Při skupinových i individuálních supervizích se mi stále více a více osvědčuje jak užitečné je mít dobře zformulovaný cíl. Čím přesněji si řekneme, jak si můžeme vzájemně pomoci, tak tím lépe ta spolupráce bude vypadat. Je s podivem jak často mají lidé problémy s ustanovováním toho co by chtěli. Často ví co by nechtěli, ale jak by vypadal život bez těchto problému to už často nevědí. Pokud se někdy nemůžeme k cílovému stavy dopracovat, snažím se navodit klientům iluzorní stav jejich štěstí a postupně postupujeme od cílového stavu abstraktního ke konkrétnímu. Tato technika pomáhá dostat se postupně i ke krůčkům, které jsou velmi konkrétní, sice nárokující, ale reálné. Otázka která mně a také zejména mým klientům pomáhá k určení těch nejmenších skutečných kroků zní: co nejmenšího byste si po dnešním sezení chtěl/chtěla odnést? Jak jinak byste se měla po dnešku, po sezení cítit? Samozřejmě je zásadní, jestli klient věří, že je toho možné na sezení docílit, implicitně předpokládám, že dosažitelnosti těchto kroků je v myslích lidí již zabudovaná, pokud by dosažení cíle nevěřili, nejspíš by neměli důvod chodit na sezení. Otázka na ten nejmenší možný krok lidem zároveň pomáhá uvěřit, že k dosažení cíle vede nějaká – i když těžká – cesta, kterou je možno nastoupit a začít i malými krůčky. Také je dobré si uvědomit, že ty nejmenší krůčky jsou také ty, které jsou nejstabilnější. Velké rychlé kroky ne vždy mohou být přínosné v dlouhodobém horizontu.
Mluvení pomáhá (?!)
Je možné pouhými slovy změnit to jak člověk vnímá realitu kolem sebe? Je možné utvořit si svůj svět aniž by člověk upadl do solipsistické filozofie či víry, že se svět točí jen kolem něj a nic jiného neexistuje? Dle mého názoru je možné vytvořit si svůj svět vedle světů druhých a ve světě druhých. Ze systemického pohledu jsme všichni vzájemně propojené systémy, které fungují propojeně, vzájemně se ovlivňují, pozorovatel je ovlivněn pozorovaným a ten je ovlivněm zase tím koho pozoruje a tak dále. K nadpisu bych ještě dodal, že reflektující mluvení pomáhá. Ne každé mluvení k něčemu směřuje. Určit si cíl je ten nejzákladnější předpoklad dobrého koučovacího sezení, jelikož bez něj nám nebude žádný vítr dost dobrý – pokud nevíme kam plujeme (Michel de Montaigne). Zrovna jsem zažil sezení, kdy za mnou přišel muž, co chtěl probrat svůj život, utvrdit se v tom co dělá dobře a zapracovat na tom co mu nejde. Snažil jsem se vydefinovat jak se pozná, že jdeme za cílem, že plujeme směrem, který si vytyčil, ale nepodařilo se mi úplně vydefinovat jak bude jeho cíl vypadat. Myslel jsem si, že už samotné mluvení o záležitostech může i při abstraktněji vydefinovaném cíle být přínosné, ale mýlil jsem se. Na konci sezení mi bylo řečeno, že jsme nedělali, to co klient dělat chtěl, ačkoliv mi na začáku neřekl, kam se ubírat, poněkud paradoxní situace. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Myslím, že z mé strany jsem se neměl pouštět do dalších koučovacích či supervizních technik, než si vydefinujeme cíl, ke kterému tyhle techniky povedou. Na druhou stranu, jak si mohu být jist, že definice je dostatečná ze strany klienta, nebo co když si to klient myslí, ale na konci si uvědomíme, že tomu tak nebylo? Jedna ze základních vět, kterou kladu na skupinových sezeních je: co nejmenšího by se dneska mělo stát, aby to pro vás mělo smysl, abychom se zabývali Vaším tématem, jaký by měl být po dnešní sezení rozdíl? Je třeba přesně vědět, jaký bude rozdíl před a po sezení. Pro mě osobně je to zkušenost, že ptát se na cestu, klidně i vícekrát během jedné koučovací hodiny má smysl, jelikož pak se jde relativně jednoduše ztratit do mluvení, které nepomáhá, ale které nás oddaluje od naší vytyčené cesty – a vytyčit si cestu i během toho co po ní jdu je stejně důležité jako původní cíl, jelikož cíle se na naší cestě můžou měnit. Setrvávat v postoji, „nyní už vím“ je ten, který jistojistě nevede k uspokojivému sezení.
Jak se to pozná?
