Ve dnešním pojednání bych se rád zastavil u jednoho fenoménu, který jsem nyní zažil v konzultaci s jednou matkou, která má vážné rodinné problémy a které podle všeho dopadají i na jejího syna, tento fenomén je: mluvit o sobě ve třetí osobě. Přemýšlel jsem, proč se tak může dítě cítit a stylizovat do někoho třetího a jedna věc, která mě napadla v souvislosti se špatným rodinným zázemím je nedostatek lásky a úcty a proto si (“jemu”) tu úctu, a obecně dobré a prospěšné věci pro svůj růst nebo alespoň zachování stability, dává sám. Uvažoval jsem nad tím, že když syn nemá od své matky či otci, nebo jiné blízké pečující osoby dostatek péče a pozornosti, začne si ji dávat sám, jelikož je nezbytná pro to, aby fungoval a aby vůbec existoval. Je to vlastně v souladu se systemickým přístupem, který pracuje s celou širokou sítí našich kontaktů a vztahů a říká, že jakákoliv nepatrná změny v systému se projeví klidně i na jeho konci. Pokud bychom změnili konstelaci rodičů, pokud by se přestali hádat, soudit etc, tak by nejspíš syn dostal dostatek pozornosti a neměl by důvod si ji sám dávat. Na druhou stranu, uvědomuji si, že tento mechanismus, který je o sebe uchování a sebe udržení je vlastně velmi užitečný i pro budoucí, dospělý život. Učí to malé dítě, že ne vždy dostane pozornost, kterou by chtěl, potřeboval, zasloužil si. Učí nás to, že v určitou chvíli v životě si musíme poradit sami. Samozřejmě neobhajuji tuto situaci, malé děti si nedovedou srovnat racionálně pro a proti, spíše poukazuji na sebezáchovné mechanismy organismy, které se automaticky objevují ještě dříve, než jsme je schopni vědomě vidět a zpracovat.
Lidskost nebo profesionalita?
Říká se, že v terapii jsou dvě osoby, co neví, co se bude dít. Často se setkávám s tématem odbornosti versus lidskosti v konzultacích. Je důležitější odborník, který si ví rady s metodami a intervencemi, nebo je lepší, když dovede člověk prostě a jednoduše naslouchat? Dle Carla Rogerse je základem každého terapeutického vztahu autenticita, empatie a akceptance. Dalo by se říci, že to jsou vlastnosti, které není úplně možné naučit, jsou to spíše záležitosti, které lze tříbit, pracovat na nich, ale jsou do velké míry otázkou rozhodnutí – budu s člověkem mluvit v hodnotícím stylu nebo ho akceptuji? Budu se pokoušet vcítit do toho, jak to má, nebo budu prostě vést svou? Budu sám sebou v tom, jak na mě jeho trápení působí, nebo se ho budu snažit uměle utěšit, aniž bych vyjádřil, že i mně se jeho bolesti dotýkají? Viděl jsem film “Kurz negativního myšlení”, kde byla terapeutko, co pracovala se skupinou lidí po úrazu. Měla velmi dobře naučené intervence jako např. zaměřit se na to, co funguje, těžit z pozitivního, nepoddávat se negativnímu atd. Bohužel ve skupině se nesetkala s úspěchem, protože nebyla sama sebou. Samozřejmě, že důvodem neúspěchu není prostý fakt, že se více držela metody, než lidskosti. Další z důvodů může být např. to, že “nebyla ve správný čas na správném místě”.
Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě.
Nedávno jsem měl konzultaci s pracovnicí, která je podporou pro lidi, co si vyslechnou těžkou diagnózu svého dítěte. Zde, jako u jakékoliv jiné těžké zprávy je třeba citlivě sledovat, ve které ze čtyř Kubler-Ross fází se nachází (popírání, hněv, smlouvání, deprese, akceptance). Ve chvíli, kdy je člověk v protním šoku, tedy v odmítnutí, nemá smysl pracovat na konkrétních krocích, co dělat, jak si zařídit život dále. Zde je třeba právě to lidské, obejmutí, pochopení, naslouchání, nepřesvědčování o tom, že lékaři neudělali chybu, zde je třeba počkat, dokud nepřijde do fáze další, tou je hněv. Zde se v člověku bouří to co se děje, často vyplavou i jiné záležitosti a tramata dosud skrytá. V této fázi člověk musí být sám se sebou a podporou mu můžou být ti, kteří ho přijmout bez hodnocení. Další fáze je smlouvání. Zde má smysl s člověkem již racionálně debatovat, je přístupnější dialogu. Ve čtvrté fázi má zase smysl použít intervence, které se zaměřují na zdroje, aby svou přirozenou depresí nemoc nezhoršoval. Pokud vše projde až sem, můžeme se těšit z klientovi akceptance situace. Je často těžké vyvažovat jak moc máme pomáhat (nechat to co potřebuje na klientovi) a kdy máme spíše převzít odpovědnost a člověka kontrolovat, protože sám to nedovede. Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě. V konečném důsledku je to, jako u každé jiné komunikace paradox toho, že je třeba být připraven na něco, na co s nejde připravit, to je to těžké, ale zároveň i krásné na naší práci.
