Publikováno

Může se to povést?

Občas zažíváme těžké a temné chvíli při supervizních konzultacích. Někdy se stane, že člověk nevidí žádné východisko z jeho situace. Je tedy možné nějak pomoci zase zahlédnout světlo na konci tunelu? Nedávno se mi stalo, že klient nevěřil, že by se mu mohlo podařit vyřešit nějakou náročnou osobní situace ve svém vztahu a byl přesvědčen, že je to jeho konec. Říkal si, a sám sebe přesvědčoval, že konec jich dvou nebude konec světa, ale vnitřně o tom sám přesvědčen nebyl. Zkusili jsme udělat pokus, že zkusí po určitou dobu vidět naději a bude se podle toho chovat. Je to alternace na techniku známou jako „zázračná otázka“, neboli otázka na zázrak. Smyslem je představit si, že to, po čem toužíme, se už stalo. Tomuto klientovi pomohlo jen to, že se choval po dobu několika týdnů, jakoby jejich vztah byl dobrý. Tím pádem se na to naladil a tím pádem i jeho partnerka nebyla neustále ve stresu a také se začala chovat jinak. Malá změna v jeho myšlení, znamenala velkou změnu pro jejich společný život. Zkusit začít přemýšlet jinak nám nikdy nemůže nic vzít, maximálně můžeme získat, tak proč to nevyzkoušet?

Publikováno

Podpora jednotlivců v rámci skupiny

Dneska bych se rád zamyslel na užitečností supervize v rámci skupiny nebo týmu a o úloze supervizora v tomto formáte. Ve skupinových supervizích nebo různých týmech, ať už se jedná o zdravotnické, sociální nebo korporátní prostředí se vždy najde dost třecích ploch, ať už mezi lidmi – kolegy nebo mezi jejich zákazníky. S každým máme trochu jiný vztah a ke každému přistupujeme trochu jinak. Úlohou supervizora v takových skupinách je zejména facilitace toho, co se řekne a toho jak to vyzní, respektive jak to vyznít má. S každým člověkem, se kterým tvoříme nějaký vztah, jakýkoliv, vždycky používáme při komunikace filtry. Jinými slovy napřed přemýšlíme než řekneme, co říct chceme, přehrajeme si ,jaký vliv to na druhého bude mít. Supervizor je člověk, se kterým žádný vztah netvoříme, není tedy důvod jakkoliv přemýšlet, jak to, co říkám, na něj bude působit. Pokud není důvod udržovat vztah, není důvod vyložene přemýšlet, jak bude vnímat to co říkám. Tohle je účel supervize, zbavit se filtrů, které máme s ostatními lidmi, protože přemýšlením o tom, jak to na ně působí – používám filtrů, tyto vztahy tvořím a udržejem. Pokud hovoříme s někým, s kým nic udržovat nemusíme, je možnost přemýšlet jinak než nad tím, jak to co říkám na druhého působí. V týmové supervize může supervizor facilitovat to co slyší, respektive pomáhat přenášet to, co mluvčí chce, aby posluchač slyšel, protože to co je vyřčeno a vnímáno na straně mluvčího není na straně posluchače slyšeno, tak jak bylo původně zamýšleno. Supervizor je nestranný v životěch účastníků supervize, nemá žádný vliv na jejich životy, narozdíl od kolegů nebo ostatních lidí v jejich životech a tedy nemá žádný důvod je ovlivnovat nebo manipulovat, protože tohle je naprosto přirozené v jiných, jakýkoliv vztazích. Dynamika vztahů je zkrátka taková, to není nic špatného, ale v rámci týmu, i když víme, že se ovlivňujeme, což je nevyhnutelné, tak je dobré toto pojmenovat a k tomu je právě úloha supervizora nezbytná, protože, pokud by to řekl kdokoliv zaujatý – z vnitřku týmu, tak je to napadnutelné, ale ve chvíli kdy to vyjádří nestranný člověk, lze to vzít jako fakt se kterým mohou účastníci pracovat, aniž by to vytvářelo jakékoliv neshody.

Publikováno

Dostat naloženo



Nedávno jsem od kolegyně supervizorky dostal dotaz, když jsem jí při supervizi své práce pouštěl komplikované sezení s náročnou klientkou, zdali jsem nebyl příliš tvrdý. Byl to zajímavý dotaz, protože od sezení se očekává, že pro klienty budeme oporou, pomocí, podporou atd… Je tedy správné nebo vůbec možné být na klienty tvrdý?

Čím více člověku a v člověka věřím, tím méně filtrů při komunikaci s ním mám.