Na základě pravidelných setkání supervizorů ve zdravotnickém zařízení jsme se dostali do zajímavé debaty – jak klient pozná, že je spokojený? Co to znamená být spokojený? V první řadě musím poznamenat, že spokojenost lze definovat nejlépe v konkrétních slovech. Pokud je cílem člověka být šťastný, spokojený, mít méně stresu, tak se zeptám, jak se takový stav bude projevovat, čeho bude mít více, když bude mít méně stresu, jak poznají druzí, že jsem spokojenější? To posledně jmenované je velmi mocný nástroj. Občas se na koučování setkávám s lidmi, co říkají, že se vlastně mají dobře, ale občas jim něco vadí, s něčím mají problém. Primárně se snažím zaměřovat na pozitivní věci v jejich životě. Jaké to je, že se mají dobře, čím je to způsobeno, co jim jde, v čem jsou dobří a – to hlavně – jak to poznají lidé kolem nich, že jsou spokojení? Otázka na to, jak mě vnímá okolí, mí nejbližší je často velmi dobrý ukazatelem toho, jestli jsem opravdu spokojený. Dokud se na sebe nepodívám očima druhého člověka, není jisté, že moje pocity nezůstávají v subjektivní rovině. To by nebylo nic špatného, ale ve chvíli kdy člověk mluví o spokojenosti a stojí si za tím, mělo by i lidem kolem něj být nějakým způsobem čitelné, že je šťastný a měli by být schopni to konkrétně pojmenovat. Tyto tzv.cirkulární otázky nám pomáhají vidět svět a subjektivní perspektivu skrze oči druhých lidí. Pomáhá nám to vidět naši situaci ale též situace druhých lidí tak jak ji asi vnímají oni a to může právě naši oči otevřít jiným pohledům o sobě samých.
Jak skutečná je skutečnost?
V knize Psychologie komunikace od Zdeňka Vybírala jsem se dočetl o následujícím experimentu. Skupina mužů měla telefonicky hovořit se ženou, kterou viděli na obrázku. Telefonáty byly dva. V prvním telefonátu to byla žena pro ně fyzicky přitažlivá a ve druhém žena fyzicky neatraktivní. Výsledkem tohoto pokusu bylo to, že muži, kteří si mysleli, že mluví s ženou atraktivní, byli k ní mnohem více pozitivní, vstřícní, komunikativnější a celkově uvolněnější než když mluvili se ženou, kterou dle obrázku nepovažovali za přitažlivou, k této zaujali a priori negativní postoj. Pravda za tímto je, že žena byla ve skutečnosti jiná, než jakou muži viděli a přesto se jejich chování diametrálně odlišovalo. Záleželo na tom co si myslí, ne na tom co je skutečné. Dalším a zřejmě nejdůležitějším bodem pokusu byl fakt, že ženy se kterými bylo jednáno pozitivně se také dále pozitivně chovali k lidem, které potkali – k vedoucím pokusu. Z tohoto vyplývá, že to jak ke mně druhý přistupuje mě ovlivňuje a já pak takto ovlivňuji lidi dále. Z pohledu systemiky, kdy se zaměřuji na sociální konstruktivismus musím říct, že tento výsledek odpovídá mé životní filozofii – pravdu o realitě, ergo realitu samotnou si vytváříme v hlavě. Muži neznali pravdu – jestli žena byla hezká či ne, ale ve své hlavě – na základě nepravdy – že žena je přitažlivá, protože jim to bylo řečeno, se mentálně nastavili na určitou realitu a tu pak dále posílali na ženy, se kterými mluvili. Takto se snažím přistupovat i ke svým klientům. Ukázat jim, že nejtěžší krok není chovat se tak jak bych si přál v nějaké situaci – například nerozčílit se – to je jedno z témat s čím často přicházejí. Nejtěžší je vytvořit novou mentální mapu, uvědomit si co chci a co nechci. Jde o to, jak prožíváme realitu ve své hlavě, taková totiž bude vypadat a tak k nám budou přistupovat i lidé kolem. Ti lidé, kteří nám často vadí. Když se nastavíme, že lidé kolem jsou přátelští, také se k nim takto budeme podvědomě chovat stejně jako muži v onom experimentu. A také lidé kolem k nám budou přátelští, a nejenom k nám, ke všem ostatním koho po nás potkají – stejně jako ženy, ke kterým bylo přistupováno pozitivně, nehledě na to jak ve skutečnosti vypadaly. Když se naopak budeme nastavovat na to, že lidé nám chtějí škodit, budeme k nim takto přistupovat a podporovat tento začarovaný kruh – i oni na základě našeho chování budou k nám přistupovat negativně. Nakonec vše záleží na naší volbě, na tom jak se uvnitř naší mysli nastavíme, jelikož to rozhoduje o naší realitě.