Rozhodnout se, teď a tady
Po vánočním čase volna jsem se ponořil zpět do konzultační práce a zjistil jsem zajímavou věc, kterou jsem si dříve uvědomoval, ale nedovedl ji úplně pojmenovat. Jedná se o zástupné důvod proč něco nejde. Konkrétně se jedná o cizince, kteří díky tomu, že dělám konzultace i v angličtině občas zavítají do naší kanceláře. Přijde mi, že lidé se dělí na dvě skupiny – ty kteří hledají důvody (proč to nejde) a ty kteří hledají způsoby (jak by to mohlo jít). Je to známé rčení. Jinými slovy se jedná o to, kdy se pro něco rozhodnu a proč. Rozhodnutí na něčem pracovat je otázky volby, otázka sekundy. Vždy mě zajímalo pozorovat, když se někdo pro něco rozhodne, co ho k tomu vede a jaké musí být uspořádání jeho života, aby to rozhodnutí udělal. U skupiny cizinců je výše zmíněné rčení ještě patrnější, neboť mají o důvod víc, kde se můžou vymlouvat – oni nás zde nechtějí. Jako klinický supervizor se setkávám s lidmi nejen ze Slovenska a Ukrajiny ale i z jiných zemí, u kterých je buď vidět, že je náročná situace v novém prostředí energizuje (hledají způsoby), nebo naopak utlumí a vymlouvají se, proč nemůžou pracovat tak jak by chtěli. V okamžiku, kdy se člověk spíše vymlouvá proč něco nejde pomůže buď konfrontace s tím, že se mi vyprávění toho klienta zdá jako výmluva a nebo naopak uznání toho, že to tak je.
Rozhodnutí na něčem pracovat je otázky volby, otázka sekundy.
V obou případech dojde k určitému uvědomění a zjištění, že i přesto, že to tak je, není důvod v takové situaci zůstávat. Nejsem analyticky zaměřený ani vzdělaný, proto se moc nezaměřuji na příčiny problému, spíše chci vědět, jak se současnou situací pracovat. To, co pomáhá nejčastěji je prostředí, kde není člověk hodnocen ani souzen a kde se může bezpečně rozhodnout co chce a potřebuje k tomu, aby se pohnul a šel za svým cílem. Někdy je to konfrontace, někdy chlácholení, ale vždy je třeba bezpečné prostředí a přijetí klienta jako člověka i s jeho problémy, jakkoli malicherné se mi můžou zdát. Toto přijetí je ještě s autenticitou terapeuta a jeho empatií dle Carl Rogerse cestou k vnitřní změně člověka.
Je něco co jde pokazit na supervizi?
Dnes bych se rád zamyslel nad tím, co brání dobré konzultaci. První věc co mě napadne je, že klient nechce pracovat, ale pouze si přijít postěžovat. Pokud je tomu tak, pak je třeba vyjasnit kontext situace. Nevadí, pokud nepřišel pracovat na změně, ale musím to vědět. Pokud dnes chce klient pouze mluvit, pokud se mu tím uleví, já znám jeho žádost a v tom případě je možné pousnout se i jen tím, že budu mlčet a druhý mluvit, hlavní je vydefinovat si vzájemné role – klient ví nejlépe, co mu pomůže.
Druhá věc je, když klient používá filtry, není sám sebou. V tom případě nedává smysl, aby si platil za člověka, na kterém nic v jeho životě nezáleží. Supervizor, terapeut, nebo jiný člověk, který je vázán mlčenlivostí je tu od toho, aby člověk nemusel nad filtry a maskami myslet, přestože jsou nezbytné ve všech ostatních situacích a vztazích, které máme. V supervizi máme jasně rozdělené role, já se ptám co chci, klient odpovídá na co chce. Dokud nedostanu odpověď na svou otázku, tak to není tím, že by klient špatně odpovídal, ale já kladu nedostatečně dobře otázky.
