Publikováno

Hudba a terapia

Hudba nás sprevádza od počiatku. Hudba môže stimulovať pozitívnu náladu. Hudba pozitívne pôsobí na mozog a vývoj človeka. Mozartov efekt? Hudba a neuroplasticita. Hudba a endorfín. Hudba a univerzum. Harmónia sfér… Tieto i mnohé prívlastky robia hudbu atraktívnou. Stáva sa predmetom frekventovanej hudobnej produkcie, a svetová pop music profituje na nemalom zisku. Takisto sa hudba stáva dizajnom, kedy nám pri posedení u kávičky v kaviarni dotieravo hrá rádio, alebo zvuky prírody… Takisto je hudba predmetom výskumov u hudobníkov i nehudobníkov a stáva sa obsahovou náplňou pre rôzne vysoko finančne nákladové projekty.

Popri výpočte daných „hudobných aktivít a dosahov“ je logické predpokladať, že vplyv hudby na človeka nespočíva len v jej všadeprítomnosti, ale že jej dosah doznieva aj keď už je dávno ticho.

Z tohto úvodu môže explicitne teda vyplývať že hudba v spojení s terapiou je vecou samozrejmou, a že pod pojem hudby sa dá vtesnať opravdu akýkoľvek jej vplyv.

Pozrieť sa však bližšie na spojenie dvoch samo osebe silných slov hudba a terapia, vyžaduje dávku prvoplánovej kritičnosti. Tá spočíva v prvom rade v samotnej podstate hudby a to v jej širokospektrálnosti, širokožánrovosti, širokoaplikovateľnosti, proste v širokom rozsahu a škále, ktorá nám umožní veľa vecí súvisiacich a hudobne sa tváriacich analyzovať.

Jedna z analýz smeruje k aplikovaniu určitého druhu hudby v rámci hudobného poslechu, či relaxácie. Môžeme predpokladať, že daná hudba zaujme a „zrelaxuje“ každého rovnako – podobne, alebo naopak u jedného človeka cieľený kľud, môže tou istou dávkou hudby u druhého spustiť hnev, agresiu a smútok? Na túto všeobecnú analýzu, by sa žiadala zovšeobecňujúca odpoveď v podobe individualizovanej spoločnosti… Čo vyhovuje Tebe nemusí mne, a podobne…

Avšak neuspokojujúca zovšeobecňujúca odpoveď nás robí ešte nekľudnejšími. Idúc analýze v ústrety, môžeme vytasiť antropologické hľadiská, alebo kultúrne determinanty. Do akej miery spôsobujú tieto pojmy, neotrasiteľný dojem neuchopiteľnosti hudby?

Môžeme predpokladať, že poznanie hudby a jej pôsobenia náš hlad po jej vysvetlení, nasýti? V analógii s jedlom: sýtime sa ním, sme najedení a nepotrebujeme momentálne chemické procesy v žalúdku poznať k tomu, aby nám lepšie pokrm chutil. Áno, môžeme procesu viac porozumieť, ale náš „hlad“ nám to neskrotí. Takisto aj hudobné kúpele dokážu pohladiť a osvetliť naše mozgové centrá, zodpovedné za spracovanie hudby a jej terapeutického dosahu na nás.

Hudba ako terapia tak je dôležitou súčasťou našej osobnosti nielen v spojení hudobnej terapie – muzikoterapie, ako procesu, ale hlavne v prepojení nás ako individualít s naším hľadaním hudby, ktorá v nás rezonuje, ako odraz nás samých.

Publikováno

Prázdninový provoz

Vážení klienti,

děkujeme vám za přízeň a důvěru. Vaše opětovné vracení se k nám je nám nejlepším důkazem toho, že vidíte v naší práci smysl pro váš život a to je to nejdůležitější co si můžeme přát. Na prázdniny budeme pracovat v naší soukromé kanceláři na Hlinkách pouze do konce července a potom zase až od posledního srpnového týdne ( od pondělí 24.8.)

Upřímně děkujeme za vaši přízeň, opravdu srdečně si jí vážíme a těšíme se na další spolupráci.

