jim osvědčilo, co fungovalo, co je přiblížilo k cíli, jak se pozná, že se k cíli posunují, co by potřebovali, aby to fungovalo a zlepšilo se. Klíčovou otázkou je, jak mohu v tu danou chvíli být já ku prospěchu, aby sezení bylo užitečné. Principem supervize je konzultace se člověkem, který nemá na můj život žádný vliv. Vždy když s někým řeším nějaké záležitosti, ten daný člověk (s kým mám nějaký vztah ve svém životě) na mě vždy vyvíjí určitou formu (obvykle podprahového) nátlaku, vlivu. Je to vliv, který má být primárně dobrý, stejně jako rodiče se snaží “dobře” ovlivnit svoje děti. Je velmi hezké vidět, že  už sama podpora od cizího člověka, kde klient ví, že nemá žádný důvod vliv či tlak vysílat pomáhá. Vytvořit bezpečný prostor je klíčovou rolí každé pomáhající profese. Ve chvíli, kdy je supervizor “nádobou”, kde může klient nechat všechny pochyby a otevřeně mluvit (jinak než tak jak je zvyklý s lidmi co zná), tak se obvykle samo velmi mnoho odbourá. Supervizor nebo jakýkoliv jiný odborník přes duši je jiný než ostatní lidé v tom, že vidí více, než klient dělá a slyší více než klient říká. Vždy když mám pocit, že ve slovech je více, než tam klient slyší, dělám mu zrcadlo a reflektuji, co říká. POdobně jako když říká, že to či ono nejde. Velký vliv také hraje přenos, který si na nás klient projektuje, protože má pocit, že odborník přece musí vědět, jak pomoci. Abych byl upřímný, já nejsem odborník na životy jednotlivých klientů. Jsem odborník na komunikaci jako takovou a na vytváření konstruktů, které nám pomáhají posunout se v životě tam, kam chceme. Vytváření konstruktu,  že jako supervizor dokážu pomoci, je samo o sobě užitečné, přestože reálně věřím v to, že největším a nejlepším odborníkem na svůj život je klient sám. Ve chvíli, kdy klient začne věřit těmto konstruktům, tak se začnej posunovat od “ono to nejde” k “zatím to nejde” nebo “ půjde to, když…”. Konstanta jeho života se změnil na proměnou a to je první krok k proměně skutečné.