Publikováno

Rozhodnutí mít či nemít rád

Ve dnešním pojednání bych se rád zamyslel nad tím, že i slovy jde změnit můj život. Občas se mi stává, že přijde skeptický klient, který nevěří, že když budeme o problému mluvit, tak že ho vyřešíme. Myslím, že jde o to JAK mluvit. Slovami jde změnit realita a to hned. Někdy s klienty pracuji na tom, že nemají někoho rádi.

To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí  vůle, věcí rozhodnutí.

Ptám se jich, co to znamená? Často odpovídají, že o tom člověku smýšlí negativně, že jim vadí atp. Jinými slovy, rozhodli se, toho člověka nemít rádi, smýšlet o něm negativně. Pochopitelné je, že nám někteří lidé sedí více a někteří méně. To jsou věci, které jsou v podvědomí, nejsou spojené s vůli a nejsou tedy volními rozhodnutími, staly se sami. To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí  vůle, věcí rozhodnutí. Je překvapující, jak jsou klienti překvapení, když se jich zeptám, jestli by toho člověka mohli mít rádi? Jak to udělat? Jednoduše,říct to. Velké věci se začínají dít, když ten či onen klient, který nesnáší někoho o tomto člověku začne mluvit v pozitivním smyslu, řekne: mám ho rád, mám Tě rád, vadí mi to a to, ale i přesto tě respektuji jako člověka, který má hodnotu v mých očích. Může se to zdát velmi jednoduché, ale cesta k jinému chování vede přes jiné smýšlení a toto už je pouze a jenom otázkou vůli, otázkou rozhodnutí překonat ego a říct sobě (nebo i druhému člověku), že ho máme rádi, i přesto, že mi na něm něco může vadit. Důležité je uvědomit si, že se tyto dvě věci nemusí (a neměly by) vylučovat, jak si mnozí myslí. 

Publikováno

Mluvit nebo poslouchat?

Dneska bych se rád zaměřil na role terapeuta a klienta v dialogu. Na konzultacích s klienty často přemýšlím o tom, kdy je dobré mlčet, nechat pracovat klienta v tom, že mluví (nebo mlčí také) a nakolik je moje úloha být ten, kdo naopak klienta vede. Myslím si, že mlčení i mluvení je forma práce, pokud jsou konstruktivní, ne jako čekání na to, že druhý začne mluvit. Zvláštní je, že i mlčení, které je v dnešní době ukázkou asociálna může být velmi konstruktivní a že skutečná komunikace funguje také když dva mlčí, stejně tak když jeden mlčí a druhý mluví, ale už nefunguje když oba mluví – oba mlčí a komunikace může být dobrá, oba mluví, ale komunikace k ničemu vést nemůže. Síla mlčení je podle mě často podceňována, dneska máme dokonce terapie tichem, terapii tmou atp.

Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra.

Samota může být nahlížena jako největší trest, viz samotky ve vězeňském systému, ale také jako velký seberozvojový potenciál – poustevníci se často vydávali do odlehlých míst, aby nebyli rušeni světem a nahlédli do svého nitra. S klienty si také často dávám prostor na mlčení. Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra. Mou úlohou je rozpoznat, kdy je mlčení čekání a kdy je mlčení pracování. Nejlepší cestou je klienta se zeptat, než dávat na svou intuici. Na druhou stranu, mlčení (náš mozek) je často velmi kreativní, když ho necháme pracovat bez vyrušování. Je to tedy o tom, nechat pracovat mlčení a nevnímat ho jako něco zbytečného, rušivého, nevhodného.

Publikováno

Jak pracovat s frustrací?

V poslední době mě vyhledalo několik ukrajinských klientů žijící v Česku, kteří prožívají těžké období kvůli svým blízkým, kteří bojují s různými emocemi, protože buď nemůžou pomoci, nebo si vyčítají to, že jsou v bezpečí a jejich blízcí ne. Často tito lidé potřebují hlavně ujistit, že to co se děje, není jejich vina, že možná nedělat nic je někdy lepší než dělat něco, respektive trápit se za to, že cokoliv udělám, nebude dostatečné nebo že nevyřeší situaci. Přijmou to, že sice mohu nějak přispět, ale že nezáleží na mě, kdy situace skončí a jak, je velmi důležité k tomu, že si člověk reálně stanoví své možnosti.

