Zvláštní čas který prožíváme. Pokud si čas sami neuděláme, okolnosti nás donutí. Jelikož se denně setkávám s klienty na supervizi a koučování, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy mě někdo bude nucen nahlásit jako setkání, když posléze zjistí, že je pozitivní. Jako pracovník v pomáhající sféře se snažím vyplnit čas nejen odpočinkem ale i samostudiem. V současné chvíli pročítám systemickou učebnici od slovenské kolegyně Kláry Giertlové: Manažovat a koučovat systemicky. Je to moc pěkné shrnutí a zhuštění relativně komplexní a složité systemické teorie. Nejvíce mě zatím zaujalo jaký dává důraz na potřebu dojednávání. Ještě před samotnou spoluprácí je třeba, aby terapeut vysvělil klientovi kontext spolupráce. Sezení není od toho, aby se zde klient lidově řečeno vypovídal, ale abychom spolu pracovali. Na hodinovém sezením pracujeme slovem, potom následuje klientova reflexe v klidu domova a potom následují činy. V KBT (kognitivně behaviorální terapii) jde o změnu myšlení a posléze o změnu chování (behaviorální změna). Činy bez předchozího přemýšlení jsou neuvážené, nevedou k cíli, ale pouze k bloumání. Přemýšlení samotné je hezké, ale musí být předstupeň činů, nejde zůstat jen u něho. S trochou nadsázky až cynismu říkám, že přemýšlet znamená nic nedělat. Jelikož jsem zastánce Krátké terapie zaměřné na řešení, vždy na začátku s klientem probereme co zde budeme tu hodinu dělat, s čím chce za hodinu odcházet a co se změní do našeho příštího sezení. Pokud přijde klient posdílet zážitky, nejsem proti, ale ještě před tím si musím s ním ujasnit, jaká je moje role v tomto společném čase. Pokud je to tom, že mám vyslechnout jeho strasti, tak klienta buď zkoriguji nebo odmítnu, to není práce pro kouče, ale prostor pro kamarády, rodinu či jiné blízké lidi. Kouč je člověk placený za výsledky a výsledky musí být konkrétní a hmatatelné. Samozřejmě, konečným ukazatelem užitečnosti spolupráce je klient sám a pokud mě dá argument, že i pouhé vyslechnutí ho přiblíží k cíli, co jsme si stanovili, jsem mu velice rád k dispozici. Ještě se mi to nestalo, ale z pohledu systemických principů si to dovedu představit. Pokud by byl důvod k vyslechnutí ten, že nemá komu tyto záležitosti sdílet, tak raději než být placen za poslouchání trápení, tak budu pracovat s klientem na tom, aby si našel nové lidi ve svém životě co ho vyslechnou, nebo s lidimi ve svém životě co už má navázal takový vztah, aby tam pro něj byly, když je potřebuje. Jedna z otázek co rád pokládám je: Co byste dělal, kdyby neexistovala terapie? Jako superizor krátké terapie obvykle pracuji do maximálně pěti hodinových sezení, ideálně tří. Delší spolupráci považuji obvykle za neužitečnou. Smyslem mé práce není vytvořit na sobě závislost, ale paradoxně pomoci klientovi, aby mě potřeboval co nejmenší čas
Den otevírání zámků – náhradní termín nejspíše na jaře
Vážení klienti a příznivci Zeměklíče,
Děkujeme za přízeň, kterou nám projevujete svým zájem o naše služby. Naši
akci otevřeného odpoledne pro všechny příznivce jsme chtěli za každou cenu
realizovat, ale nezbývá nám než s politováním oznámit, že ho rušíme. Je
nám líto, že i když jste i přes ztížené podmínky chtěli přijít, shodli jsme se,
že v tuto chvíli je jakékoliv scházení, které není nezbytně nutné spíše
nezodpovědné. Všichni, kteří jste se nahlásili na koučování, výtvarné či
hudební lekce se svého sezení za zvýhodněnou cenu dočkáte, domluvíme se ale
individuálně na jiný termín.