Soustředit se na řešení, ne na problém
Při svých koučovacích a supervizních hodinách si více a více uvědomuji sílu správně formulovaného cíle. Nezřídka se setkávám s tím, že lidé vědí co nechtějí ve svém životě, ale už nedovedou formulovat přesně co by ve svém životě chtěli. Právě zde vidím, že je jádro všech úspěšných konzultací. Čím více se zaměřujeme na to, co by být nechtělo, jací bysme být nechtěli, jak bysme se nechtěli chovat, co bysme nechtěli dělat, tím více se zaměřujeme na problém a ne na řešení problému. Více a více si uvědomuji, že je třeba hledět do budoucnosti a na to jak bychom chtěli aby náš život vypadal. Obvykle naše sezení vypadá tak, že klient přijde a rozpovídá se o svých problémech, o své minulosti, anamnéze a důvodech proč je takový a takový a proč to nemůže být jinak. Vždy si uvědomím, že ve chvíli, kdy o sobě mluvíme v hodnotících slovech negativních, tím více se takovými stáváme. Funguje to naštěstí i naopak. Místo mluvení o sobě jako o neschopných změnit se, slabých, neurotických (doplňte co chcete), se snažím vždy zaměřit na to jak bude situace vypadat, až problém pomine, jací budeme až dojdeme cíle. Hned v počátku sezení mi jde o to, aby klient hleděl kupředu k řešení a ne zpátky k problému. Tímto se dostáváme k tomu, že k řešení dojdeme aniž bychom znali problém a jeho důvody. Přičiny problému, důvody našich strastí nám velmi málo pomáhají k tomu, abychom naše záležitosti vyřešili, proto mě ani nijak zvlášť nezajímají a snažím se od počátku vést sezení k navození nového stavu. K tomu, aby se o sobě klient naučil mluvit jako schopném svůj problém vyřešit. K vyřešení problému vede cesta skrz přemýšlení o řešení – ne o problému. Jedině tak uvěří, že klíč k řešení je v něm samotném a že naopak problém není něco v nás, ale něco co si k sobě připoutáme z různých důvodů a příčin, kterým často nerozumíme, ale – a co je osvobozující – ani znát nemusíme, abychom se problémů zbavili.
Pracovní setkání Zeměklíče
Na základě dokumentu Děti úplňku jsme se rozhodli rozšířit naše terapeutické služby a zužitkovat naše dlouholeté zkušenosti z osobní asistence pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením a autismem. K našim terapiím nyní přibyla i terénní služba.
Problémy s problémy druhých
Často se setkávám v individuální supervizní a koučovací praxi, že lidé mají problémy s druhými lidmi. Respektive, že si nemyslí, že oni sami mají problém, ale že ten druhý má problém a kvůli tomu mám problém i já. Je to zvláštní situace zmatení vnímání a vhledu do problematiky „problému“. Konkrétní situace ze vztahové roviny – matka neschvaluje přítele své dcery a tak se ho snaží všemožně očernit a odehnat. Dcera si myslí, že matka má problém a proto se chová tak jak se chová. Druhá situace – žena navštěvuje rodiče svého přítele, ale nesnese se s matkou, jelikož je jí různými způsoby chování nepříjemná a myslí si, že pozná, že je jí nepříjemná. Přijde mi dobré zamyslet se nad tím, že problém existuje někde mezi těmito osobami, že není jen na jedné nebo na druhé straně a – co je zásadní – každá strana se toho problému snaží zbavit – po svém. Tento způsob externalizace problému může být přínosný pro lidi a vztahy, kde se dva či více osob snaží dosáhnout nějakého společného řešení či cíle. Uvědomit si, že i ten druhý se snaží zbavit problému, ale bohužel jiným způsobem –často takovým, který mně samotnému může vadit. Důležité je vědět, že neznám vždy všechny příčiny a důvody – a ani nemusím. Pokud si uvědomím, že můžeme jít naproti společnému řešení, někdy je možné jít každý svou cestou a společného cíle dosáhnout. Konkrétně může pomoci třeba otočení předpokládaného scénáře. Matka bude naštvaná, když přijdu s přítelem na oběd, protože ho nemá ráda a proto budu naštvaná i já – a proto bude naštvaná zákonitě i matka, jelikož uvidí, že na její „pomoc“ (matky mají vždy pravdu) budu reagovat podrážděně. Pokud si zahraji takový experiment a zachovám se jinak, než očekává – ne naštvaně nýbrž spokojeně – je možné přerušit zacyklení problému a můžou zvítězit obě dvě strany. Pokud se matka chová přezíravě, nemusím se chovat stejně jako ona, mohu se pokusit zachovat lépe a tím ji nedostanu do toho, co očekává, že se stane a už i to často stačí k tomu, aby druhý člověk přehodnotil názor. Často to ale může být běh na delší trať a tímto přístupem se minimálně já vnitřně nastavím na jiný mentální vzorec a problém matky přenechám jí, protože mně už nebude její přístup tolik znepokojovat.