Tým ZEMĚKLÍČ – Magdalena , Tatiana , Adam

Publikováno

Skupinová supervize, když se zadrhne

Ve skupinových supervizích, když jsou poslání pracovníci na sezení svým nadřízeným, se setkávám často s nevolí při práci a kladení otázek. Často si sám kladu otázku, co v tu danou chvíli dělat. Primárně je práce – obsah, témata – na straně pracovníka, supervizor má za úkol udržovat formu rozhovoru. Při vycházení z této premisy mi nezbývá moc manipulačního prostoru pro uvedení supervize v chod. Pokud lidi sami nechtějí, pak se nedá nic dělat. Na druhou stranu, druhou výchozí pozicí supervizora může být i edukativní prvek. To znamená, že učíme lidi využít prostoru se supervizorem pro to, aby mohli růst a nebrali to jako povinnost, nezbytnost, zbytečnost. Pokud se mi podaří supervidantovi ve skupině zahrát na to, že tímto časem sám může něco dokázat pro sebe a pro druhé, tím že bude sdílet, tak je často z půlky vyhráno. Je třeba, aby supervidant měl pocit, že je zde supervizor pro něj, ale ne kvůli němu, čili že supervidant je ten, kdo potřebuje supervizi, ne supervizor. V tuto chvíli se pak karta obvykle obrací a supervidanti využívají času pro společný rozhovor ke sdílení a otevření se i pro druhé. Naštěstí to funguje i pro ostatní členy ve skupině a když se rozmluví jeden, ostatní často následují. Někdy si říkám, že naučit lidi využít supervize jako dobrého nástroje, ne jako povinnosti, jak to často tady v Česku máme, může pomoci všem – zejména našim klientům, pak také klientům našich supervidantů a v neposlední řadě také nám superizorům, protože abychom se dostali k podstatě naší práce, v podmínkách našich sociálních a zdravotních i jiných pomáhajících profesí je třeba též pracovat na tom, aby byla supervize vnímána pozitivně.

Publikováno

Supervize naší supervize

Další setkání brněnských supervizorů pod záštitou organizace Podané ruce proběhlo nyní u nás v kanceláři na Hlinkách. Debatovali jsme nad zkušenostmi s klienty a tentokrát do popředí zájmu přišlo téma přenosu a protipřenosu. Dívali jsme se na naši práci z více stran a perspektiv a snažili se naplnit podstatu supervize čili nadhledu na naši práci. Uvědomovali jsme si, že vnímání klienta je jedna věc a že to, co vnímám já je z velké části ovlivněno právě přenosy od klienta ke mně. Uvažovali jsme též nad dialogem z pozice mě – čili první osoby, z pozice klienta, čili z pohledu druhé osoby a potom ještě z metapozice, která hledí na nás oba. Tato by měla být konečným arbitrem toho, co se v dyádě děje, jelikož tento „nadpohled“ vidí nejen mě, nejen klienta, ale nás oba dva dohromady a to co ze společné spolu-práce vychází. Tento třetí pohled by měl vždy upozornit, když se supervizor zaměřuje více na svoje přenosy vůči klientovi, ale také když se to děje naopak, když se příliš zaměřuje na klienta a uniká mu to, k čemu by klientovi reflexe měly být. Konečným měřítkem nejsou pocity mé či pocity klienta, ale výsledek toho, že si vzájemně tyto emoce uvědomujeme, sdílíme a čerpáme z nich. Supervize naší supervize byla náročným, ale velmi přínosným setkáním, které pomáhá při růstu nám jako supervizorům a též našim klientům, kteří z našeho růstu profitují jako koneční příjemci.

