Archiv pro štítek: supervision

V týmové supervizi jsme se zamýšleli nad důvody toho, že tým nemá téma. V prvé řadě se vždy ptám, jaký domnělý „problém“ může mít pozitiva. Došli jsme k tomu, že to může být v první řadě vyspělost týmu v tom, že si dovede poradit sám. To je i smysl a též otázka, kterou kladu lidem, co ke mně přichází na konzultaci. Kdy se mnou chcete skončit, kdy mě už nebudete potřebovat a poradíte si v životě sami? Věnuji se krátké terapii zaměřené na řešení, proto je pro mě stěžejní časové údobí, kdy budu klienta doprovázet a jak pozná, že už mě nepotřebuje a že si poradí sám. V sociálních službách je supervize, resp. nějaká forma externí spolupráce povinná dle zákona o sociálních službách. Obvykle ji zaštiťuje supervizor. Tím, že tým přichází na sezení pravidelně, i kdyby neměl žádné téma nebo něco k řešení, si nastavujeme preventivní program toho, že v sobě nebudou tíživé situace držet. Pokud si tým vyřeší palčivé problémy na poradě, na supervizi už třeba žádné k řešení nezbývají. Stále je ale dobré vědět, že supervize jako preventivní nástroj může pracovat i s věcmi, které ve chvíli porady mohou zůstat zapomenuty, protože nejsou na pořadu dne, nebo na ně není čas. Na provozní poradě člověk uvažuje, jestli situace co zažil s klientem je tak palčivá, aby ji vytáhl a bavil se o ní. Na supervizi tohle řešit nemusí, zde je všechno, co člověk cítí, aby zaznělo na správném místě. Zde naopak úvahy o zbytnosti či nezbytnosti tématu postrádají smysl, zde by vše co je ve vědomí i pod ní mělo být verbalizováno. Osobně si myslím, že pokud je tým natolik zralý a svoje záležitosti si vyřeší v týmu, není důvod vymýšlet uměle téma. V tomhle případě bych se věnoval konstrukčním věcem ve smyslu seberůstu či růstu týmu jako celku. Vždycky je dobré si vyzkoušet modelové situace nejen jak udržet stávající stav, ale i to, jak se zlepšovat. Steve de Shazer říká: Nespravuj, co není rozbité. Je třeba si být vždy vědom, že jakékoliv hypotetizovaní o problému, čili problem talk, problém vytváří. Na druhou stranu, je dobré vědět i to co může nastat, když si tým přestane rozumět. Otázky na to, jak zhoršit situace jsou užitečné ve chvíli, kdy je člověk bere jako možnou alternativu, ale pokud o ní nesmýšlí jako reálné – neanticipuje ji a tak ji nepřivolávání ani tím, že o ní mluví. V tu chvíli se můžeme ptát jak zhoršit situaci, kdo brání dobrému, kdo chce to horší a potom se doptávat jak to udělat, abychom se tomuto vyhnuli, tím nejsme v bludné spirále mluvení o problému ale o tom, jak se ho zbavit nebo ještě lépe, jak mu předejít. Tak se naplňuje preventivní nástroj supervize. Tím pádem víme, že nevytváříme problém, ale připravujeme se obecně na situaci, která může nastat, pokud se část systému – týmu změní. Tyto změny bychom měli vést v patrnosti a měli bychom vědět k čemu mohou vést, i kdyby to bylo to co obvykle nazýváme „problém“.

Ve skupinových supervizích, když jsou poslání pracovníci na sezení svým nadřízeným, se setkávám často s nevolí při práci a kladení otázek. Často si sám kladu otázku, co v tu danou chvíli dělat. Primárně je práce – obsah, témata – na straně pracovníka, supervizor má za úkol udržovat formu rozhovoru. Při vycházení z této premisy mi nezbývá moc manipulačního prostoru pro uvedení supervize v chod. Pokud lidi sami nechtějí, pak se nedá nic dělat. Na druhou stranu, druhou výchozí pozicí supervizora může být i edukativní prvek. To znamená, že učíme lidi využít prostoru se supervizorem pro to, aby mohli růst a nebrali to jako povinnost, nezbytnost, zbytečnost. Pokud se mi podaří supervidantovi ve skupině zahrát na to, že tímto časem sám může něco dokázat pro sebe a pro druhé, tím že bude sdílet, tak je často z půlky vyhráno. Je třeba, aby supervidant měl pocit, že je zde supervizor pro něj, ale ne kvůli němu, čili že supervidant je ten, kdo potřebuje supervizi, ne supervizor. V tuto chvíli se pak karta obvykle obrací a supervidanti využívají času pro společný rozhovor ke sdílení a otevření se i pro druhé. Naštěstí to funguje i pro ostatní členy ve skupině a když se rozmluví jeden, ostatní často následují. Někdy si říkám, že naučit lidi využít supervize jako dobrého nástroje, ne jako povinnosti, jak to často tady v Česku máme, může pomoci všem – zejména našim klientům, pak také klientům našich supervidantů a v neposlední řadě také nám superizorům, protože abychom se dostali k podstatě naší práce, v podmínkách našich sociálních a zdravotních i jiných pomáhajících profesí je třeba též pracovat na tom, aby byla supervize vnímána pozitivně.

Po vánočních prázdninách jsme opět nastoupili do naší poradenské praxe a přinášíme vám poznatky, které mě zaujali během minulého pracovního týdne.

Na našem pravidelném setkání supervizorů a terapeutů jsme měli možnost získat od kolegů v reflektujícím týmu cenné podněty pro naši praxi s klienty. Dostali jsme se ke dvěma stěžejním tématům- schopnost říkat ne a velká slova pro malé věci. V prvně jmenovaném jsme se shodli, že většina klientů, co přichází do naší soukromé poradenské praxe, ale též k ostatním kolegům supervizorům často řeší tuto (ne)schopnost. Ať už se jedná o partnerské, pracovní či přátelské vztahy. Dobrali jsme se tomu, že zásadní pro podporu těchto lidí je podpora v sebepřijetí, že tato jejich vlastnost není negativní ani pozitivní, ale že si při uvědomění situací kdy se jim toto stává můžou více všímat co jim nejen tato vlastnost bere ale též co jim přináší, co se díky ní učí a jak se z ní můžou poučit a učit lépe si vymezovat svoje hranice. Druhým tématem bylo velká slova pro malé věci. Klientka, kterou měla moje kolegyně ve chvíli, kdy jsem připomínkoval jako reflektující supervizor, na sezení přišla s objednávkou na nalezení životního partnera, ale po citlivém terapeuticko – koučovacím mapování jejího problému jsme se dobrali hlubšího pocitu ukotvení v životě. Bylo třeba pod velkými slovy hledat podstatu, která jak jsem viděli byla mnohem prostší než se původně zdála. Verbalizace zmíněné klienty byla až příliš složitá a při parafrázování a shrnování jejich záležitostí se kolegyně velmi přesně dostala do jádra problému a též to takto klienta ve zpětné vazbě zhodnotila. Používání slov je vždy více či méně zavádějící. Jak říká Petr Parma ve svých knihách: veškerá naše komunikace je větší či menší nedorozumění. Naším cílem je ve slovech hledat podstatu, to se kolegyni po usilovné společné práci s klientkou povedlo.