Reflexe práce ve skupinové supervizi
Přemýšlel jsem, co mě osobně konkrétně dává radost v mém povolání supervizora a shodou okolností jsem supervidoval tým v zařízení, kde pracovníci dovedli velmi otevřeně komunikovat o jejich potížích (a nebyly to lehké věci), ale zároveň dovedli zůstat pozitivní a konstruktivně se dopracovat k možným řešení jejich záležitostí. To by pro mě byla odpověd co mi dává sílu a motivaci pomáhat lidem jako supervizor v pomáhající profesi – vidět je růst od nadšení pro svou práci přes pomalé vystřízlivění a hledání svých hranic až k moudrému a rozvážnému uvažování, reflexi rizik a přinosů práce, ale zároveň udržení alespon kousku prvotního nadšení. Tohle se v onom zařízení snoubilo zároveň s neskutečným nábojem a oddaností k práci co dělají – nejen ve vztahu ke klientům, ale k principu práce pomáhajícího člověka jako takového. Takovýmto přístupem můžeme dávat vědět o důležitosti člověka v doprovázení v jakékoliv pomáhající profesi, protože ve dnešní společnosti není toto povolání stále společensky ani finančně doceněno. Jsem rád, že mohu být součástí takovýchto týmů lidí na jejich náročné cestě a alespon kousek cesty jít s nimi a pomoci jim supervizí k nalezení dobrých řešení.
Zamyšlení nad cílem klienta, opatrovníků a služby
Každý máme nějaké představy o tom, jak by služba v pomáhající profesi měla vypadat, opatrovník – často rodič nebo blízký příbuzný má svou jasnou představu danou ještě navíc pozicí v rodině a vztahem ke klientovi. Asistenti mají představy toho, co by měli dělat skrz vnitřní směrnice, předpisy, etické kodexy a náplně práce. A klient? Na toho se často dostává až naposled a přitom by to mohlo – a mělo být naopak. Často se stane, že zápasí poslání služby (jakéhokoliv typu) a její vedení či asistenti s přáním opatrovníků. Opatrovníci vidí svoje svěřence – pokud jsou to navíc rodinní příšlušníci jako středobod jejich života a zájmů a jsou často ochotni a schopni vmanipulovat asistenty do činností, které asistenti dělat nechtějí. Jak z toho potom ven? Klientka, kterou jsem supervidoval se zamýšlela nad skrývanou manipulací ze strany opatrovníků a jak jí čelit, jelikož se nechala umluvit do výkonů, které původně dělat nechtěla. Tato osobní asistentka shledávala do značné míry jako svou slabost, že se nechala přemluvit. Podotkl jsem, že ve chvíli kdy je člověk vystaven manipulativnímu člověku (a pozice rodiče či opatrovník v tomto dovede být velmi intenzivní) není prakticky možné odmítnout – vzpomeňme si kolikrát jsme kývli na nabídku někoho, kdo byl ve své manipulaci neúprosný. Zvlášť v pomáhající profesi, kde se čeká, že člověk chce pomáhat a často se už nehledí na možnosti a hranice, které si daný pomáhající profesionál nastaví – bere se jako autmatické, že udělá co je mu zadáno. Dokonce jsme se zamýšleli nad reakcí opatrovníka, až mu bude zamítavé stanovisko řečeno od vedoucí zařízení. K tomu jsem dodal, že nevidím důvod, aby se zaobírala reakcemi opatrovníka, když on sám nejen že se o reakce asistentů nestará, ale naopak ji vmanipuloval do situace, ve které nebylo na reakce ani místo. Bylo krásné vidět, že i přes to všechno šlo této pracovnici o blaho klienta a řekla si, že i přes nátlak je ochotna klientovi pomoci po určitou dobu i s tím, co je jí nepříjemné, protože cítí satisfakci ze zlepšujícího se stavu klienta, kterému pomáhá. Byl jsem rád, že tato supervize pomohla ujasnit pracovnici priority, které v práci má a že si srovnala i své hranici toho, do jaké míry a za jakých podmínek je schopna a ochotna pomáhat ona sama.
Pro mě bylo z této supervize poučení v tom, že nikdy není dost zaměření na to co prožívá pomáhající profesionál, protože tomu co prožívá klient je věnováno o tolik více energie. Toto se dle mé zkušenosti týká veškeré pomáhající profese. Přitom stačí málo k uvědomění, že šťastný klient se rovná šťastný pracovník a hlavně – že to platí i naopak.
Ze Mě Klíč – kdo jsme a co děláme
Jsme socialně-terapeutický tým a zabýváme se podporou lidí v pomáhající profesi. Náš název je tím, co by si každý kdo k nám přijde měl říkat – klíč k našim problémů se nachází jedině v nás samotných. My jsme doprovázející na Vaší cestě a Vašem nacházení Vašich řešení k Vašemu problému.