Moc se omlouváme a ještě jednou děkujeme
Magdalena, Tatiana, Adam
Supervizní kavárna
Listopadové setkání supervizorů v naší supervizní kanceláři na Hlinkách se nyní neslo v duchu vymezení se v kontaktu s klientem mezi terapií a supervizí. Debatovali jsme, nakolik je důležité, aby supervizor, který nemá výcvik v terapii nebo terapeut, který nemá výcvik v supervizi, reflektoval svoji práci a to co právě dělá, pokud si není jist, že pracuje v tom, co umí. Pokud pracujeme na supervizním – pracovním tématu, tak bychom se měli držet tohoto způsobu práce a nezabíhat do terapeutické roviny. Není vždy možné a jednoduché tuto linii udržet, protože principiálně se osobní a pracovní život promíchávají. Spokojenost v jednom obvykle značí i spokojenost ve druhém a – bohužel – platí to také naopak. Výše zmíněná teze o jednoznačném rozdělení není tedy bohužel platná v realitě, ačkoliv v teorii se k ní snažíme upínat. Jak se ale soustředit na co největší užitek pro klienta, pokud mám pocit, že jeho zakázka vůči mě nepřichází tak jak bych si představoval, ale překlápí se do jedné či druhé roviny? V supervizním výcviku jsme se naučili, že dle Kurta Ludewiga jsou v systemické práci 4 druhy podpory: terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství. Během konzultace se s klientem vždy zaměřujeme více či méně na každou z nich. Není správné úplně uhnout, ale je možné – a je to správné – držet se toho druhu podpory, kterou zrovna klient vyžaduje, kterou jsme si spolu domluvili v kontraktu. Pokud mám pocit, že se odchylujeme od tématu, které bylo domluveno až příliš, je třeba to reflektovat. Primárně sám před sebou a pokud si nejsem jist, že bych dobře zareagoval na proměnující se potřeby klienta, tak potom i před klientem. V tu chvíli je dobré podívat se na naši spolupráci z pohledu třetí osoby, který by nás mohla vidět. Jsem klientovi nyní ku prospěchu tím co dělám? On ví lépe než já, co mu bude k užitku a pokud se kormidlo čtyř druhů podpory vychyluje z jedné dojednané čtvrtiny do druhé, tak to může být jen můj pocit. Pokud je správný, tak mi klient řekne, jestli je lepší po této cestě teď jít, ačkoliv nebyla primárně domluvena, nebo jestli bude lepší se vrátit a držet klienta na cestě tak, aby se neztratil. V tom případě jsme klientovi dobrými průvodci na jeho cestě. Smyslem není jít tam, kam my chceme, aby klient šel, smyslem je na každém rozcestí se znovu a znovu ptát, jestli cesta, kterou klienta doprovázíme je opravdu ta, kam chce jít. Smyslem je vždy na rozcestí zvednout hlavu za horizont a podívat se, kterým druhem spolupráce nejlépe dojdeme k dojednanému cíli.
Otevírání zámků platí !
Vážení klienti,
Den otevírání zámků se nám blíží a máme již většinu míst zaplněných. Zatím neuvažujeme o zrušení této akce, kterou již delší dobu plánujeme a kterou chceme právě všem nerozhodnutým zájemcům o hudební či výtvarné terapie či koučování přiblížit tuto činnost za poloviční cenu. Děkujeme za přízeň i přes nepřízeň okolní situace, a pokud bychom byli nuceni akci zrušit, dáme vědět. V tuto chvíli máme ještě poslední místa volná, pokud se rozhodujete, máte poslední možnost se nám ozvat na mail (preferujeme) či telefon.
Tatiana, Magdalena, Adam
Co znamená, když není téma?
