Při skupinových i individuálních supervizích se mi stále více a více osvědčuje jak užitečné je mít dobře zformulovaný cíl. Čím přesněji si řekneme, jak si můžeme vzájemně pomoci, tak tím lépe ta spolupráce bude vypadat. Je s podivem jak často mají lidé problémy s ustanovováním toho co by chtěli. Často ví co by nechtěli, ale jak by vypadal život bez těchto problému to už často nevědí. Pokud se někdy nemůžeme k cílovému stavy dopracovat, snažím se navodit klientům iluzorní stav jejich štěstí a postupně postupujeme od cílového stavu abstraktního ke konkrétnímu. Tato technika pomáhá dostat se postupně i ke krůčkům, které jsou velmi konkrétní, sice nárokující, ale reálné. Otázka která mně a také zejména mým klientům pomáhá k určení těch nejmenších skutečných kroků zní: co nejmenšího byste si po dnešním sezení chtěl/chtěla odnést? Jak jinak byste se měla po dnešku, po sezení cítit? Samozřejmě je zásadní, jestli klient věří, že je toho možné na sezení docílit, implicitně předpokládám, že dosažitelnosti těchto kroků je v myslích lidí již zabudovaná, pokud by dosažení cíle nevěřili, nejspíš by neměli důvod chodit na sezení. Otázka na ten nejmenší možný krok lidem zároveň pomáhá uvěřit, že k dosažení cíle vede nějaká – i když těžká – cesta, kterou je možno nastoupit a začít i malými krůčky. Také je dobré si uvědomit, že ty nejmenší krůčky jsou také ty, které jsou nejstabilnější. Velké rychlé kroky ne vždy mohou být přínosné v dlouhodobém horizontu.
Mluvení pomáhá (?!)
Je možné pouhými slovy změnit to jak člověk vnímá realitu kolem sebe? Je možné utvořit si svůj svět aniž by člověk upadl do solipsistické filozofie či víry, že se svět točí jen kolem něj a nic jiného neexistuje? Dle mého názoru je možné vytvořit si svůj svět vedle světů druhých a ve světě druhých. Ze systemického pohledu jsme všichni vzájemně propojené systémy, které fungují propojeně, vzájemně se ovlivňují, pozorovatel je ovlivněn pozorovaným a ten je ovlivněm zase tím koho pozoruje a tak dále. K nadpisu bych ještě dodal, že reflektující mluvení pomáhá. Ne každé mluvení k něčemu směřuje. Určit si cíl je ten nejzákladnější předpoklad dobrého koučovacího sezení, jelikož bez něj nám nebude žádný vítr dost dobrý – pokud nevíme kam plujeme (Michel de Montaigne). Zrovna jsem zažil sezení, kdy za mnou přišel muž, co chtěl probrat svůj život, utvrdit se v tom co dělá dobře a zapracovat na tom co mu nejde. Snažil jsem se vydefinovat jak se pozná, že jdeme za cílem, že plujeme směrem, který si vytyčil, ale nepodařilo se mi úplně vydefinovat jak bude jeho cíl vypadat. Myslel jsem si, že už samotné mluvení o záležitostech může i při abstraktněji vydefinovaném cíle být přínosné, ale mýlil jsem se. Na konci sezení mi bylo řečeno, že jsme nedělali, to co klient dělat chtěl, ačkoliv mi na začáku neřekl, kam se ubírat, poněkud paradoxní situace. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Myslím, že z mé strany jsem se neměl pouštět do dalších koučovacích či supervizních technik, než si vydefinujeme cíl, ke kterému tyhle techniky povedou. Na druhou stranu, jak si mohu být jist, že definice je dostatečná ze strany klienta, nebo co když si to klient myslí, ale na konci si uvědomíme, že tomu tak nebylo? Jedna ze základních vět, kterou kladu na skupinových sezeních je: co nejmenšího by se dneska mělo stát, aby to pro vás mělo smysl, abychom se zabývali Vaším tématem, jaký by měl být po dnešní sezení rozdíl? Je třeba přesně vědět, jaký bude rozdíl před a po sezení. Pro mě osobně je to zkušenost, že ptát se na cestu, klidně i vícekrát během jedné koučovací hodiny má smysl, jelikož pak se jde relativně jednoduše ztratit do mluvení, které nepomáhá, ale které nás oddaluje od naší vytyčené cesty – a vytyčit si cestu i během toho co po ní jdu je stejně důležité jako původní cíl, jelikož cíle se na naší cestě můžou měnit. Setrvávat v postoji, „nyní už vím“ je ten, který jistojistě nevede k uspokojivému sezení.
Jak se to pozná?