Publikováno

Setkávání během koronaviru

Během několika minulých měsíců jsme zažili stav, který pravděpodobně nikdo z nás ještě nezažil. Jak už to k naší práci patří, nechtěli jsme vidět jen to negativní, ale zaměřit se na to co funguje, co je dobré a co nám může pomoci překonat obtíže a ještě z toho těžit. Jelikož ne všichni klienti chtěli úplně zrušit sezení, tak jsem se přesunuli do virtuálního prostoru. I přes prvotní obtíže a nároky na práci i osobní život se nám podařilo proniknout do světa on-line koučování. Mně osobně jako spíše konzervativnímu člověku virtuální setkání připadalo jako neúplné a neplnohodnotné. Musel jsem přehodnotit svoje postoje. Neplatí, že by supervizní setkání nesplnilo svůj účel, když je on-line. Je ale zde ještě důležitější než obvykle stanovení jasného cíle. Virtuálně jde relativně dobře řešit konkrétní problémy a situace, které nevyžadují terapeutickou rovinu. Pokud tedy chce klient setkání online, vždy napřed zjišťuji, jaké jsou jeho cíle a představy. Jelikož není možné vidět klientovi „do tváře“, musíme se spoléhat na jiné neverbální vjemy a ty jsou bohužel přes kameru zkreslené. Mně osobně otevřela možnost supervize přes web oči. Nemůžu říct, že bych ji považoval za plnohodnotnou verzi setkání se všemi aspekty – terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství, které k plnohodnotnému sezení patří. Plnohodnotné je jen tehdy, když akceptujeme, že terapeutická rovina nemůže být plně realizovaná a zaměříme se na jiné způsoby práce – například poradenství či vzdělávání.

Publikováno

Konvergentní a divergentní přístup k práci s klientem

Na supervizních sezeních si často uvědomuji nepatřičnost vstupu supervizora do klientova života a přinášení vlastních intervencí a nápadů co by měl nebo neměl klient dělat. Každá zkušenost je jedinečná a nepřenositelná. Vidím, že je to s trochou fantazie rozdíl mezi divergentním a konvergentním myšlením. Druhé jmenované zužuje náš pohled na to co už existuje, není kreativní, hranice našeho jednání jsou jenom posouvány, ne vymýšleny. Prvně jmenovaný přístup je kreativní a nehledá dané hranice, nýbrž je vytváří. Pomáhá klientům je vytvářet. Mám za to, a troufám si říct, že ve své práci s klienty to tak dělám, je divergentní přístup k záležitostem klienta cestou k jeho novému způsobu životy – k tomu, co si sám určí jako cíl, který je za hranicemi, ne uvnitř. Hranice je třeba vytvářet, nejen hledat, protože tím stagnujeme. Primárním cílem supervize by mělo být nechat klienta určit si cíl a nehodnotit cíl ani klienta, ale pomáhat mu k tomu cíli dojít, přestože by se supervizorovi nemuselo zdát toto řešení ideální. Na jednu stranu jsme průvodci našich klientů a máme se snažit je doprovázet na cestě – ne je vést, ale na druhou stranu si nás vybrali, abychom jim též dávali zpětnou vazbu. Zde se dostáváme k podstatě věci – kritika nebo reflexe jde dát jako impuls ke změně dosavadního chování (změna hranic za klienta) nebo jako podnět k přemýšlení, přehodnocení a ustanovení nových hranic (klient sám přemýšlí co by chtěl a supervizor mu pomáhá najít cesty jak toho dosáhnout).

Publikováno

Jaký to má vše smysl?