V týmové supervizi jsme se zamýšleli nad důvody toho, že tým nemá téma. V prvé řadě se vždy ptám, jaký domnělý „problém“ může mít pozitiva. Došli jsme k tomu, že to může být v první řadě vyspělost týmu v tom, že si dovede poradit sám. To je i smysl a též otázka, kterou kladu lidem, co ke mně přichází na konzultaci. Kdy se mnou chcete skončit, kdy mě už nebudete potřebovat a poradíte si v životě sami? Věnuji se krátké terapii zaměřené na řešení, proto je pro mě stěžejní časové údobí, kdy budu klienta doprovázet a jak pozná, že už mě nepotřebuje a že si poradí sám. V sociálních službách je supervize, resp. nějaká forma externí spolupráce povinná dle zákona o sociálních službách. Obvykle ji zaštiťuje supervizor. Tím, že tým přichází na sezení pravidelně, i kdyby neměl žádné téma nebo něco k řešení, si nastavujeme preventivní program toho, že v sobě nebudou tíživé situace držet. Pokud si tým vyřeší palčivé problémy na poradě, na supervizi už třeba žádné k řešení nezbývají. Stále je ale dobré vědět, že supervize jako preventivní nástroj může pracovat i s věcmi, které ve chvíli porady mohou zůstat zapomenuty, protože nejsou na pořadu dne, nebo na ně není čas. Na provozní poradě člověk uvažuje, jestli situace co zažil s klientem je tak palčivá, aby ji vytáhl a bavil se o ní. Na supervizi tohle řešit nemusí, zde je všechno, co člověk cítí, aby zaznělo na správném místě. Zde naopak úvahy o zbytnosti či nezbytnosti tématu postrádají smysl, zde by vše co je ve vědomí i pod ní mělo být verbalizováno. Osobně si myslím, že pokud je tým natolik zralý a svoje záležitosti si vyřeší v týmu, není důvod vymýšlet uměle téma. V tomhle případě bych se věnoval konstrukčním věcem ve smyslu seberůstu či růstu týmu jako celku. Vždycky je dobré si vyzkoušet modelové situace nejen jak udržet stávající stav, ale i to, jak se zlepšovat. Steve de Shazer říká: Nespravuj, co není rozbité. Je třeba si být vždy vědom, že jakékoliv hypotetizovaní o problému, čili problem talk, problém vytváří. Na druhou stranu, je dobré vědět i to co může nastat, když si tým přestane rozumět. Otázky na to, jak zhoršit situace jsou užitečné ve chvíli, kdy je člověk bere jako možnou alternativu, ale pokud o ní nesmýšlí jako reálné – neanticipuje ji a tak ji nepřivolávání ani tím, že o ní mluví. V tu chvíli se můžeme ptát jak zhoršit situaci, kdo brání dobrému, kdo chce to horší a potom se doptávat jak to udělat, abychom se tomuto vyhnuli, tím nejsme v bludné spirále mluvení o problému ale o tom, jak se ho zbavit nebo ještě lépe, jak mu předejít. Tak se naplňuje preventivní nástroj supervize. Tím pádem víme, že nevytváříme problém, ale připravujeme se obecně na situaci, která může nastat, pokud se část systému – týmu změní. Tyto změny bychom měli vést v patrnosti a měli bychom vědět k čemu mohou vést, i kdyby to bylo to co obvykle nazýváme „problém“.
Skupinová supervize, když se zadrhne
Ve skupinových supervizích, když jsou poslání pracovníci na sezení svým nadřízeným, se setkávám často s nevolí při práci a kladení otázek. Často si sám kladu otázku, co v tu danou chvíli dělat. Primárně je práce – obsah, témata – na straně pracovníka, supervizor má za úkol udržovat formu rozhovoru. Při vycházení z této premisy mi nezbývá moc manipulačního prostoru pro uvedení supervize v chod. Pokud lidi sami nechtějí, pak se nedá nic dělat. Na druhou stranu, druhou výchozí pozicí supervizora může být i edukativní prvek. To znamená, že učíme lidi využít prostoru se supervizorem pro to, aby mohli růst a nebrali to jako povinnost, nezbytnost, zbytečnost. Pokud se mi podaří supervidantovi ve skupině zahrát na to, že tímto časem sám může něco dokázat pro sebe a pro druhé, tím že bude sdílet, tak je často z půlky vyhráno. Je třeba, aby supervidant měl pocit, že je zde supervizor pro něj, ale ne kvůli němu, čili že supervidant je ten, kdo potřebuje supervizi, ne supervizor. V tuto chvíli se pak karta obvykle obrací a supervidanti využívají času pro společný rozhovor ke sdílení a otevření se i pro druhé. Naštěstí to funguje i pro ostatní členy ve skupině a když se rozmluví jeden, ostatní často následují. Někdy si říkám, že naučit lidi využít supervize jako dobrého nástroje, ne jako povinnosti, jak to často tady v Česku máme, může pomoci všem – zejména našim klientům, pak také klientům našich supervidantů a v neposlední řadě také nám superizorům, protože abychom se dostali k podstatě naší práce, v podmínkách našich sociálních a zdravotních i jiných pomáhajících profesí je třeba též pracovat na tom, aby byla supervize vnímána pozitivně.
