Dnešní příspěvek bude audiovizuální a to moje přednáška o systemice a demonstrace nahrávky, tak jak jsem ji prezentoval na zdravotnické konferenci v Mikulově se supervizním týmem FN Brno
Strach jako motivace
Ve dnešním článku bych se rád zamyslel nad tím, že to, co nás často posunuje dál a motivuje může být i něco tak negativního jako strach. Dneska se často mluví o strachu, který je paralyzující jako o něčem negativním. Slýchávám otázky typu, co bys udělal, kdybys neměl strach? Jak by ses zachoval, kdyby ses nebál? Myslím, že je důležité oddělovat strach, který je pro nás stresující (distres) a strach, který nás může posunout dále (eustres). Každý člověk je individuální, někoho určitá míra stresu vybudí k lepším výsledkům a druhého naopak zklame a zastaví. Také v konzultacích musí být terapeut velmi vnímavý k tomu, jak moc může klienta vyzývat k akci a jak mu dodává odvahu, aby ho to příliš nevystrašilo. U některých klientů funguje intervence typu: tak mi dokažte, že to dokážete, když o tom nyní mluvíte! U některých tento výrok naopak zastaví jejich sebedůvěru.
Vždycky je ale dobré, když má klient důvěru terapeuta, když mu terapeut věří a klient to cítí, důvěra je vždy základem každého dobrého sezení.
Strach může být posilující, když si uvědomíme například to, jak dobře se máme, když jsme zdraví. Setkávám se například i z vlastního života s momenty, kdy se něčím trápím a pak si uvědomím, jak je úžasné, že jsem zdravý, mám blízké, kterým můžu věřit, jsem v místě, kde je bezpečí a aktuálně není žádná válka, jako nyní kousek od nás. Takové srovnání mě na jednu stranu posílí v tom, že je třeba mít radost ze života, takový jaký je a že kontrast mezi mými starostmi a skutečnými starostmi je doopravdy propastný. Klienti mají často různé problémy, které by někdo mohl považovat za banální právě ve srovnání se “skutečnými” problémy, ale úlohou terapeuta je vždy brát klienta vážně, protože nikdy neví, jak moc se ho tyto problémy dotýkají. Je velmi individuální jak kdo co vnímá. Jak je popsáno výše, stejná intervence může u dvou lidí působit úplně opačně. Na druhou stranu, normalizace toho, že co prožívám vlastně není “tak strašné” ale často pomáhá, protože klient často žije jenom svými problémy a už nevnímá okolí, tak je skutečně je. Tohle je podstata sezení a supervize – podívat se na sebe z jiné perspektivy, srovnat můj život s tím, jak žijí ostatní, podívat se na sebe z pohledu druhé osoby a popřemýšlet o tom, jestli záležitosti, které se mi z úzkého pohledu zdají jako důležité skutečně důležité jsou, když se na ně podívám v širším kontextu.
Testy důvěry
V tomto článku bych se rád zaměřil na téma, které se často probírá, když přichází klienti se vztahovými věcmi, ať už partnerskými či kamarádskými nebo jinými. Jak vzniká a roste důvěra? Není to těžké pocítit, ale už těžší to logicky popsat. Někoho potkám, rozumíme si a stanem se přáteli nebo partnery či navážeme jiný vztah. Jak skutečně ale důvěry mezi lidmi vzniká a roste? Já osobně to nazývám testy důvěry. Jednoduše řečeno, každý čin, který se mezi dvěma lidmi je něco jako test, vzájemně se zkoušíme, jestli si můžeme věřit. Pokud testem druhý člověk projde, moje důvěra k němu vzroste a podobně když takovým testem projdu já, moje důvěryhodnost vzroste. Praktický příklad: domluvíte se s kamarádem, že půjdete na kávu a on buď přijde – tím pádem prošel testem a nebo nepřijde a důvěra klesne.
Nejistota je paradoxně základem důvěry.