Po dalších odsupervidovanách a odkoučovaných hodinách s klienty se chci reflektivně zamyslet nad tím, že mě zaujalo z příběhů na kterých jsem měl možnost s jejich vlastníky pracovat. Jedna situaci mi vytanula na mysli hned. Byla to žena krátce po dvacítce, která řešila smysluplnost svého života. Ve stejné situace jsem doprovázel i stejně starého muže, který přišel k nám do kanceláře. Překvapilo mě – i když ted jak se nad tím zamýšlím, možná to tak překvapivé ani není – jak můžou mladí úspěšní lidé trpět pocit nesmyslnosti? Oba tito lidé byli úspěšní ve vzdělání, práci, společnosti i rodině – alespoň to říkali – a přitom se s vážností zamýšleli, jestli je to všechno, co je v životě čeká? Nechci zlehčovat situaci žádného klienta, který ke mně přijde, za každým více či méně šťastně se tvářícím člověkem se může skrývat velmi silný příběh osobního trápení. Vždy se snažím co nejcitlivěji naslouchat tomu, co slyším a rozklíčovat, jaká by měla být má role průvodce v jejich životě, kam by s moji pomocí chtěli svůj život směřovat. Zasahuji, až když vidím, že se jejich vyprávění točí v kruhu a oni se utvrzují v problému, ať je to cokoliv. Oba tito mladí lidé byli velmi autentičtí v pocitech, které mi sdělovali, a já cítil velkou zodpovědnost za sdílení těchto záležitostí. Vždy když se začnu příliš vciťovat do druhého člověka a mám pocit, že rada či sdílení z mého života by pomohlo, tak mi začne svítit znamení, že tohle není ta cesta. Cesta je vždy individuální a já můžu být jen více či méně dobrý průvodce na jejich cestě, ne sdílet s nimi tu svou. Vždy mi pomůže otázka na to, jak bych mohl být v jejich příběhu nápomocný a nikdy to není nasměrováním na moje prožitky, ale na naladění se na prožitky jejich. Samotné sdílení je velmi léčivé a když se k tomu ještě přidá nadhled – vidět sebe z pohledu druhé osoby- tak  se naplní i podstata supervize, která je právě  ono – super visio – pohled z hora na vše co druhý člověk prožívá a též co supervizor prožívá s ním. U obou dvou fungovaly imaginativní techniky a představování života jaký by byl, kdyby nebyly domnělé problémy a zádrhele a lidi, které tomu brání. Mým výcvikem je systemika a proto se vždy snažím vidět člověka v kontextu svého širšího systému –  rodiny, zaměstnání, přátel. Jak okolí pozná, že je šťastný, že je jeho situace příznivější než byla? Tyhle techniky vidět sebe z pohledu druhých – ideálně těch, kterým na mně záleží – jsou velmi účinné, jelikož se oddálíme od toho, co už klient zná – svoje pohled a svoje pocity. Též se ptám, kdo může bránit tomu, co bych chtěl a kdo tomu naopak nejvíce může přispět. Otázky na lidi kolem často objevíme nevídané zdroje, ale někdy i skryté překážky, často ve věcech, které jsme považovaly za prospěšné. Nikdy se nesnažím dělat rezolutní rozhodnutí s čím začít a s čím skončit. Důležité je vědět, že vše co člověk dělá, dělá za nějakým účelem. Jsme teleologické bytosti směřujeme k nějakému konkrétnímu cíli– náš organismus má cíl a všechny prožitky – i ty dle našeho názoru negativní – jsou pro nás přínosné. Jestli je vyhodnotím jako nepřínosné, musím si klásti otázku, co získám tím, že se jich zbavím a co tím ztratím – nejen co získám. Velmi důležité je též zamýšlet se nad tím, čím nahradíme to, co nechceme. Skoro vždy člověk ví co by nechtěl na sobě nebo na druhých, málo ale už ví, čím nahradí to čeho se zbaví, jelikož nic nejde jen zrušit. Odebrat problémové kolečko ze soukolí vyřadí z provozu celý systém, cestou je nahradit zrezlé či nefunkční tak, aby systém mohl dál pracovat. Všechny problémy v systémech jdou jedině „rozpustit“ v jiných – příznivějších postojích – a tak pozměnit celý systém, aby mohl fungovat dále, sice v pozměněném modu, ale pro naši situaci příhodnějším.

Publikováno

Velká slova pro malé věci

Po vánočních prázdninách jsme opět nastoupili do naší poradenské praxe a přinášíme vám poznatky, které mě zaujali během minulého pracovního týdne.