Další věc je, nedefinové slova, respektive slova vnímáme jinak, než je druhý říká. Slova jsou relativní, symbolická, je jasné, že nikdy nepochopím co přesně druhý člověk říká. V tutu chvíli myslím například radikální slova typu: mám depresi. Co to je deprese? To je jen slovo, které v mé mysli vytváří určitou realitu, ale není to žádná objektivní realita. Tím spíše si budeme rozumět, když budeme popisovat slova, která používáme, než když budeme pouze používat slova a domnívat se, že jim druhým rozumí.
Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu.
Také se často stává, že klient chce pracovat na vnějších věcech místo toho, aby pracoval na sobě. Například zastánci boje za klima spíše budou bojovat za čisté lesy a třídění odpadků, než za to, aby sami například přestali létat letadlem, jezdit autem nebo jíst maso, což jsou nejnáročnější činnost na tvorbu CO2. Pracovat můžu hlavně na tom co skutečně změním – sebe změním aktivně, volbou, to jestli se změní klima aktivně nezměním, pouze se můžu pasivně snažit měnit svět kolem sebe a nějaký výsledek to samozřejmě bude mít, já osobně jsem určitě zastáncem toho, abychom se snažili o obojí – vnitřní změnu a také práci na vnějších věcech.
Důležitým faktorem, který ovlivňuje úspěšnost konzultace je také to, jestli se člověk snaží udělat rozhodnutí nyní, nebo jestli je prognostikem a čeká, odhaduje, jak budou věci v budoucnu. Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu. Například, když vím, že je nebezpečné chodit na červenou, i když nic zrovna nejede, tak toto rozhodnutí je třeba udělat ihned, ne až když situace nastane. Často s klienty similuji situace, jak se zachovají až ta či ona situace nastane, například budou mít hádku s kolegou, šéfem, nebo až je někdo naštve. Rozhodnout se pro to, jak se zachovám musím hned, ne až ta situace nastane.
Mít nebo být?
Často slýchávám výroky typu: Dneska mám ještě 3 klienty, Mám tady několik zákazníku, Mám dvě děti. Co vlastně znamená něco mít? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na filozofii Ericha Fromma, který se zajímal o rozdíl mezi tím co znamená být a mít.
Pokud to velmi zkrátím, dnešní společnost nás tlačí do “mít”. Jde o to, že se nás konzumní styl života snaží naučit, že pokud nám něco chybí, vyřešíme to tím, že něco budeme mít, protože nám to chybí. Opakem je, že pokud máme nějaký problém (vlastníme ho), tak cestou není to, mít něco jiného, to by bylo zase vlastnění, ale stát se jiným – “být” jiný. To je cesta, kterou se snažím jít i s klienty, kteří přicházejí s tím, že jim něco v životě chybí a musejí místo toho “mít” něco jiného. Často je skutečně ta cesta v zamyšlení se nad tím, jestli to, že se snažíme věci mít není cestou, která je slepá. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že vlastnění něčeho jiného, místo toho, co nám nevyhovuje, je jenom další cestou ve stejném bezvýchodném kruhu, tak má klient mnohem větší šanci posunout se z něj. Cesta z bludného kruhu je v tom, že pokud nám něco nefunguje (nahrazování věcí věcmi), tak proč nezkusit něco jiného? Často totiž klienti žijí ve světě, který už není schopen nahlédnout za obzor svých zkušeností a vyhodnotit, reflektovat to, že tahle cesta je bludná. Na supervizi pracujeme s tím, že oddálíme fokus toho, jak nazíráme náš život a podíváme se na něj z větší “výšky”. Tímto se dostaneme od zajetých, zacyklených způsobů myšlení a můžeme vyzkoušet něco nového. Supervize je vlastně trenažér vztahů, tam si můžeme vyzkoušet jaké to změnit myšlení například z onoho mít do být. Zde se člověk může nazvat jiným než je. Zde může vyzkoušet jak na něj jiný způsob přemýšlení působí. Zde může bez obav prozkoumat jak mu je v jiném modu. Často jsou to první okamžiky toho, že nastává změna vnitřní, ne pouze změna vnější (nahrazování věci věcmi). Je zvláštní, že v dnešní době se tolik snažíme zaplnit náš život něčím o čem tušíme, nás skutečně neuspokojí a přitom tomu sami chceme věřit. Dle mého názoru je cesta ven v tom, vyzkoušet i jiný způsob a potom se rozhodnout, co mně skutečně štěstí přináší
Ono to nejde
Sousloví, které velmi často od klientů slýchávám. Co to vlastně znamená? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na to, jak často sami sebe klameme klamavými slovy, za kterými se skrývá něco jiného, než sami slyšíme.