Další otázkou, kterou je dobré si položit je, co nejhoršího se může stát? Nechci s klienty kreslit černé scénáře, ale přijde mi užitečné, když si alespoň mentální naladí (představí si), jak by jejich život a cítění vypadalo, kdyby se stalo to nejhorší, čeho se bojí. Ve chvíli kdy si představíme a pojmenujeme nejhorší možný scénář, v nějakém smyslu jsme ho prožili, poznali a už není neznámý. Strach plyne z věcí, které neznáme, jakmile si alespoň v naší fantazii představíme si, jaké by to bylo, poznáváme, jak bychom se zachovali (i když to není dokonalé) a vnímáme to, že abstraktní pocit strachu z neznáme, dostává konkrétní obrysy toho, co by skutečně nastalo a zároveň se můžeme alespoň částečně (díky imaginace toho zlého) nastavit na to, co bychom dělali a jak bychom to vyřešili – nastavujeme se na to, jak situaci vyřešit, čili se blížíme k řešení.

Druhým důležitým mezníkem je uvědomění, že všechny emoce, které prožívám, ke mně patří a to, že se hlásí o pozornost, znamená, že jim tu pozornost mám dát. Přirovnávám to k fyzické bolesti, která se tu a tam u každého z nás projeví. To, že mě něco bolí, znamená, že si toho mám všimnout, něco s tím udělat, rozhodně to nepotlačovat. To, že se ve mně probudí nějaká emoce, znamená, že ji mám přijmout, dát jí pozornost, prožít ji, neznamená to, že ji mám ignorovat nebo potlačovat, jak je to dnes běžné. Další důležitý krok je stanovit si cíl toho, co můžu udělat a kam to co dělám, má vést. Představa toho, k čemu mají moje činy směřovat je to hlavní, co nám pomůže jich dosáhnout.

Potom se ptám, jestli to co zrovna klienti dělají, řeší, přemýšlí, opravdu povede k cíli, který by chtěli dosáhnout. Dále se ptám, jestli jsou opravdu vědomě rozhodnuti toho cíle dosáhnout (jestli přijímají nejen klady ale i zápory a těžkosti, které se s cílem – nebo po cestě k němu – můžou vyskytnout). V konečném důsledku mě potom zajímá, co se stane, až cíle dosáhnout, v čem bude jejich život lepší, budou ještě něco chtít nebo už budou spokojeni? Každý cíl se skládá z malých cílů a kroků, dílčích úspěchů, ale je důležité, řekl bych nezbytné, představit si, k čemu mají jednotlivé podcíle a kroky vést. Představit si konečný stav a zeptat se sám sebe, nejen racionálně, ale nechat promluvit i tělesné cítění, jestli až bude konečný stav, mi bude stále něco chybět, protože jestli ano, pak nemluvíme o konečném cíli, ale pouze o nějakém díle skládačky. Předpokladem toho, že dosáhneme toho, co opravdu chceme je, že si představíme konečnou vizi našeho života, nejenom jednu část, protože pak až ji získáme, můžeme být nemile představeni, že uspokojení, které jsme očekávali, se nedostavilo.

Publikováno

Jde nemít čas?

Co znamená tento výrok? Přijde mi, že v dnešní době se více a více snažíme vypadat jako vytížení, oblíbení, všehoschopní, zkrátka posilovat obrázek sebe samého, vytvářet zdání něčeho jiného, než ve skutečnosti je. Nemít čas není možné. Samozřejmě se někdy nekupí více věcí, ale logicky, času máme všichni stejně. Je to jen o tom, komu a čemu ten čas investujeme, kam upřeme svou pozornost. Hlavním aspektem toho, že někdo „nemá“ čas je to, že nemožnost něco dělat se svou situací nezáleží na něm, ale na nějakém vnějším nepříteli. Smyslem konzultací je uvědomění si toho, že nic takového neexistuje, nemít čas je konstrukt, který je v naší hlavě a který říká, že to co se děje, je možné házet na ostatní, není to moje vina. S klienty si často projdu uvědoměním toho, že ve chvíli, kdy oni vezmou zodpovědnost za svůj život a alokaci času k činnostem, které si prioritizují, tak uvidí, že rozhodnutí mít či nemít více času je spíše na nich, než na čemkoliv mimo je. Mám za to, že první krok k tomu, být v životě spokojenější je vzít za něj zodpovědnost, říct si, já jsem pánem svého života i času. Pokud já „nemám“ čas, tak je pánem mého života a času někdo jiný, někdo druhý mě ovládá a tomu já naslouchám víc než sám sobě. Často obyčejné uvědomění si (a verbalizace) toho, že já mohu (mám moc) ovládat sebe a směřovat svůj čas vede k tomu, že se člověk skutečně začne více zajímat o to, co by chtěl a ne o to, do čeho ho druzí tlačí.

