Dnes bych se rád zamyslel nad technikou, kterou občas používám, když se setkám s klientem, který hodně dá na autority a na to co druzí, které obdivuje dělají. Setkal jsem se s ní také u lidí věřících, kde jsem si uvědomil, že například křesťané se někdy v otázcích morálky řídí tím, co by na jejich místě udělal Ježíš Kristus. Stejně podobně jde použít i na jiné osobnosti, nebo třeba na rodinné příslušníky, co by ten, koho obdivuji, udělal na mém místě ve stejné situace, ve které si třeba aktuálně nevím rady. Pro věřící je představa Krista nejvyšší dobro, v tom případě vědí, že kdyby se zachovali jak on, tak je to “správné”. Používám modifikaci na tuto techniku a říkám jí “poslední životní rozhodnutí”. Jde použít tam, kde člověk nemá žádnou osobu, ke které by vzhlížel, ale je mu za těžko se v morálním dilematu rozhodnout tak jak by si přál. Jak technika napovídá, jde o to, uvědomit si, jestli to co teď dělám, je opravdu to co bych dělat chtěl, pokud bych okamžitě po rozhodnutí skončil svůj život na tomto světě. Nikdy bych se nedozveděl, jaké důsledky a následky by moje rozhodnutí mělo. V této technice odpadá ego, protože to může čerpat jenom z následků rozhodnutí. Pokud jde o rozhodnutí samo, ego je irelevantní a v tom případě se zachovám morálně, protože ego mi nebrání rozhodovat se pro to co bych chtěl pro sebe, ale rozhoduji se pro to co považuji za správné. Konkrétní příklad jde použít například při jednání s lidmi nebo dětmi. Když se zlobím na dítě, že dělá něco co já nechci, tak se rozhoduji, jestli na něho zvýším hlas nebo jestli se se situací vypořádám v klidném módu. V technice posledního životního rozhodnutí obvykle odpadá jakákoliv agrese, protoža ta často přináší úlevu pouze našemu ego, ale není skutečně to, co bychom dělat chtěli.
Může se to povést?
Může se to povést?
Občas zažíváme těžké a temné chvíli při supervizních konzultacích. Někdy se stane, že člověk nevidí žádné východisko z jeho situace. Je tedy možné nějak pomoci zase zahlédnout světlo na konci tunelu? Nedávno se mi stalo, že klient nevěřil, že by se mu mohlo podařit vyřešit nějakou náročnou osobní situace ve svém vztahu a byl přesvědčen, že je to jeho konec. Říkal si, a sám sebe přesvědčoval, že konec jich dvou nebude konec světa, ale vnitřně o tom sám přesvědčen nebyl. Zkusili jsme udělat pokus, že zkusí po určitou dobu vidět naději a bude se podle toho chovat. Je to alternace na techniku známou jako „zázračná otázka“, neboli otázka na zázrak. Smyslem je představit si, že to, po čem toužíme, se už stalo. Tomuto klientovi pomohlo jen to, že se choval po dobu několika týdnů, jakoby jejich vztah byl dobrý. Tím pádem se na to naladil a tím pádem i jeho partnerka nebyla neustále ve stresu a také se začala chovat jinak. Malá změna v jeho myšlení, znamenala velkou změnu pro jejich společný život. Zkusit začít přemýšlet jinak nám nikdy nemůže nic vzít, maximálně můžeme získat, tak proč to nevyzkoušet?
Podpora jednotlivců v rámci skupiny
Podpora jednotlivců v rámci skupiny
Dneska bych se rád zamyslel na užitečností supervize v rámci skupiny nebo týmu a o úloze supervizora v tomto formáte. Ve skupinových supervizích nebo různých týmech, ať už se jedná o zdravotnické, sociální nebo korporátní prostředí se vždy najde dost třecích ploch, ať už mezi lidmi – kolegy nebo mezi jejich zákazníky. S každým máme trochu jiný vztah a ke každému přistupujeme trochu jinak. Úlohou supervizora v takových skupinách je zejména facilitace toho, co se řekne a toho jak to vyzní, respektive jak to vyznít má. S každým člověkem, se kterým tvoříme nějaký vztah, jakýkoliv, vždycky používáme při komunikace filtry. Jinými slovy napřed přemýšlíme než řekneme, co říct chceme, přehrajeme si ,jaký vliv to na druhého bude mít. Supervizor je člověk, se kterým žádný vztah netvoříme, není tedy důvod jakkoliv přemýšlet, jak to, co říkám, na něj bude působit. Pokud není důvod udržovat vztah, není důvod vyložene přemýšlet, jak bude vnímat to co říkám. Tohle je účel supervize, zbavit se filtrů, které máme s ostatními lidmi, protože přemýšlením o tom, jak to na ně působí – používám filtrů, tyto vztahy tvořím a udržejem. Pokud hovoříme s někým, s kým nic udržovat nemusíme, je možnost přemýšlet jinak než nad tím, jak to co říkám na druhého působí. V týmové supervize může supervizor facilitovat to co slyší, respektive pomáhat přenášet to, co mluvčí chce, aby posluchač slyšel, protože to co je vyřčeno a vnímáno na straně mluvčího není na straně posluchače slyšeno, tak jak bylo původně zamýšleno. Supervizor je nestranný v životěch účastníků supervize, nemá žádný vliv na jejich životy, narozdíl od kolegů nebo ostatních lidí v jejich životech a tedy nemá žádný důvod je ovlivnovat nebo manipulovat, protože tohle je naprosto přirozené v jiných, jakýkoliv vztazích. Dynamika vztahů je zkrátka taková, to není nic špatného, ale v rámci týmu, i když víme, že se ovlivňujeme, což je nevyhnutelné, tak je dobré toto pojmenovat a k tomu je právě úloha supervizora nezbytná, protože, pokud by to řekl kdokoliv zaujatý – z vnitřku týmu, tak je to napadnutelné, ale ve chvíli kdy to vyjádří nestranný člověk, lze to vzít jako fakt se kterým mohou účastníci pracovat, aniž by to vytvářelo jakékoliv neshody.