Supervize naší supervize
Další setkání brněnských supervizorů pod záštitou organizace Podané ruce proběhlo nyní u nás v kanceláři na Hlinkách. Debatovali jsme nad zkušenostmi s klienty a tentokrát do popředí zájmu přišlo téma přenosu a protipřenosu. Dívali jsme se na naši práci z více stran a perspektiv a snažili se naplnit podstatu supervize čili nadhledu na naši práci. Uvědomovali jsme si, že vnímání klienta je jedna věc a že to, co vnímám já je z velké části ovlivněno právě přenosy od klienta ke mně. Uvažovali jsme též nad dialogem z pozice mě – čili první osoby, z pozice klienta, čili z pohledu druhé osoby a potom ještě z metapozice, která hledí na nás oba. Tato by měla být konečným arbitrem toho, co se v dyádě děje, jelikož tento „nadpohled“ vidí nejen mě, nejen klienta, ale nás oba dva dohromady a to co ze společné spolu-práce vychází. Tento třetí pohled by měl vždy upozornit, když se supervizor zaměřuje více na svoje přenosy vůči klientovi, ale také když se to děje naopak, když se příliš zaměřuje na klienta a uniká mu to, k čemu by klientovi reflexe měly být. Konečným měřítkem nejsou pocity mé či pocity klienta, ale výsledek toho, že si vzájemně tyto emoce uvědomujeme, sdílíme a čerpáme z nich. Supervize naší supervize byla náročným, ale velmi přínosným setkáním, které pomáhá při růstu nám jako supervizorům a též našim klientům, kteří z našeho růstu profitují jako koneční příjemci.
Setkávání během koronaviru
Během několika minulých měsíců jsme zažili stav, který pravděpodobně nikdo z nás ještě nezažil. Jak už to k naší práci patří, nechtěli jsme vidět jen to negativní, ale zaměřit se na to co funguje, co je dobré a co nám může pomoci překonat obtíže a ještě z toho těžit. Jelikož ne všichni klienti chtěli úplně zrušit sezení, tak jsem se přesunuli do virtuálního prostoru. I přes prvotní obtíže a nároky na práci i osobní život se nám podařilo proniknout do světa on-line koučování. Mně osobně jako spíše konzervativnímu člověku virtuální setkání připadalo jako neúplné a neplnohodnotné. Musel jsem přehodnotit svoje postoje. Neplatí, že by supervizní setkání nesplnilo svůj účel, když je on-line. Je ale zde ještě důležitější než obvykle stanovení jasného cíle. Virtuálně jde relativně dobře řešit konkrétní problémy a situace, které nevyžadují terapeutickou rovinu. Pokud tedy chce klient setkání online, vždy napřed zjišťuji, jaké jsou jeho cíle a představy. Jelikož není možné vidět klientovi „do tváře“, musíme se spoléhat na jiné neverbální vjemy a ty jsou bohužel přes kameru zkreslené. Mně osobně otevřela možnost supervize přes web oči. Nemůžu říct, že bych ji považoval za plnohodnotnou verzi setkání se všemi aspekty – terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství, které k plnohodnotnému sezení patří. Plnohodnotné je jen tehdy, když akceptujeme, že terapeutická rovina nemůže být plně realizovaná a zaměříme se na jiné způsoby práce – například poradenství či vzdělávání.
Konvergentní a divergentní přístup k práci s klientem
Na supervizních sezeních si často uvědomuji nepatřičnost vstupu supervizora do klientova života a přinášení vlastních intervencí a nápadů co by měl nebo neměl klient dělat. Každá zkušenost je jedinečná a nepřenositelná. Vidím, že je to s trochou fantazie rozdíl mezi divergentním a konvergentním myšlením. Druhé jmenované zužuje náš pohled na to co už existuje, není kreativní, hranice našeho jednání jsou jenom posouvány, ne vymýšleny. Prvně jmenovaný přístup je kreativní a nehledá dané hranice, nýbrž je vytváří. Pomáhá klientům je vytvářet. Mám za to, a troufám si říct, že ve své práci s klienty to tak dělám, je divergentní přístup k záležitostem klienta cestou k jeho novému způsobu životy – k tomu, co si sám určí jako cíl, který je za hranicemi, ne uvnitř. Hranice je třeba vytvářet, nejen hledat, protože tím stagnujeme. Primárním cílem supervize by mělo být nechat klienta určit si cíl a nehodnotit cíl ani klienta, ale pomáhat mu k tomu cíli dojít, přestože by se supervizorovi nemuselo zdát toto řešení ideální. Na jednu stranu jsme průvodci našich klientů a máme se snažit je doprovázet na cestě – ne je vést, ale na druhou stranu si nás vybrali, abychom jim též dávali zpětnou vazbu. Zde se dostáváme k podstatě věci – kritika nebo reflexe jde dát jako impuls ke změně dosavadního chování (změna hranic za klienta) nebo jako podnět k přemýšlení, přehodnocení a ustanovení nových hranic (klient sám přemýšlí co by chtěl a supervizor mu pomáhá najít cesty jak toho dosáhnout).