Dle mých zkušeností když někdo přijde s tím, že se mu něco nedaří nebo nejde, tak už tím, že přišel vlastně vysílá signál, že věří, že by to jít mohlo, jenom k tomu něco (někoho) potřebuje. To, že někdo přijde a říká, že něco nejde znamená, že to jde, ale že potřebuje změnit konstelaci jeho života, je to jen jiná forma toho, že to jde (nebo jednou půjde). S klienty obvykle pracuji se zaměřením na to, jak vyřešili podobné situace dříve, co se jim osvědčilo, co fungovalo, co je přiblížilo k cíli, jak se pozná, že se k cíli posunují, co by potřebovali, aby to fungovalo a zlepšilo se. Klíčovou otázkou je, jak mohu v tu danou chvíli být já ku prospěchu, aby sezení bylo užitečné. Principem supervize je konzultace se člověkem, který nemá na můj život žádný vliv. Vždy když s někým řeším nějaké záležitosti, ten daný člověk (s kým mám nějaký vztah ve svém životě) na mě vždy vyvíjí určitou formu (obvykle podprahového) nátlaku, vlivu. Je to vliv, který má být primárně dobrý, stejně jako rodiče se snaží “dobře” ovlivnit svoje děti. Je velmi hezké vidět, že už sama podpora od cizího člověka, kde klient ví, že nemá žádný důvod vliv či tlak vysílat pomáhá. Vytvořit bezpečný prostor je klíčovou rolí každé pomáhající profese. Ve chvíli, kdy je supervizor “nádobou”, kde může klient nechat všechny pochyby a otevřeně mluvit (jinak než tak jak je zvyklý s lidmi co zná), tak se obvykle samo velmi mnoho odbourá. Supervizor nebo jakýkoliv jiný odborník přes duši je jiný než ostatní lidé v tom, že vidí více, než klient dělá a slyší více než klient říká. Vždy když mám pocit, že ve slovech je více, než tam klient slyší, dělám mu zrcadlo a reflektuji, co říká. POdobně jako když říká, že to či ono nejde. Velký vliv také hraje přenos, který si na nás klient projektuje, protože má pocit, že odborník přece musí vědět, jak pomoci. Abych byl upřímný, já nejsem odborník na životy jednotlivých klientů. Jsem odborník na komunikaci jako takovou a na vytváření konstruktů, které nám pomáhají posunout se v životě tam, kam chceme. Vytváření konstruktu, že jako supervizor dokážu pomoci, je samo o sobě užitečné, přestože reálně věřím v to, že největším a nejlepším odborníkem na svůj život je klient sám. Ve chvíli, kdy klient začne věřit těmto konstruktům, tak se začnej posunovat od “ono to nejde” k “zatím to nejde” nebo “ půjde to, když…”. Konstanta jeho života se změnil na proměnou a to je první krok k proměně skutečné.
Syndrom nedostatečnosti
Občas v odborné literatuře narážím na termín syndrom nedostatečnosti (impostor syndrom). Jedná se stav, kdy člověk, ač objektivně vzato může být na sebe hrdý a sebevědomý, tak těchto způsobů uvažování o sobě není schopen. Stává se to lidem ve všech profesích a všech povah. Více nakloněni této poruše, nebo spíše stavu, jsou lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebývalo oceňování běžným a častým jevem a lidé, kteří inklinují k přílišnému analyzování sebe, druhých, toho co se o nich povídá, toho co si o nich druzí myslí atp. Je zvláštní, že lidé hledají uznání venku, ale toto uznání je vždy pasivní – jinými slovy, mohu se o něj snažit, ale nikdy nebudu mít jistotu, že ho dostanu, nebo že ho dostanu v takové míře, jak bych potřeboval. Druhý způsob je uznání vnitřní – sám se stanu měřítkem toho, co je už dostatečné pro to, abych se cítil užitečný, hrdý, spokojený sám se sebou atp. Toto je aktivní faktor, takový, který mohu ovlivnit. Jedná se totiž o moje rozhodnutí – nastavení měřítka tak, abych mohl říct, toto stačí, teď jsem dostatečně dobrý, protože zvenku nikdy nemůžu očekávat (a spoléhat se na) to, že se mi dostane uznání. Podobné je to ve všech vztazích, s kolegy, děti, partnery, rodiči. Samozřejmě, že chceme a je to přirozené, aby nás lidé uznávali a měli rádi. Na druhou stranu, vždycky musíme začínat u sebe. Kdo sebe nebude mít rád, jak potom pomůže, že ho mají rádi druzí? Přesvědčí ho to? Bohužel často ne, lidé si myslí, že vnější faktory jako sláva, uznání, titulky atp pomohou k tomu, abych byl v životě spokojenější, ale dokud nebudu spokojen sám se sebou, nenastavím si měřítka toho, kdy už o sobě upřímně řeknu: tohle stačí k tomu, abych si sám sebe považoval, tak mně vnější faktory nikdy nepřesvědčí k tomu, abych sám o sobě jinak smýšlel. Tohle je první a nejdůležitější krok, který chci po klientech, kteří přicházejí na terapie – o sobě říct to, jaký bych chtěl být, protože to je to nejmenší (ale často nevětší krok), který člověk může udělat k tomu, aby započal proces změny.