Publikováno

Mluvit o sobě ve třetí osobě

Ve dnešním pojednání bych se rád zastavil u jednoho fenoménu, který jsem nyní zažil v konzultaci s jednou matkou, která má vážné rodinné problémy a které podle všeho dopadají i na jejího syna, tento fenomén je: mluvit o sobě ve třetí osobě. Přemýšlel jsem, proč se tak může dítě cítit a stylizovat do někoho třetího a jedna věc, která mě napadla v souvislosti se špatným rodinným zázemím je nedostatek lásky a úcty a proto si (“jemu”) tu úctu, a obecně dobré a prospěšné věci pro svůj růst nebo alespoň zachování stability, dává sám. Uvažoval jsem nad tím, že když syn nemá od své matky či otci, nebo jiné blízké pečující osoby dostatek péče a pozornosti, začne si ji dávat sám, jelikož je nezbytná pro to, aby fungoval a aby vůbec existoval. Je to vlastně v souladu se systemickým přístupem, který pracuje s celou širokou sítí našich kontaktů a vztahů a říká, že jakákoliv nepatrná změny v systému se projeví klidně i na jeho konci. Pokud bychom změnili konstelaci rodičů, pokud by se přestali hádat, soudit etc, tak by nejspíš syn dostal dostatek pozornosti a neměl by důvod si ji sám dávat. Na druhou stranu, uvědomuji si, že tento mechanismus, který je o sebe uchování a sebe udržení je vlastně velmi užitečný i pro budoucí, dospělý život. Učí to malé dítě, že ne vždy dostane pozornost, kterou by chtěl, potřeboval, zasloužil si. Učí nás to, že v určitou chvíli v životě si musíme poradit sami. Samozřejmě neobhajuji tuto situaci, malé děti si nedovedou srovnat racionálně pro a proti, spíše poukazuji na sebezáchovné mechanismy organismy, které se automaticky objevují ještě dříve, než jsme je schopni vědomě vidět a zpracovat.

Publikováno

Lidskost nebo profesionalita?

Říká se, že v terapii jsou dvě osoby, co neví, co se bude dít. Často se setkávám s tématem odbornosti versus lidskosti v konzultacích. Je důležitější odborník, který si ví rady s metodami a intervencemi, nebo je lepší, když dovede člověk prostě a jednoduše naslouchat? Dle Carla Rogerse je základem každého terapeutického vztahu autenticita, empatie a akceptance. Dalo by se říci, že to jsou vlastnosti, které není úplně možné naučit, jsou to spíše záležitosti, které lze tříbit, pracovat na nich, ale jsou do velké míry otázkou rozhodnutí – budu s člověkem mluvit v hodnotícím stylu nebo ho akceptuji? Budu se pokoušet vcítit do toho, jak to má, nebo budu prostě vést svou? Budu sám sebou v tom, jak na mě jeho trápení působí, nebo se ho budu snažit uměle utěšit, aniž bych vyjádřil, že i mně se jeho bolesti dotýkají? Viděl jsem film “Kurz negativního myšlení”, kde byla terapeutko, co pracovala se skupinou lidí po úrazu. Měla velmi dobře naučené intervence jako např. zaměřit se na to, co funguje, těžit z pozitivního, nepoddávat se negativnímu atd. Bohužel ve skupině se nesetkala s úspěchem, protože nebyla sama sebou. Samozřejmě, že důvodem neúspěchu není prostý fakt, že se více držela metody, než lidskosti. Další z důvodů může být např. to, že “nebyla ve správný čas na správném místě”.

Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě.