Krátká odpověď by byla ano. Z pohledu systemické terapie, pokud klientovi věříme, pak se nebojíme na něho naložit více, než si třeba i on sám myslí, že zvládne. Je to podobné jako když přemýšlíme, jestli druhý unese pravdu, kterou mu chceme říci. Čím více člověku a v člověka věřím, tím méně filtrů při komunikaci s ním mám. Čím více přemýšlím, jestli druhý, v jakékoliv komunikaci, unese to co mu chci říct, tím méně mu věřím a tím spíš přebírám zodpovědnost za to, jak se zachová. Pochopitelně je to falešný myšlenka. Nemůžeme druhému brát to jak s cítí nebo se za to dokonce cítit zodpovědní. To nejvíc, co můžeme druhému a pro druhého udělat je brát ho jako silného jedince, kterému věříme. Čím méně mu věřím, tím více mám zbytečných otázek, jako například: potřebuješ pomoci? Je to přebírání zodpovědnosti a nedůvěra v to, že kdyby potřeboval pomoc, tak si o ni zkrátka a jednoduše řekne. Žijeme v představě, že čím víc budeme o člověka pečovat, tím víc mu pomůžeme, ale dle mého názoru je to pomýlený pohled. Starejme se primárně o sebe, respektive o to, jak budeme k druhým přistupovat, jestli jim budeme věřit, nebo naopak snažit se je opečovávat. Není nic špatného na tom druhému pomoci, sám pracuji v pomáhající sféře, ale důkazem toho, že klientům věřím, že svůj život zvládnou je právě v tom, že se nebojím říkat jim celou „pravdu“, to co si myslím a jak na mě jejich příběh působí, právě proto, že věřím, že jsou dostatečně silní to unést a mě potřebují jenom, nebo možná právě k tomu, aby tuto pravdu slyšeli, mohli ji v klidu a bezpečném prostoru rozebrat a pak se rozhodnout jak oni potřebují. Možná právě proto chodí na konzultace, protože od ostatních dostávají jen to, co si druzí myslí, že klient unese. Pokud bychom se více zaměřili na víru v druhého než na to co si myslíme, že unese, určitě by nám to prozradilo více o těch druhých a taky o nás samotných.



Publikováno

Přesvědčování a vysvětlování

Dnes bych se rád zaměřil na rozdíl mezi přesvědčováním a vysvětlováním. Často se mi stává, že se v praxi setkávám s klienty, kteří v komunikaci se svými bližními, kolegy nebo kýmkoliv jiný zažívají pocit nátlaku a diví se, proč tyto tlaky vznikají nebo proč je tak vnímají. Z mé zkušenosti vyplývá, že hlavním důvodem nedorozumění v komunikaci je spletení pojmů kdy přesvědčuji druhého o svém pohledu a kdy ho vysvětluji.

Myslím si, že základním stavebním kamenem v komunikaci s druhým, v kontextu přenášení svého pohledu na druhého, je zásadní uvědomit si, v jakém módu diskurzu se právě nacházím.

Z mé zkušenosti vyplývá, že hlavním důvodem nedorozumění v komunikaci je spletení pojmů kdy přesvědčuji druhého o svém pohledu a kdy ho vysvětluji.

Zásadním pohledem je fakt, že pokud jsem o něčem přesvědčen, nemám důvod druhého přesvědčovat, ale pouze vysvětluji svůj pohled, jinými slovy, svůj pohled mám jasně daný, vydefinovaný a nic mě nepřesvědčí, že bych ho měl měnit. Teď to nemyslím negativně v tom smyslu, že se se mnou nedá bavit a že bych nebyl schopen názor změnit. V tuhle chvíli je kontext promluvy takový, že chci druhému přenést svůj názor tak aby věděl, co jsou moje motivy a záměry. Pokud se držím svého přesvědčení (v dobrém smyslu), potom jsem s druhým v komunikaci, kdy mu svůj postoj vysvětluji a nemusím se obávat toho, že mě druhý dokáže zmanipulovat k tomu, abych svůj postoj změnil. Na druhou stranu, pokud o svém pohledu přesvědčený nejsem, potom jsem v módu přesvědčování a ne vysvětlování a v takovou chvíli vzniká frustrace z toho, že mi druhý může můj pohled vyvrátit. Nejsem pevný ve svém pohledu a proto jsem přesvědčitelný druhým k tomu, abych pohled změnil. Opakuji, že není nic špatného na změně názoru, teď jsme ale v kontextu toho, že potřebuji druhému svůj názor přenést, aniž bych se dostal do situace, že můj názor bude druhým nabourán. Pokud bychom se drželi toho, že když jsme o svém názoru přesvědčeni a zůstali u vysvětlování, tak bychom se nedostali do hořkosti z nepochopení či přesvědčování od druhého ke změně pohledu. Pouze když v našem postoji pevni nejsme se může stát, že nás druhý ke změně přesvědčí. Vždy je tedy důležité si kontext vysvětlování a přesvědčování uvědomit a vědět, jak na tom jsem a co dělám, protože potom budu čitelný pro sebe i pro druhé a nezažiju dojem či pocit z toho, že mě druhým přesvědčí o něčem, co sám nechci, protože vím (jsem přesvědčen) o tom co chci.