Hromosvod v párové konzultaci
Hromosvod v párové konzultaci
Zamýšlel jsme se nad využitím systemických principů v rámci párových konzultací a efektivity na řešení zaměřeného přístupu v práci s páry. Obecně se dá říci, že systemika je stejně efektivní pro dvojice i pro jednotlivce, jelikož je zde možno vytvořit prostor “jen pro ty dva”, stejně jako pro jednoho, což se nedá úplně říci o skupinových či týmových supervizích, kde je zaměření supervizora rozprostřeno mezi více lidí a témat, čímž jsou do jisté míry systemické principy ne li popírány tak minimálně zbržděny. V párových konzultacích se snažím vždy dávat důraz na vyváženost rozhovoru, protože když je mým cílem udržet komunikaci mezi dvěma, obvykle rozhádanými lidmi, je to úplně jiný formát, než když jsem v individuální konzultaci a soustředíme se více na konkrétní téma, než na komunikaci samotnou. Dle mých zkušeností je při párové konzultaci nejdůležitější vytvořit prvek, který funguje jako hromosvod, protože obvykle dialog dvou lidí nefunguje a to co potřebují je říkat věci třetí osobě, která může fungovat jako hromosvod nevyřčených konotací, které druhá strana může v promluvě slyšet. Takto tyto nevyřčené a potenciálně nebezpečné spouštěče nekoncí na hlavě jednoho z partnerů, ale u supervizora, který tím, že nemá žádné osobní zangažování v této situaci, nemá důvod, aby se jich zalekl nebo na ně reagoval. Pokud se podaří první bariéru zlomit, zaměřit se na to co jedna strana říká druhé, zbavit se údajných konotací, které ale v promluvě často nejsou, otevírají se dveře do toho, abychom za slovy slyšely to, co je skutečně zamýšleno. V tu chvíli je úlohou supervizora zejména to, aby udržel vyváženost rozhovoru mezi dvěma partnery a dle systemických principů nechal oba dva, aby si svou cestu našli sami, respektive společně. Čím více nechám iniciativu na účastnících konzultace, aniž bych sám přinášel nějaké nápady nebo názory, tím hodnotnější bude výsledek konzultace, protože cokoliv, co si člověk sám vymyslí nebo zaslouží má mnohem větší cenu a hodnotu než to, co je člověku dáno.
Dostat naloženo
Dostat naloženo
Nedávno jsem od kolegyně supervizorky dostal dotaz, když jsem jí při supervizi své práce pouštěl komplikované sezení s náročnou klientkou, zdali jsem nebyl příliš tvrdý. Byl to zajímavý dotaz, protože od sezení se očekává, že pro klienty budeme oporou, pomocí, podporou atd… Je tedy správné nebo vůbec možné být na klienty tvrdý?
Čím více člověku a v člověka věřím, tím méně filtrů při komunikaci s ním mám.
Krátká odpověď by byla ano. Z pohledu systemické terapie, pokud klientovi věříme, pak se nebojíme na něho naložit více, než si třeba i on sám myslí, že zvládne. Je to podobné jako když přemýšlíme, jestli druhý unese pravdu, kterou mu chceme říci. Čím více člověku a v člověka věřím, tím méně filtrů při komunikaci s ním mám. Čím více přemýšlím, jestli druhý, v jakékoliv komunikaci, unese to co mu chci říct, tím méně mu věřím a tím spíš přebírám zodpovědnost za to, jak se zachová. Pochopitelně je to falešný myšlenka. Nemůžeme druhému brát to jak s cítí nebo se za to dokonce cítit zodpovědní. To nejvíc, co můžeme druhému a pro druhého udělat je brát ho jako silného jedince, kterému věříme. Čím méně mu věřím, tím více mám zbytečných otázek, jako například: potřebuješ pomoci? Je to přebírání zodpovědnosti a nedůvěra v to, že kdyby potřeboval pomoc, tak si o ni zkrátka a jednoduše řekne. Žijeme v představě, že čím víc budeme o člověka pečovat, tím víc mu pomůžeme, ale dle mého názoru je to pomýlený pohled. Starejme se primárně o sebe, respektive o to, jak budeme k druhým přistupovat, jestli jim budeme věřit, nebo naopak snažit se je opečovávat. Není nic špatného na tom druhému pomoci, sám pracuji v pomáhající sféře, ale důkazem toho, že klientům věřím, že svůj život zvládnou je právě v tom, že se nebojím říkat jim celou „pravdu“, to co si myslím a jak na mě jejich příběh působí, právě proto, že věřím, že jsou dostatečně silní to unést a mě potřebují jenom, nebo možná právě k tomu, aby tuto pravdu slyšeli, mohli ji v klidu a bezpečném prostoru rozebrat a pak se rozhodnout jak oni potřebují. Možná právě proto chodí na konzultace, protože od ostatních dostávají jen to, co si druzí myslí, že klient unese. Pokud bychom se více zaměřili na víru v druhého než na to co si myslíme, že unese, určitě by nám to prozradilo více o těch druhých a taky o nás samotných.