Stejně to funguje ve všech jiných vztazích. Důvěra má dva zásadní atributy – ten pozitivní je, že když někomu věřím, tak mi v tom je dobře, ten negativní je, že každý test (a potenciální vznik či růst důvěry) obsahuje nejistotu. Nejistota je paradoxně základem důvěry. V partnerských vztazích se můžeme bavit například o tom, že důvěřuji partnerce, že platí to, co mi řekla, například, že je doma a že si to nemusím ověřovat. Kdybych měl v bytě kameru a měl jistotu, že je opravdu doma, pak by důvěra růst nemohla. Pokud ale tuto jistotu nemám, věřím jí, a třeba se mi to někdy ověří, potom prošal testem důvěra a naše společná důvěra může růst. Kdybych měl jenom jistotu toho, že to co říká je pravda, pak by důvěra růst nemohla. Je důležité se uvědomit, že není na světě nic sladkého bez hořkosti. Každá hořkost (nejistota ve vztazích) ale může vyústit v něco sladkého (důvěra).
Rozhodnutí mít či nemít rád
Ve dnešním pojednání bych se rád zamyslel nad tím, že i slovy jde změnit můj život. Občas se mi stává, že přijde skeptický klient, který nevěří, že když budeme o problému mluvit, tak že ho vyřešíme. Myslím, že jde o to JAK mluvit. Slovami jde změnit realita a to hned. Někdy s klienty pracuji na tom, že nemají někoho rádi.
To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí vůle, věcí rozhodnutí.
Ptám se jich, co to znamená? Často odpovídají, že o tom člověku smýšlí negativně, že jim vadí atp. Jinými slovy, rozhodli se, toho člověka nemít rádi, smýšlet o něm negativně. Pochopitelné je, že nám někteří lidé sedí více a někteří méně. To jsou věci, které jsou v podvědomí, nejsou spojené s vůli a nejsou tedy volními rozhodnutími, staly se sami. To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí vůle, věcí rozhodnutí. Je překvapující, jak jsou klienti překvapení, když se jich zeptám, jestli by toho člověka mohli mít rádi? Jak to udělat? Jednoduše,říct to. Velké věci se začínají dít, když ten či onen klient, který nesnáší někoho o tomto člověku začne mluvit v pozitivním smyslu, řekne: mám ho rád, mám Tě rád, vadí mi to a to, ale i přesto tě respektuji jako člověka, který má hodnotu v mých očích. Může se to zdát velmi jednoduché, ale cesta k jinému chování vede přes jiné smýšlení a toto už je pouze a jenom otázkou vůli, otázkou rozhodnutí překonat ego a říct sobě (nebo i druhému člověku), že ho máme rádi, i přesto, že mi na něm něco může vadit. Důležité je uvědomit si, že se tyto dvě věci nemusí (a neměly by) vylučovat, jak si mnozí myslí.
Mluvit nebo poslouchat?
Dneska bych se rád zaměřil na role terapeuta a klienta v dialogu. Na konzultacích s klienty často přemýšlím o tom, kdy je dobré mlčet, nechat pracovat klienta v tom, že mluví (nebo mlčí také) a nakolik je moje úloha být ten, kdo naopak klienta vede. Myslím si, že mlčení i mluvení je forma práce, pokud jsou konstruktivní, ne jako čekání na to, že druhý začne mluvit. Zvláštní je, že i mlčení, které je v dnešní době ukázkou asociálna může být velmi konstruktivní a že skutečná komunikace funguje také když dva mlčí, stejně tak když jeden mlčí a druhý mluví, ale už nefunguje když oba mluví – oba mlčí a komunikace může být dobrá, oba mluví, ale komunikace k ničemu vést nemůže. Síla mlčení je podle mě často podceňována, dneska máme dokonce terapie tichem, terapii tmou atp.
Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra.
Samota může být nahlížena jako největší trest, viz samotky ve vězeňském systému, ale také jako velký seberozvojový potenciál – poustevníci se často vydávali do odlehlých míst, aby nebyli rušeni světem a nahlédli do svého nitra. S klienty si také často dávám prostor na mlčení. Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra. Mou úlohou je rozpoznat, kdy je mlčení čekání a kdy je mlčení pracování. Nejlepší cestou je klienta se zeptat, než dávat na svou intuici. Na druhou stranu, mlčení (náš mozek) je často velmi kreativní, když ho necháme pracovat bez vyrušování. Je to tedy o tom, nechat pracovat mlčení a nevnímat ho jako něco zbytečného, rušivého, nevhodného.
Jak pracovat s frustrací?