Vědomé rozhodnutí
V dnešním článku bych se zamyslel nad tím, co nejčastěji vnímám jako cestu k dobré budoucnosti, cestu ke změně. Je tím dostatečná schopnost představit si budoucnost, která nastane, když se budu chovat určitým způsobem, a co je důležitější, vědomé rozhodnutí, že takovou budoucnost chci. Vědomé rozhodnutí je to, co nás odlišuje od zvířat, ta dělají jen to, co jim říkají pudy, to co je pro ně nebo jejich rod výhodné, nedovedou se rozhodnout spáchat sebevraždu ve jménu konstruktu nějakého boha nebo nebudou trpět pro nějakou podobně vykonstruovanou realitu, která by přišla po smrti. Často se setkávám s tím, že pokud si člověk dostatečně představí co by chtěl, tak se mu lépe rozhoduje o tom, jestli je pro něj současný stav uspokojivý a jestli to co teď dělá, vede k té budoucnosti, kterou si vybral. Je zvláštní, že spousta lidí žije přítomností, ale už si neuvědomuje, že to co, dělají, nevede k lepší budoucnosti. S klienty často pracujeme na tom, aby se zamysleli nad tím, jestli to co dělají, opravdu vede k tomu, že jsou nebo budou šťastní. Může se to zdá jednoduché nebo paradoxní, ale velmi často člověk dělá něco co ho k lepšímu životu nebo změně nepřivede a to jen kvůli tomu, že si to neuvědomuje.
Pokud si člověk dostatečně představí co by chtěl, tak se mu lépe rozhoduje o tom, jestli je pro něj současný stav uspokojivý
Bohužel není to tak banální, jak to zní. První krok, který obvykle děláme, je, že se snažíme přesně definovat kroky, které povedou k tomu, že spokojenější bude, tohle vede k imaginaci cíle a budoucnosti, protože ve chvíli, kdy jsme konkrétní, tak vidíme jasněji to, co v přítomnosti děláme a co bohužel nefunguje. Druhým krokem je to, že zkoušíme, aby klient už na sezení pocítil změnu, aby se nazval tou vlastností, která mu chybí, nebo kterou by chtěl vylepšit. Moji zásadou je, aby vždy už na sezení klient zažil něco jiného, nemyslím si, že odcházet z konzultace s kupou úkolů, aniž by člověk zažil něco nového, je to ideální. Ve chvíli, kdy člověk je schopen nazvat se jinak než doposud, tak je na dobré cestě posunout i v skutečnosti. Řetězec, který vede ke změně je následující: změním myšlení, to změní moje jednání, to změní skutečnost, která se mě děje ve světě. Je to základ kognitivně behaviorální terapie.
Jak poznám co je pro mě dobré?
V dnešním článku bych se rád zamyslel nad otázkou toho, jak moc to, co děláme je pro nás výhodné či nevýhodné. Klienti často chodí s nějakou žádostí, abychom je zbavili problému nebo zkrátka s tím, že jim na sobě něco vadí, že neví co s tím. Pro mě je zásadní vždycky vědět, co jim ten “problém” může přinášet, protože si myslím, že všechno co děláme (jakkoliv nepochopitelné se to může zdát) pro nás má určité výhody. Jinak bychom to (nebo naše tělo) zkrátka nedělali.