Na našem pravidelném setkání supervizorů a terapeutů jsme měli možnost získat od kolegů v reflektujícím týmu cenné podněty pro naši praxi s klienty. Dostali jsme se ke dvěma stěžejním tématům- schopnost říkat ne a velká slova pro malé věci. V prvně jmenovaném jsme se shodli, že většina klientů, co přichází do naší soukromé poradenské praxe, ale též k ostatním kolegům supervizorům často řeší tuto (ne)schopnost. Ať už se jedná o partnerské, pracovní či přátelské vztahy. Dobrali jsme se tomu, že zásadní pro podporu těchto lidí je podpora v sebepřijetí, že tato jejich vlastnost není negativní ani pozitivní, ale že si při uvědomění situací kdy se jim toto stává můžou více všímat co jim nejen tato vlastnost bere ale též co jim přináší, co se díky ní učí a jak se z ní můžou poučit a učit lépe si vymezovat svoje hranice. Druhým tématem bylo velká slova pro malé věci. Klientka, kterou měla moje kolegyně ve chvíli, kdy jsem připomínkoval jako reflektující supervizor, na sezení přišla s objednávkou na nalezení životního partnera, ale po citlivém terapeuticko – koučovacím mapování jejího problému jsme se dobrali hlubšího pocitu ukotvení v životě. Bylo třeba pod velkými slovy hledat podstatu, která jak jsem viděli byla mnohem prostší než se původně zdála. Verbalizace zmíněné klienty byla až příliš složitá a při parafrázování a shrnování jejich záležitostí se kolegyně velmi přesně dostala do jádra problému a též to takto klienta ve zpětné vazbě zhodnotila. Používání slov je vždy více či méně zavádějící. Jak říká Petr Parma ve svých knihách: veškerá naše komunikace je větší či menší nedorozumění. Naším cílem je ve slovech hledat podstatu, to se kolegyni po usilovné společné práci s klientkou povedlo.

Publikováno

Muzikoterapia a každodennosť

Muziko a terapia. Terapia hudbou? Hudobná terapia? Čo si človek má pod muzikoterapiou predstaviť?

Je bežné, že keď nás bolí zub ideme ku zubárovi. Že keď nás bolí duša, ku psychológovi, terapeutovi, psychiatrovi, muzikoterapeutovi. Mám problém, riešim ho, prostredníctvom podpory hudby v terapii…

Máme však mať nutne problém aby sme chodili ku muzikoterapeutovi? Valcuje nás stres v práci, deti „nám skáču po hlave,“ a my sa potrebujeme „len“ vyrozprávať, alebo mať chvíľu pre seba… Je v tomto prípade muzikoterapia aj pre mňa?

Začíname sa už dostávať tam, kam hudba má dosah, kam muzikoterapia dokáže pomáhať. Kam slovo poteší, ale hudba zmení. Kde sme si mysleli, že sme tak slabí, avšak v procese muzikoterapie sme to zmenili, tak dokážeme to aj v živote. Odvaha. Hudba. Beze strachu.

Čo nás však može odrádzať? Neznámo?  Že nevieme „ do čoho ideme?“

V prvom rade je v muzikoterapiii prítomné počúvanie/naslouchání druhému, Vám. V počúvaní/naslouchání druhému je zrod pokoja, je začiatok dialógu, je moment prekvapenia v ktorom ako muzikoterapeut, tak aj Vy môžete zistiť, čo sa vo Vašom príbehu odohráva, kto hrá hlavnú rolu, kto dáva priestor zápletkám, a kde hry končia a život začína.

A kde je hudba? Hudba je prítomná a čaká, či si zahráme spoločne hudobný dialóg, či dáme prednosť klavírnej improvizácii , alebo sa oddáme relaxácii, kedy Vám budem hrať na kantelu – terapeutický nástroj, s dosahom pre Váš kľud. Možností je nespočet, tak ako hudby okolo nás. Ticha…

Do úvahy pripadá, že si budeme rozprávať o nejakej spomienke a príde nám na myseľ pieseň, alebo obľúbená skladba. Znamená to niečo, je to dôsledok niečoho? Skúsime si uvedomiť, že veci v našom živote nie sú náhodné, ako nie je náhoda to, že práve narážate v svojom živote na muzikoterapiu, čítajúc tieto riadky.