V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi
supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi,
různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost)
supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a
koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad
mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování
jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink
v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi
jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce.
Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi
se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci
chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem
našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že
dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat
měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je
zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co
je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá
obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto
odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho
snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký
má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom
bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by
to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná
se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v
angličtině „luck“), ale jedná se o volbu
být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla,
pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to
jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině
bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem
štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím,
že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co
se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to
zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být
výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme
rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem
tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co
člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to
neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může
se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy
se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju
podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle
šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“
stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.