Jaký to má vše smysl?
Po dalších odsupervidovanách a odkoučovaných hodinách s klienty se chci reflektivně zamyslet nad tím, že mě zaujalo z příběhů na kterých jsem měl možnost s jejich vlastníky pracovat. Jedna situaci mi vytanula na mysli hned. Byla to žena krátce po dvacítce, která řešila smysluplnost svého života. Ve stejné situace jsem doprovázel i stejně starého muže, který přišel k nám do kanceláře. Překvapilo mě – i když ted jak se nad tím zamýšlím, možná to tak překvapivé ani není – jak můžou mladí úspěšní lidé trpět pocit nesmyslnosti? Oba tito lidé byli úspěšní ve vzdělání, práci, společnosti i rodině – alespoň to říkali – a přitom se s vážností zamýšleli, jestli je to všechno, co je v životě čeká? Nechci zlehčovat situaci žádného klienta, který ke mně přijde, za každým více či méně šťastně se tvářícím člověkem se může skrývat velmi silný příběh osobního trápení. Vždy se snažím co nejcitlivěji naslouchat tomu, co slyším a rozklíčovat, jaká by měla být má role průvodce v jejich životě, kam by s moji pomocí chtěli svůj život směřovat. Zasahuji, až když vidím, že se jejich vyprávění točí v kruhu a oni se utvrzují v problému, ať je to cokoliv. Oba tito mladí lidé byli velmi autentičtí v pocitech, které mi sdělovali, a já cítil velkou zodpovědnost za sdílení těchto záležitostí. Vždy když se začnu příliš vciťovat do druhého člověka a mám pocit, že rada či sdílení z mého života by pomohlo, tak mi začne svítit znamení, že tohle není ta cesta. Cesta je vždy individuální a já můžu být jen více či méně dobrý průvodce na jejich cestě, ne sdílet s nimi tu svou. Vždy mi pomůže otázka na to, jak bych mohl být v jejich příběhu nápomocný a nikdy to není nasměrováním na moje prožitky, ale na naladění se na prožitky jejich. Samotné sdílení je velmi léčivé a když se k tomu ještě přidá nadhled – vidět sebe z pohledu druhé osoby- tak se naplní i podstata supervize, která je právě ono – super visio – pohled z hora na vše co druhý člověk prožívá a též co supervizor prožívá s ním. U obou dvou fungovaly imaginativní techniky a představování života jaký by byl, kdyby nebyly domnělé problémy a zádrhele a lidi, které tomu brání. Mým výcvikem je systemika a proto se vždy snažím vidět člověka v kontextu svého širšího systému – rodiny, zaměstnání, přátel. Jak okolí pozná, že je šťastný, že je jeho situace příznivější než byla? Tyhle techniky vidět sebe z pohledu druhých – ideálně těch, kterým na mně záleží – jsou velmi účinné, jelikož se oddálíme od toho, co už klient zná – svoje pohled a svoje pocity. Též se ptám, kdo může bránit tomu, co bych chtěl a kdo tomu naopak nejvíce může přispět. Otázky na lidi kolem často objevíme nevídané zdroje, ale někdy i skryté překážky, často ve věcech, které jsme považovaly za prospěšné. Nikdy se nesnažím dělat rezolutní rozhodnutí s čím začít a s čím skončit. Důležité je vědět, že vše co člověk dělá, dělá za nějakým účelem. Jsme teleologické bytosti směřujeme k nějakému konkrétnímu cíli– náš organismus má cíl a všechny prožitky – i ty dle našeho názoru negativní – jsou pro nás přínosné. Jestli je vyhodnotím jako nepřínosné, musím si klásti otázku, co získám tím, že se jich zbavím a co tím ztratím – nejen co získám. Velmi důležité je též zamýšlet se nad tím, čím nahradíme to, co nechceme. Skoro vždy člověk ví co by nechtěl na sobě nebo na druhých, málo ale už ví, čím nahradí to čeho se zbaví, jelikož nic nejde jen zrušit. Odebrat problémové kolečko ze soukolí vyřadí z provozu celý systém, cestou je nahradit zrezlé či nefunkční tak, aby systém mohl dál pracovat. Všechny problémy v systémech jdou jedině „rozpustit“ v jiných – příznivějších postojích – a tak pozměnit celý systém, aby mohl fungovat dále, sice v pozměněném modu, ale pro naši situaci příhodnějším.