Nedávno jsem měl konzultaci s pracovnicí, která je podporou pro lidi, co si vyslechnou těžkou diagnózu svého dítěte. Zde, jako u jakékoliv jiné těžké zprávy je třeba citlivě sledovat, ve které ze čtyř Kubler-Ross fází se nachází (popírání, hněv, smlouvání, deprese, akceptance). Ve chvíli, kdy je člověk v protním šoku, tedy v odmítnutí, nemá smysl pracovat na konkrétních krocích, co dělat, jak si zařídit život dále. Zde je třeba právě to lidské, obejmutí, pochopení, naslouchání, nepřesvědčování o tom, že lékaři neudělali chybu, zde je třeba počkat, dokud nepřijde do fáze další, tou je hněv. Zde se v člověku bouří to co se děje, často vyplavou i jiné záležitosti a tramata dosud skrytá. V této fázi člověk musí být sám se sebou a podporou mu můžou být ti, kteří ho přijmout bez hodnocení. Další fáze je smlouvání. Zde má smysl s člověkem již racionálně debatovat, je přístupnější dialogu. Ve čtvrté fázi má zase smysl použít intervence, které se zaměřují na zdroje, aby svou přirozenou depresí nemoc nezhoršoval. Pokud vše projde až sem, můžeme se těšit z klientovi akceptance situace. Je často těžké vyvažovat jak moc máme pomáhat (nechat to co potřebuje na klientovi) a kdy máme spíše převzít odpovědnost a člověka kontrolovat, protože sám to nedovede. Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě. V konečném důsledku je to, jako u každé jiné komunikace paradox toho, že je třeba být připraven na něco, na co s nejde připravit, to je to těžké, ale zároveň i krásné na naší práci.

Publikováno

Největší dar i prokletí

Při čtení Stepního vlka od Hermana Hesseho jsem narazil na pasáž, kde srovnává hlavního protagonistu s vlkem a dále srovnává celkově lidi se zvířaty. Autor se dostává k tomu, že zvířata nehrají žádnou hru, chovají se stále tak jak jim instinkty říkají. Na jednu stranu mají takto život jednoduchý, na druhou stranu neví nic o sobě, o svém vědomí, protože ho nejsou schopni. 

Dalo by se říci, že někteří lidé v takové nevědomosti žijí rádi. Jsou to ti, kteří podporují např. nedemokratická zřízení, jelikož když je jeden diktátor, co vše nařídí a “nalajnuje”, je život obecně vzato jednodušší.

To, že si uvědomujeme sami sebe, je velká výhra, ale i velká zodpovědnost.

Když byla za komunismu v regále v obchodě jen jedna marmeláda, člověk neřešil, na kterou má chuť, protože prostě nebyla. Dneska si každý může vybrat z přehršle a vlastně zjišťuje, že mu je svoboda někdy na obtíž. To, že si uvědomujeme sami sebe, je velká výhra, ale i velká zodpovědnost. Buď se budeme přibližovat k vědomému rozhodování, k analyzování toho, k čemu naše jednotlivé rozhodnutí povedou a zejména k reflektování toho, jestli to “opravdu” chceme, nebo se navrátíme k pouhým zvířecím instinktům, budeme se nechávat řídit tím, co je jednodušší a nebo se necháme ovládnout druhými. Zvířata mají život jednoduchý v tom, že neřeší, co je pro ně dobré z pohledu metafyzické pozice, z pohledu druhého na sebe samého. My máme to prokletí, že toho schopni jsme, ale také dar, že z této schopnosti můžeme udělat cestu, která sice není tak lehká, jak mají zvířata, ale může nás dovést ke štěstí, což je dar, který nižší bytosti nemají.

Publikováno

Rozhodnout se, teď a tady

Po vánočním čase volna jsem se ponořil zpět do konzultační práce a zjistil jsem zajímavou věc, kterou jsem si dříve uvědomoval, ale nedovedl ji úplně pojmenovat. Jedná se o zástupné důvod proč něco nejde. Konkrétně se jedná o cizince, kteří díky tomu, že dělám konzultace i v angličtině občas zavítají do naší kanceláře. Přijde mi, že lidé se dělí na dvě skupiny – ty kteří hledají důvody (proč to nejde) a ty kteří hledají způsoby (jak by to mohlo jít). Je to známé rčení. Jinými slovy se jedná o to, kdy se pro něco rozhodnu a proč. Rozhodnutí na něčem pracovat je otázky volby, otázka sekundy. Vždy mě zajímalo pozorovat, když se někdo pro něco rozhodne, co ho k tomu vede a jaké musí být uspořádání jeho života, aby to rozhodnutí udělal. U skupiny cizinců je výše zmíněné rčení ještě patrnější, neboť mají o důvod víc, kde se můžou vymlouvat – oni nás zde nechtějí. Jako klinický supervizor se setkávám s lidmi nejen ze Slovenska a Ukrajiny ale i z jiných zemí, u kterých je buď vidět, že je náročná situace v novém prostředí energizuje (hledají způsoby), nebo naopak utlumí a vymlouvají se, proč nemůžou pracovat tak jak by chtěli. V okamžiku, kdy se člověk spíše vymlouvá proč něco nejde pomůže buď konfrontace s tím, že se mi vyprávění toho klienta zdá jako výmluva a nebo naopak uznání toho, že to tak je.