V poslední době mě vyhledalo několik ukrajinských klientů žijící v Česku, kteří prožívají těžké období kvůli svým blízkým, kteří bojují s různými emocemi, protože buď nemůžou pomoci, nebo si vyčítají to, že jsou v bezpečí a jejich blízcí ne. Často tito lidé potřebují hlavně ujistit, že to co se děje, není jejich vina, že možná nedělat nic je někdy lepší než dělat něco, respektive trápit se za to, že cokoliv udělám, nebude dostatečné nebo že nevyřeší situaci. Přijmou to, že sice mohu nějak přispět, ale že nezáleží na mě, kdy situace skončí a jak, je velmi důležité k tomu, že si člověk reálně stanoví své možnosti.
Další otázkou, kterou je dobré si položit je, co nejhoršího se může stát? Nechci s klienty kreslit černé scénáře, ale přijde mi užitečné, když si alespoň mentální naladí (představí si), jak by jejich život a cítění vypadalo, kdyby se stalo to nejhorší, čeho se bojí. Ve chvíli kdy si představíme a pojmenujeme nejhorší možný scénář, v nějakém smyslu jsme ho prožili, poznali a už není neznámý. Strach plyne z věcí, které neznáme, jakmile si alespoň v naší fantazii představíme si, jaké by to bylo, poznáváme, jak bychom se zachovali (i když to není dokonalé) a vnímáme to, že abstraktní pocit strachu z neznáme, dostává konkrétní obrysy toho, co by skutečně nastalo a zároveň se můžeme alespoň částečně (díky imaginace toho zlého) nastavit na to, co bychom dělali a jak bychom to vyřešili – nastavujeme se na to, jak situaci vyřešit, čili se blížíme k řešení.
Druhým důležitým mezníkem je uvědomění, že všechny emoce, které prožívám, ke mně patří a to, že se hlásí o pozornost, znamená, že jim tu pozornost mám dát. Přirovnávám to k fyzické bolesti, která se tu a tam u každého z nás projeví. To, že mě něco bolí, znamená, že si toho mám všimnout, něco s tím udělat, rozhodně to nepotlačovat. To, že se ve mně probudí nějaká emoce, znamená, že ji mám přijmout, dát jí pozornost, prožít ji, neznamená to, že ji mám ignorovat nebo potlačovat, jak je to dnes běžné. Další důležitý krok je stanovit si cíl toho, co můžu udělat a kam to co dělám, má vést. Představa toho, k čemu mají moje činy směřovat je to hlavní, co nám pomůže jich dosáhnout.
Potom se ptám, jestli to co zrovna klienti dělají, řeší, přemýšlí, opravdu povede k cíli, který by chtěli dosáhnout. Dále se ptám, jestli jsou opravdu vědomě rozhodnuti toho cíle dosáhnout (jestli přijímají nejen klady ale i zápory a těžkosti, které se s cílem – nebo po cestě k němu – můžou vyskytnout). V konečném důsledku mě potom zajímá, co se stane, až cíle dosáhnout, v čem bude jejich život lepší, budou ještě něco chtít nebo už budou spokojeni? Každý cíl se skládá z malých cílů a kroků, dílčích úspěchů, ale je důležité, řekl bych nezbytné, představit si, k čemu mají jednotlivé podcíle a kroky vést. Představit si konečný stav a zeptat se sám sebe, nejen racionálně, ale nechat promluvit i tělesné cítění, jestli až bude konečný stav, mi bude stále něco chybět, protože jestli ano, pak nemluvíme o konečném cíli, ale pouze o nějakém díle skládačky. Předpokladem toho, že dosáhneme toho, co opravdu chceme je, že si představíme konečnou vizi našeho života, nejenom jednu část, protože pak až ji získáme, můžeme být nemile představeni, že uspokojení, které jsme očekávali, se nedostavilo.
Jde nemít čas?
Co znamená tento výrok? Přijde mi, že v dnešní době se více a více snažíme vypadat jako vytížení, oblíbení, všehoschopní, zkrátka posilovat obrázek sebe samého, vytvářet zdání něčeho jiného, než ve skutečnosti je. Nemít čas není možné. Samozřejmě se někdy nekupí více věcí, ale logicky, času máme všichni stejně. Je to jen o tom, komu a čemu ten čas investujeme, kam upřeme svou pozornost. Hlavním aspektem toho, že někdo „nemá“ čas je to, že nemožnost něco dělat se svou situací nezáleží na něm, ale na nějakém vnějším nepříteli. Smyslem konzultací je uvědomění si toho, že nic takového neexistuje, nemít čas je konstrukt, který je v naší hlavě a který říká, že to co se děje, je možné házet na ostatní, není to moje vina. S klienty si často projdu uvědoměním toho, že ve chvíli, kdy oni vezmou zodpovědnost za svůj život a alokaci času k činnostem, které si prioritizují, tak uvidí, že rozhodnutí mít či nemít více času je spíše na nich, než na čemkoliv mimo je. Mám za to, že první krok k tomu, být v životě spokojenější je vzít za něj zodpovědnost, říct si, já jsem pánem svého života i času. Pokud já „nemám“ čas, tak je pánem mého života a času někdo jiný, někdo druhý mě ovládá a tomu já naslouchám víc než sám sobě. Často obyčejné uvědomění si (a verbalizace) toho, že já mohu (mám moc) ovládat sebe a směřovat svůj čas vede k tomu, že se člověk skutečně začne více zajímat o to, co by chtěl a ne o to, do čeho ho druzí tlačí.