Publikováno

V tomhle světě

Občas si vzpomenu na komentář jednoho dávného klienta, který byl na supervizi a stěžoval si na to, jak jsou dneska všechny věci na světě horší než dříve. Jeho přesná slova byla “jestli to půjde, v tomhle světě…” jako by “tento svět” bylo něco daného, neměnného, něco, kde jsme jen diváky, kteří přihlíží a jsou nuceni sedět a shlédnout představení až do hořkého konce. Někdy se nám může zdát, že domělá (a bohužel někdy skutečná) prázdnota dnešního světa je skutečně účelem našeho bytí. Potom si člověk může říct, slovy Tolstého: má-li tohle být účelem, potom bych byl raději divochem. Je tedy snadné rezignovat na to co se děje a na to, že mám pramalý vliv to změni. Člověk se snadno poddá tomu, že svět je nějaký a my ho nezměníme, protože pak snáz uvěří tomu, že nemá smysl nic dělat, protože to stejně dopadne jinak než bychom si přáli. Často se s takovými názory setkávám a nesnažím se je lidem, kteří za mnou přišli vymlout či rozmlouvat, spíš se snažím přijít na příčinu toho, proč jsou takto naladěni či rozladěni. Často je to spojeno s čistě fyziologickými obtížemi typu únava plynoucí ze zahlcenosti nebo stresu ať už v práci nebo v rodině. Mnohokrát okolnosti skutečně nezměníme a je jedinou cestou se s nimi vyrovnat a naučit se s nimi fungovat. V takovém případě je dobré podívat se na naše vnitřní zdroje, na věci či lidi, které nám dávají energii a těmto se věnovat, pokud možno více než doposud.

Člověk se snadno poddá tomu, že svět je nějaký a my ho nezměníme

Další alternativou je uvědomění si faktu, že svět jsme my, svět není jen o věcech, které nezmění a které musím přijmout, i když toto je nedílná a velice objemná složka našeho života a možná největší výzva. Podobně jako je největší výzva rodičů přijmout své děti takové jaké jsou a ne takové, jaké bych chtěl aby byly. Prvním krokem k uvědomění si rozdílu mezi věcmi, které musím přijmout a které mohu změnit je zaměřit se na postupné změny, které mohu za sebou vidět. K tomuto může dobře posloužit škálování ve smyslu zaměření se na to, kdy byla situace, co mi vadí, lepší a kdy horší a zejména to, co jsem udělal já, že byla jinačí. Prvním a nejmenším (či možná největším) krokem je uvědomění si své moci. Je třeba vědět, že já jsem hybatelem věcí, že nejsem jen figurkou na šachovnici. Tohle uvědomění, neboli sebe-vědomí (vědomí sebe sama) lze pěkně ilustrovat přes rozhodnutí – a konkrétně mám na mysli rozhodnutí odpustit. Tohle je zajímavá technika, se kterou se mi dobře daří pracovat, jelikož je aktuální pro každého jednotlivce. Spočívá v uvědomení si toho, že odpouštění – fakt toho, že druhému odpustím nějakou křivdu nespočívá na čase, který musí uplynout od oné události, která zavdala příčinu naší hořkosti, nikoliv, záleží na našem rozhodnutí přestat onu hořkost v sobě mít. Lidé si často myslí, že k odpouštění potřebují čas, s tím nesouhlasím. Pochopitelně je odpuštění snadnější po nějaké době, ale v zásadě to bude vždy na mém rozhodnutí, ne na čase. Zdá se to logické, ale skutečné přijetí tohoto faktu a aplikování do svého života je velkým hybatelem a velkou změnou, kterou člověk brzo pocítí, pokud byl přesvědčen, že odpuštění není možné “udělat” rozhodnutím, ale že se “samo” udělá časem. Tohle je jedna za zajímavých technik, které nám pomáhají uvědomovat si naši sílu a moc v tomto světě a hlavně ve svých životech a je to jeden z malých krůčků, které přispívají k tomu, abychom si uvědomovali sebe sama- zvyšovali svoje sebe-vědomí a odvraceli se od pohledu, že v “tomhle světě” je všechno neměnné a stejně skončí špatně, ať udělám cokoliv.