Rozhodnutí na něčem pracovat je otázky volby, otázka sekundy.

V obou případech dojde k určitému uvědomění a zjištění, že i přesto, že to tak je, není důvod v takové situaci zůstávat. Nejsem analyticky zaměřený ani vzdělaný, proto se moc nezaměřuji na příčiny problému, spíše chci vědět, jak se současnou situací pracovat. To, co pomáhá nejčastěji je prostředí, kde není člověk hodnocen ani souzen a kde se může bezpečně rozhodnout co chce a potřebuje k tomu, aby se pohnul a šel za svým cílem. Někdy je to konfrontace, někdy chlácholení, ale vždy je třeba bezpečné prostředí a přijetí klienta jako člověka i s jeho problémy, jakkoli malicherné se mi můžou zdát. Toto přijetí je ještě s autenticitou terapeuta a jeho empatií dle Carl Rogerse cestou k vnitřní změně člověka.

Publikováno

Je něco co jde pokazit na supervizi?

Dnes bych se rád zamyslel nad tím, co brání dobré konzultaci. První věc co mě napadne je, že klient nechce pracovat, ale pouze si přijít postěžovat. Pokud je tomu tak, pak je třeba vyjasnit kontext situace. Nevadí, pokud nepřišel pracovat na změně, ale musím to vědět. Pokud dnes chce klient pouze mluvit, pokud se mu tím uleví, já znám jeho žádost a v tom případě je možné pousnout se i jen tím, že budu mlčet a druhý mluvit, hlavní je vydefinovat si vzájemné role – klient ví nejlépe, co mu pomůže.

Druhá věc je, když klient používá filtry, není sám sebou. V tom případě nedává smysl, aby si platil za člověka, na kterém nic v jeho životě nezáleží. Supervizor, terapeut, nebo jiný člověk, který je vázán mlčenlivostí je tu od toho, aby člověk nemusel nad filtry a maskami myslet, přestože jsou nezbytné ve všech ostatních situacích a vztazích, které máme. V supervizi máme jasně rozdělené role, já se ptám co chci, klient odpovídá na co chce. Dokud nedostanu odpověď na svou otázku, tak to není tím, že by klient špatně odpovídal, ale já kladu nedostatečně dobře otázky. 

Další věc je, nedefinové slova, respektive slova vnímáme jinak, než je druhý říká. Slova jsou relativní, symbolická, je jasné, že nikdy nepochopím co přesně druhý člověk říká. V tutu chvíli myslím například radikální slova typu: mám depresi. Co to je deprese? To je jen slovo, které v mé mysli vytváří určitou realitu, ale není to žádná objektivní realita. Tím spíše si budeme rozumět, když budeme popisovat slova, která používáme, než když budeme pouze používat slova a domnívat se, že jim druhým rozumí.

Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu.

Také se často stává, že klient chce pracovat na vnějších věcech místo toho, aby pracoval na sobě. Například zastánci boje za klima spíše budou bojovat za čisté lesy a třídění odpadků, než za to, aby sami například přestali létat letadlem, jezdit autem nebo jíst maso, což jsou nejnáročnější činnost na tvorbu CO2. Pracovat můžu hlavně na tom co skutečně změním – sebe změním aktivně, volbou, to jestli se změní klima aktivně nezměním, pouze se můžu pasivně snažit měnit svět kolem sebe a nějaký výsledek to samozřejmě bude mít, já osobně jsem určitě zastáncem toho, abychom se snažili o obojí – vnitřní změnu a také práci na vnějších věcech. 

Důležitým faktorem, který ovlivňuje úspěšnost konzultace je také to, jestli se člověk snaží udělat rozhodnutí nyní, nebo jestli je prognostikem a čeká, odhaduje, jak budou věci v budoucnu. Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu. Například, když vím, že je nebezpečné chodit na červenou, i když nic zrovna nejede, tak toto rozhodnutí je třeba udělat ihned, ne až když situace nastane. Často s klienty similuji situace, jak se zachovají až ta či ona situace nastane, například budou mít hádku s kolegou, šéfem, nebo až je někdo naštve. Rozhodnout se pro to, jak se zachovám musím hned, ne až ta situace nastane.