Mluvit o sobě ve třetí osobě
Ve dnešním pojednání bych se rád zastavil u jednoho fenoménu, který jsem nyní zažil v konzultaci s jednou matkou, která má vážné rodinné problémy a které podle všeho dopadají i na jejího syna, tento fenomén je: mluvit o sobě ve třetí osobě. Přemýšlel jsem, proč se tak může dítě cítit a stylizovat do někoho třetího a jedna věc, která mě napadla v souvislosti se špatným rodinným zázemím je nedostatek lásky a úcty a proto si (“jemu”) tu úctu, a obecně dobré a prospěšné věci pro svůj růst nebo alespoň zachování stability, dává sám. Uvažoval jsem nad tím, že když syn nemá od své matky či otci, nebo jiné blízké pečující osoby dostatek péče a pozornosti, začne si ji dávat sám, jelikož je nezbytná pro to, aby fungoval a aby vůbec existoval. Je to vlastně v souladu se systemickým přístupem, který pracuje s celou širokou sítí našich kontaktů a vztahů a říká, že jakákoliv nepatrná změny v systému se projeví klidně i na jeho konci. Pokud bychom změnili konstelaci rodičů, pokud by se přestali hádat, soudit etc, tak by nejspíš syn dostal dostatek pozornosti a neměl by důvod si ji sám dávat. Na druhou stranu, uvědomuji si, že tento mechanismus, který je o sebe uchování a sebe udržení je vlastně velmi užitečný i pro budoucí, dospělý život. Učí to malé dítě, že ne vždy dostane pozornost, kterou by chtěl, potřeboval, zasloužil si. Učí nás to, že v určitou chvíli v životě si musíme poradit sami. Samozřejmě neobhajuji tuto situaci, malé děti si nedovedou srovnat racionálně pro a proti, spíše poukazuji na sebezáchovné mechanismy organismy, které se automaticky objevují ještě dříve, než jsme je schopni vědomě vidět a zpracovat.
Co chcete a proč to chcete?
Dneska bych se rád zamyslel nad mechanismem změny v životech klientů. Často přemýšlím nad tím, že skutečnou změnu může zařídit jediná skutečná zkušenost. Jedno indiánské přísloví říka,, že dokud se člověk neprojde v mokasínech druhého, nemůže vědět, jaký jeho život je. Stejně by se dalo říci, že člověk co si neprojde určitou zkušeností, nemůže zažít skutečnou změnu. Na jednu stranu s tím souhlasím, na druhou stranu, nelze přece říci, že nejlepší lékaři na protialkoholní léčebně nebo u závislých na návykových látkách jsou vyléčení alkoholici či feťáci?
Na sezeních se snažíme blbé zkušenosti předejít a udělat změnu ještě dříve, než klienta jeho špatně nastavený život do těch blbých zkušeností přivede.
