Na základě pravidelných setkání supervizorů ve zdravotnickém zařízení jsme se dostali do zajímavé debaty – jak klient pozná, že je spokojený? Co to znamená být spokojený? V první řadě musím poznamenat, že spokojenost lze definovat nejlépe v konkrétních slovech. Pokud je cílem člověka být šťastný, spokojený, mít méně stresu, tak se zeptám, jak se takový stav bude projevovat, čeho bude mít více, když bude mít méně stresu, jak poznají druzí, že jsem spokojenější? To posledně jmenované je velmi mocný nástroj. Občas se na koučování setkávám s lidmi, co říkají, že se vlastně mají dobře, ale občas jim něco vadí, s něčím mají problém. Primárně se snažím zaměřovat na pozitivní věci v jejich životě. Jaké to je, že se mají dobře, čím je to způsobeno, co jim jde, v čem jsou dobří a – to hlavně – jak to poznají lidé kolem nich, že jsou spokojení? Otázka na to, jak mě vnímá okolí, mí nejbližší je často velmi dobrý ukazatelem toho, jestli jsem opravdu spokojený. Dokud se na sebe nepodívám očima druhého člověka, není jisté, že moje pocity nezůstávají v subjektivní rovině. To by nebylo nic špatného, ale ve chvíli kdy člověk mluví o spokojenosti a stojí si za tím, mělo by i lidem kolem něj být nějakým způsobem čitelné, že je šťastný a měli by být schopni to konkrétně pojmenovat. Tyto tzv.cirkulární otázky nám pomáhají vidět svět a subjektivní perspektivu skrze oči druhých lidí. Pomáhá nám to vidět naši situaci ale též situace druhých lidí tak jak ji asi vnímají oni a to může právě naši oči otevřít jiným pohledům o sobě samých.
Jak skutečná je skutečnost?
V knize Psychologie komunikace od Zdeňka Vybírala jsem se dočetl o následujícím experimentu. Skupina mužů měla telefonicky hovořit se ženou, kterou viděli na obrázku. Telefonáty byly dva. V prvním telefonátu to byla žena pro ně fyzicky přitažlivá a ve druhém žena fyzicky neatraktivní. Výsledkem tohoto pokusu bylo to, že muži, kteří si mysleli, že mluví s ženou atraktivní, byli k ní mnohem více pozitivní, vstřícní, komunikativnější a celkově uvolněnější než když mluvili se ženou, kterou dle obrázku nepovažovali za přitažlivou, k této zaujali a priori negativní postoj. Pravda za tímto je, že žena byla ve skutečnosti jiná, než jakou muži viděli a přesto se jejich chování diametrálně odlišovalo. Záleželo na tom co si myslí, ne na tom co je skutečné. Dalším a zřejmě nejdůležitějším bodem pokusu byl fakt, že ženy se kterými bylo jednáno pozitivně se také dále pozitivně chovali k lidem, které potkali – k vedoucím pokusu. Z tohoto vyplývá, že to jak ke mně druhý přistupuje mě ovlivňuje a já pak takto ovlivňuji lidi dále. Z pohledu systemiky, kdy se zaměřuji na sociální konstruktivismus musím říct, že tento výsledek odpovídá mé životní filozofii – pravdu o realitě, ergo realitu samotnou si vytváříme v hlavě. Muži neznali pravdu – jestli žena byla hezká či ne, ale ve své hlavě – na základě nepravdy – že žena je přitažlivá, protože jim to bylo řečeno, se mentálně nastavili na určitou realitu a tu pak dále posílali na ženy, se kterými mluvili. Takto se snažím přistupovat i ke svým klientům. Ukázat jim, že nejtěžší krok není chovat se tak jak bych si přál v nějaké situaci – například nerozčílit se – to je jedno z témat s čím často přicházejí. Nejtěžší je vytvořit novou mentální mapu, uvědomit si co chci a co nechci. Jde o to, jak prožíváme realitu ve své hlavě, taková totiž bude vypadat a tak k nám budou přistupovat i lidé kolem. Ti lidé, kteří nám často vadí. Když se nastavíme, že lidé kolem jsou přátelští, také se k nim takto budeme podvědomě chovat stejně jako muži v onom experimentu. A také lidé kolem k nám budou přátelští, a nejenom k nám, ke všem ostatním koho po nás potkají – stejně jako ženy, ke kterým bylo přistupováno pozitivně, nehledě na to jak ve skutečnosti vypadaly. Když se naopak budeme nastavovat na to, že lidé nám chtějí škodit, budeme k nim takto přistupovat a podporovat tento začarovaný kruh – i oni na základě našeho chování budou k nám přistupovat negativně. Nakonec vše záleží na naší volbě, na tom jak se uvnitř naší mysli nastavíme, jelikož to rozhoduje o naší realitě.