Můžeme použít pro příklad jednoduché tělesné pochody. Proč se například stane, že my (naše tělo) nestráví nějakou stravu a zkrátka ji vrátí? Můžeme se na to dívat jako na problém, protože je to nevhodné, nepříjemné atd. Nebo se na to můžeme dívat jako na nezbytný proces. Tělo pozřelo něco, co ví, že by nestrávilo, nebo že to může být jedovaté a proto to nepřijme. Jinými slovy, kdyby to strávilo, tak by si uškodilo. Nám se může zdát, že “nám” naše tělo škodí a ono přitom dělá to nejlepší co může a umí. Uvědomuji si, že se to často děje i s jinými situacemi. Občas někdo přijde s tím, že ho druzí využívají, že neumí říkat ne, že nedovede žít svůj život.
Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností?
V žádném případě neříkám, že se snažím přimět klienta, že je to takto v pořádku. Vždy se snažím dosahovat cíle, kterého si klient určil a můj názor je druhotný. Snažím se ale, aby klient pochopil, že vše co dělá, dělá protože je to pro něj nějakým způsobem výhodné. Snažíme se vidět, že kdyby to nemělo žádné výhody, tak by to prostě nedělal – nedávalo by to jemu ani jeho organismu smysl. V systému jeho života by to byla překážka. Ještě se mi nestalo, že bychom na čemkoliv co lidé považují za problém nenašli alespoň jednu pozitivní věc. Naopak se mi často stává, že to co na sobě lidé vidí jako problém je po důkladné analýze nazíráno jako výhodné, protože clověk pochopí i rozumově, k čemu to vlastně je. Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností? To je podstata toho o čem mluvím – změna nazírání. Každý v sobě máme kus fatálního i kus fenomenálního, zásadní je na co se soustředím a jak o sobě smýšlím.
Co je dobré a co špatné?
Dneska bych se rád soustředil na rozlišení našeho subjektivního vnímání a „objektivní“ reality. Cílem článku je ukázat, že vlastně žádná jasná hranice neexistuje a že naopak vytváření konstruktu „objektivní“ reality přispívá k rozdělování a narušování vztahů a komunikace.
Určitě jste někdy slyšeli, že někdo se o někom vyjádřil nějak negativně. Například: on je špatný kuchař, on je blbec atp. V tuto chvíli se staví do role arbitra, který má „moc“, respektive myslí si, že má moc udat tento svůj výrok jako neměnnou a danou konstantu. Tohle je samozřejmě iluze. Hlavní problém vidím jako klinický supervizor ze své zkušenosti s klienty v tom, že to co je názor vydávají za obecnou pravdu. Když se vrátíme k příkladu s kuchařem, tak bychom se mohli vyjádřit subjektivně v tom smyslu, že jídlo od toho člověka mi nechutná. Tím bych vyjádřil svůj názor, aniž bych se pasoval do role někoho, kdo o druhém člověku smýšlí „objektivně“ jako o špatném kuchaři.
Můj názor není neměnná pravda – to je cesta ke vzájemnému pochopení a rozumění si.
Člověk, který by toto o sobě slyšel, vnímá rozdíl mezi tím „jsi špatný kuchař“ a „jídlo co vaříš mi nechutná“. Vidíme, že změna formy na straně řečníka zachová obsah, co chtěl říct, ale na straně příjemce je vnímána forma mnohem víc než obsah a je vidět jak rozdílně. Dále bychom mohli říct, že místo toho, říkat o druhém, že je blbec nebo hlupák (či cokoliv soudícího), můžeme říct, že mně osobně není příjemný, nebo že nesouhlasím s jeho názory. Takto se nestavíme do role rozhodce, ale vyjadřujeme pouze svůj názor, který zase může a nemusí být platný a přijímaný.
Další věcí související s výše napsaným je zamýšlení se nad svým konáním a reflektování toho, jaký to má vliv. Vždycky říkám, že člověk by měl říct to, co si myslí, až když to projde třetím sítem. První je to co mě napadne intuitivně – on je blbec. Potom se zamyslím nad tím, jaký to asi bude mít vliv na toho člověka, takto moje myšlenka projde druhým sítem. Třetí síto je to, jestli to, jaký to bude mít na člověka vliv, opravdu chci a co to přinese mně. Pokud jsem stále nepřehodnotil, že mám původní výrok takto formulovat, pak je na mě ho skutečně říct. Nyní totiž vím, jaké to bude mít následky, a také vím, že za ně budu nést zodpovědnost.