Na základě pravidelných setkání supervizorů ve zdravotnickém zařízení jsme se dostali do zajímavé debaty – jak klient pozná, že je spokojený? Co to znamená být spokojený? V první řadě musím poznamenat, že spokojenost lze definovat nejlépe v konkrétních slovech. Pokud je cílem člověka být šťastný, spokojený, mít méně stresu, tak se zeptám, jak se takový stav bude projevovat, čeho bude mít více, když bude mít méně stresu, jak poznají druzí, že jsem spokojenější? To posledně jmenované je velmi mocný nástroj. Občas se na koučování setkávám s lidmi, co říkají, že se vlastně mají dobře, ale občas jim něco vadí, s něčím mají problém. Primárně se snažím zaměřovat na pozitivní věci v jejich životě. Jaké to je, že se mají dobře, čím je to způsobeno, co jim jde, v čem jsou dobří a – to hlavně – jak to poznají lidé kolem nich, že jsou spokojení? Otázka na to, jak mě vnímá okolí, mí nejbližší je často velmi dobrý ukazatelem toho, jestli jsem opravdu spokojený. Dokud se na sebe nepodívám očima druhého člověka, není jisté, že moje pocity nezůstávají v subjektivní rovině. To by nebylo nic špatného, ale ve chvíli kdy člověk mluví o spokojenosti a stojí si za tím, mělo by i lidem kolem něj být nějakým způsobem čitelné, že je šťastný a měli by být schopni to konkrétně pojmenovat. Tyto tzv.cirkulární otázky nám pomáhají vidět svět a subjektivní perspektivu skrze oči druhých lidí. Pomáhá nám to vidět naši situaci ale též situace druhých lidí tak jak ji asi vnímají oni a to může právě naši oči otevřít jiným pohledům o sobě samých.
Jak skutečná je skutečnost?
V knize Psychologie komunikace od Zdeňka Vybírala jsem se dočetl o následujícím experimentu. Skupina mužů měla telefonicky hovořit se ženou, kterou viděli na obrázku. Telefonáty byly dva. V prvním telefonátu to byla žena pro ně fyzicky přitažlivá a ve druhém žena fyzicky neatraktivní. Výsledkem tohoto pokusu bylo to, že muži, kteří si mysleli, že mluví s ženou atraktivní, byli k ní mnohem více pozitivní, vstřícní, komunikativnější a celkově uvolněnější než když mluvili se ženou, kterou dle obrázku nepovažovali za přitažlivou, k této zaujali a priori negativní postoj. Pravda za tímto je, že žena byla ve skutečnosti jiná, než jakou muži viděli a přesto se jejich chování diametrálně odlišovalo. Záleželo na tom co si myslí, ne na tom co je skutečné. Dalším a zřejmě nejdůležitějším bodem pokusu byl fakt, že ženy se kterými bylo jednáno pozitivně se také dále pozitivně chovali k lidem, které potkali – k vedoucím pokusu. Z tohoto vyplývá, že to jak ke mně druhý přistupuje mě ovlivňuje a já pak takto ovlivňuji lidi dále. Z pohledu systemiky, kdy se zaměřuji na sociální konstruktivismus musím říct, že tento výsledek odpovídá mé životní filozofii – pravdu o realitě, ergo realitu samotnou si vytváříme v hlavě. Muži neznali pravdu – jestli žena byla hezká či ne, ale ve své hlavě – na základě nepravdy – že žena je přitažlivá, protože jim to bylo řečeno, se mentálně nastavili na určitou realitu a tu pak dále posílali na ženy, se kterými mluvili. Takto se snažím přistupovat i ke svým klientům. Ukázat jim, že nejtěžší krok není chovat se tak jak bych si přál v nějaké situaci – například nerozčílit se – to je jedno z témat s čím často přicházejí. Nejtěžší je vytvořit novou mentální mapu, uvědomit si co chci a co nechci. Jde o to, jak prožíváme realitu ve své hlavě, taková totiž bude vypadat a tak k nám budou přistupovat i lidé kolem. Ti lidé, kteří nám často vadí. Když se nastavíme, že lidé kolem jsou přátelští, také se k nim takto budeme podvědomě chovat stejně jako muži v onom experimentu. A také lidé kolem k nám budou přátelští, a nejenom k nám, ke všem ostatním koho po nás potkají – stejně jako ženy, ke kterým bylo přistupováno pozitivně, nehledě na to jak ve skutečnosti vypadaly. Když se naopak budeme nastavovat na to, že lidé nám chtějí škodit, budeme k nim takto přistupovat a podporovat tento začarovaný kruh – i oni na základě našeho chování budou k nám přistupovat negativně. Nakonec vše záleží na naší volbě, na tom jak se uvnitř naší mysli nastavíme, jelikož to rozhoduje o naší realitě.