V týmové supervizi jsme se zamýšleli nad důvody toho, že tým nemá téma. V prvé řadě se vždy ptám, jaký domnělý „problém“ může mít pozitiva. Došli jsme k tomu, že to může být v první řadě vyspělost týmu v tom, že si dovede poradit sám. To je i smysl a též otázka, kterou kladu lidem, co ke mně přichází na konzultaci. Kdy se mnou chcete skončit, kdy mě už nebudete potřebovat a poradíte si v životě sami? Věnuji se krátké terapii zaměřené na řešení, proto je pro mě stěžejní časové údobí, kdy budu klienta doprovázet a jak pozná, že už mě nepotřebuje a že si poradí sám. V sociálních službách je supervize, resp. nějaká forma externí spolupráce povinná dle zákona o sociálních službách. Obvykle ji zaštiťuje supervizor. Tím, že tým přichází na sezení pravidelně, i kdyby neměl žádné téma nebo něco k řešení, si nastavujeme preventivní program toho, že v sobě nebudou tíživé situace držet. Pokud si tým vyřeší palčivé problémy na poradě, na supervizi už třeba žádné k řešení nezbývají. Stále je ale dobré vědět, že supervize jako preventivní nástroj může pracovat i s věcmi, které ve chvíli porady mohou zůstat zapomenuty, protože nejsou na pořadu dne, nebo na ně není čas. Na provozní poradě člověk uvažuje, jestli situace co zažil s klientem je tak palčivá, aby ji vytáhl a bavil se o ní. Na supervizi tohle řešit nemusí, zde je všechno, co člověk cítí, aby zaznělo na správném místě. Zde naopak úvahy o zbytnosti či nezbytnosti tématu postrádají smysl, zde by vše co je ve vědomí i pod ní mělo být verbalizováno. Osobně si myslím, že pokud je tým natolik zralý a svoje záležitosti si vyřeší v týmu, není důvod vymýšlet uměle téma. V tomhle případě bych se věnoval konstrukčním věcem ve smyslu seberůstu či růstu týmu jako celku. Vždycky je dobré si vyzkoušet modelové situace nejen jak udržet stávající stav, ale i to, jak se zlepšovat. Steve de Shazer říká: Nespravuj, co není rozbité. Je třeba si být vždy vědom, že jakékoliv hypotetizovaní o problému, čili problem talk, problém vytváří. Na druhou stranu, je dobré vědět i to co může nastat, když si tým přestane rozumět. Otázky na to, jak zhoršit situace jsou užitečné ve chvíli, kdy je člověk bere jako možnou alternativu, ale pokud o ní nesmýšlí jako reálné – neanticipuje ji a tak ji nepřivolávání ani tím, že o ní mluví. V tu chvíli se můžeme ptát jak zhoršit situaci, kdo brání dobrému, kdo chce to horší a potom se doptávat jak to udělat, abychom se tomuto vyhnuli, tím nejsme v bludné spirále mluvení o problému ale o tom, jak se ho zbavit nebo ještě lépe, jak mu předejít. Tak se naplňuje preventivní nástroj supervize. Tím pádem víme, že nevytváříme problém, ale připravujeme se obecně na situaci, která může nastat, pokud se část systému – týmu změní. Tyto změny bychom měli vést v patrnosti a měli bychom vědět k čemu mohou vést, i kdyby to bylo to co obvykle nazýváme „problém“.