Také uvažuji nad tím, jestli když například dítěti rodič vyhrožuje trestem, a když dítě neposlechne, trest ho nemine, tak jestli to funguje skutečně lépe (skrz strach z bolesti), než kdyby se dítěti lépe projektovala představa toho, co trest skutečně znamená (aniž by ho zažilo). Podobný mechanismus probíhá na supervizních konzultacích. Lidé často mají problém přestat s něčím co nechtějí (nebo začít s něčím co chtějí), přestože ví, že by jim to v jejich životech pomohlo. Skutečně se stává, že dokud si člověk nezažije něco skutečně hrozného, tak se svým životem nepohne. Není to protože by nechtěl, ale protože nemá dostatečnou motivaci, tou skutečně obvykle bývá až vlastní (bolestná) zkušenost. Na sezeních se snažíme blbé zkušenosti předejít a udělat změnu ještě dříve, než klienta jeho špatně nastavený život do těch blbých zkušeností přivede. Jedna ze základních věcí je, zkusit se pro nový život, nové já, rozhodnout. Člověk nemusí věřit tomu, že řekne: jsem klidný, mám rád svého souseda, nebudu bít svoje děti, atp. Důležité je, že slyší jaké to je, důležité je, že udělal první krok. Může to znít falešně, to nevadí, je to ale stejně malý (a účinný krok), jako když stojíme na rozcestí a rozhodujeme se jestli půjdem cestou doleva nebo doprava. Druhý důležitý krok je nahlédnout na konec cesty, na to, kam moje rozhodnutí povede a k čemu to bude. Tak dlouho kladu otázku: co chcete a proč to chcete, dokud mi klient neodpoví: nevím. To je okamžik, kdy se dostáváme k tomu, že nejen on (logicky), chce nejaký výsledek, ale i vnitřně jeho “já” něco chce, aniž by to dovedl racionálně vysvětlit.
Lidskost nebo profesionalita?
Říká se, že v terapii jsou dvě osoby, co neví, co se bude dít. Často se setkávám s tématem odbornosti versus lidskosti v konzultacích. Je důležitější odborník, který si ví rady s metodami a intervencemi, nebo je lepší, když dovede člověk prostě a jednoduše naslouchat? Dle Carla Rogerse je základem každého terapeutického vztahu autenticita, empatie a akceptance. Dalo by se říci, že to jsou vlastnosti, které není úplně možné naučit, jsou to spíše záležitosti, které lze tříbit, pracovat na nich, ale jsou do velké míry otázkou rozhodnutí – budu s člověkem mluvit v hodnotícím stylu nebo ho akceptuji? Budu se pokoušet vcítit do toho, jak to má, nebo budu prostě vést svou? Budu sám sebou v tom, jak na mě jeho trápení působí, nebo se ho budu snažit uměle utěšit, aniž bych vyjádřil, že i mně se jeho bolesti dotýkají? Viděl jsem film “Kurz negativního myšlení”, kde byla terapeutko, co pracovala se skupinou lidí po úrazu. Měla velmi dobře naučené intervence jako např. zaměřit se na to, co funguje, těžit z pozitivního, nepoddávat se negativnímu atd. Bohužel ve skupině se nesetkala s úspěchem, protože nebyla sama sebou. Samozřejmě, že důvodem neúspěchu není prostý fakt, že se více držela metody, než lidskosti. Další z důvodů může být např. to, že “nebyla ve správný čas na správném místě”.
Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě.
Nedávno jsem měl konzultaci s pracovnicí, která je podporou pro lidi, co si vyslechnou těžkou diagnózu svého dítěte. Zde, jako u jakékoliv jiné těžké zprávy je třeba citlivě sledovat, ve které ze čtyř Kubler-Ross fází se nachází (popírání, hněv, smlouvání, deprese, akceptance). Ve chvíli, kdy je člověk v protním šoku, tedy v odmítnutí, nemá smysl pracovat na konkrétních krocích, co dělat, jak si zařídit život dále. Zde je třeba právě to lidské, obejmutí, pochopení, naslouchání, nepřesvědčování o tom, že lékaři neudělali chybu, zde je třeba počkat, dokud nepřijde do fáze další, tou je hněv. Zde se v člověku bouří to co se děje, často vyplavou i jiné záležitosti a tramata dosud skrytá. V této fázi člověk musí být sám se sebou a podporou mu můžou být ti, kteří ho přijmout bez hodnocení. Další fáze je smlouvání. Zde má smysl s člověkem již racionálně debatovat, je přístupnější dialogu. Ve čtvrté fázi má zase smysl použít intervence, které se zaměřují na zdroje, aby svou přirozenou depresí nemoc nezhoršoval. Pokud vše projde až sem, můžeme se těšit z klientovi akceptance situace. Je často těžké vyvažovat jak moc máme pomáhat (nechat to co potřebuje na klientovi) a kdy máme spíše převzít odpovědnost a člověka kontrolovat, protože sám to nedovede. Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě. V konečném důsledku je to, jako u každé jiné komunikace paradox toho, že je třeba být připraven na něco, na co s nejde připravit, to je to těžké, ale zároveň i krásné na naší práci.