V souvislosti s aktuální krizí společnosti a následném zatížení zdravotnictví, sociálních služeb a dalších pomáhajících profesí, jsme se rozhodli dávat všem, kdo jsou v pomáhajících profesích, nejenom pečujícíc personál o covid, konzultace zdarma. Jedná se o krok, kterým chceme ukázat, jak si vážíme jejich práce, která není zaviněná jejich vinou a na základě vlastní zkušenosti s covid, bychom byli rádi, kdyby toto gesto bylo bráno jako poděkování zejména těm, kdo se o covid pacienty starají. V současnosti provádíme konzultace zejména on-line, přes platformu zoom. Přesto stále nabízíme osobní setkání – v rouškách a s rozestupy v naší poradenské kanceláři na Hlinkách, protože víme, že v rámci terapeutického vztahy není možné osobní setkání nahradit.
Za kým jít pro pomoc?
Ve dnešním pojednání bych chtěl promluvit o rozdílu mezi supervizí a jinými druhy „pomoci“. V první řadě si myslím, že člověk co má potřebuj sdílet svoje záležitosti (snažím se vyhýbat formulaci „problém“, myslím, že na každé situaci jakkoliv problémové jde najít něco, co nás může posunout, ačkoliv se to může zdát zpočátku jako pouze negativní situace) přichází pro pomoc. Za jakým člověkem přijde je velmi důležité, ale obecně je každá pomoc v první řadě vztah, ve druhé či možná až další rovině druh pomoci neboli profese. To, jestli člověk přijde za psychiatrem, psychologem, koučem, terapeutem nebo jakýmkoliv dalším odborníkem, který mu má pomoci, záleží spíše na našich zvyklostech a kulturálním kontextu. Pokud člověk slýchával, že problémy ve vztazích řeší terapeut, pokud se mu stane zádrhel ve vztahu, bude ho vyhledávat. Pokud slyšel, že problémy s duší léčí psycholog nebo psychiatr, půjde za tímto člověkem. Ze zkušenosti vím, že důležitější než za čím člověk jde, za jakou svou „představou“ pomoci, za jakou profesí, je to co si odnese ze setkání. Buď si odnese zážitek dobrého „vztahu“ s druhým člověkem nebo ne. Buď si odnese seznam psychofarmak, teorii vztahových záležitostí, školení jak vycházet s lidmi a může mu být nakrátko uleveno, nebo si může odnést zážitek ze setkání či setkávání, které ho bude formovat delší dobu. Pokud dostanu léky na svoje problémy s tím, že pan doktor si něco psal a na mě se ani nepodíval, může to pomoci, mluvíme zde ale o terapeutickém vztahu? Dle mého názoru nikoliv. Myslím, že každý kdo pomáhá, i lékař by měl v prvé řadě hledět na člověka jako celej, ne na to kde zrovna má deficit. Nechci v žádném případě zpochybňovat kvalifikaci a odbornost či užití psychofarmak, smyslem tohoto psaní je uvědomění, že moje představa toho, kde mi pomohou je často zabarvena tím, co jsem se naučil, slyšel, četl, co mi bylo vtloukáno do hlavy. Skutečná pomoc ve smyslu terapeutickém jde najít jedině ve vztahu, který dovede léčit, ve vztahu kde jsou si dva lidi rovni a přijímají se ve vzájemnosti, ne jako diagnoza či problém, ale jako člověk, co nyní potřebuje pomoci.
Nejlepší čas na změnu je hned
Jak si předvánočním covidovém shonu najít čas na sebe a terapii? Nejjednodušším způsobem je moc o tom nepřemýšlet a když cítím potřebu něco udělat, raději než přemýšlet kdy to udělám je lepší to udělat hned. Jsem zastáncem krátké terapie zaměřené na řešení. Pokud mám potřebu něco řešit, doporučuji si najíš terapeuta a během krátké ale intenzivní doby s ním svůj problém vyřešit. Většina mých klientů obvykle přijde na 3-5 sezení. Pokud bychom se měli setkávat i nadále, je potřeba si vytvořit rámec spolupráce. Supervize jako forma spolupráce těží z nestrannosti. Po delším setkávání již supervizor ztrácí nadhled a „nevědoucí“ pohled, jelikož otázky mu už byly klientem zodpovězeny. Z tohoto pohledu nevěřím moc efektivitě supervize, kde je supervizor déle než 3 roky. Obdobně když za mnou chodí klienti na hodinu, tak i přesto, že se nejedná o interval roků, ale spíše měsíců, poznáme se a mám již vhled do jejich života. Efektivita práce klesá, resp. mění se do terapeutické roviny, která už dlouhodobá může být, ale o výsledcích dlouhých terapií mám své pochyby. Neříkám, že nemůžou fungovat, pouze preferuji krátké a intenzivní setkávání, jelikož se během takových sezeních vyřeší více věcí než během léta trvajících terapiích. Když klient ví, že se konec blíží, více na sobě pracuje. Když ví, že sezení můžou trvat roky, může si dávat načas s tím, aby na sobě pracoval.
Supervize mé supervize
Ve dnešním pojednání bych rád mluvil o důležitosti supervize pro mě, jako pro supervizora. Smyslem supervize je nadhled (super a visus – pohled nad, neboli nadhled). Pokud bychom sami chtěli nadhled pro druhé a nedostávali ho, mohli bychom si říkat dobří supervizoří? Dle mého názoru je vědomí toho, že supervizor, kterého si vyberu pro sebe jako soukromá osoba, nebo jako vedoucí, který chce supervizi pro svůj tým ve školství, zdravotnictví, sociální službě nebo kouče ve firemním prostředí, také prochází vlastní supervizí, je jedním z kritérií toho, že poskytuje dobrou službu. Myslím, že mít svého supervizora, nebo ideálně dva, je základem pro dobře odvedenou práci. Dělat něco, když sám bych si toho odpíral, nemůže nikdy dopadnout dobře, nebo aspoň ne tak dobře a kvalitně, jak by mohlo. Někdy se setkávám s tím, že cena supervize či koučování je dost vysoká. V ceně není jen naše odměna za práci, ale i to kolik peněz a času musíme věnovat sebevzdělávání, ať už je to četba terapeutické literatury, konference, přednášky nebo právě vlastní supervize. My jako supervizoři platíme stejnou cenu za vlastní supervizi jako naši klienti. Mně osobně supervize mé práce – pracuji s audiozáznamem, který pouštím svému supervizorovi a naslouchám jeho pohledu – nadhledu, pomáhá právě v tom uvědomění, jestli jsem ještě v nadhledu, nebo jestli už klientovi dávám pohled z jeho očí, pouze jeho pohledu. Není vždy snadné si to uvědomit a dobrý supervizor pomůže klientovi vidět svůj život z nadhledu, ale dobrý supervizor také uzná, že aby viděl svůj život a spolupráci s klientem z nadhledu, potřebuje sám být subjektem supervize. Být otevřen tomu, že jeho vidění světa a klienta není to jediné správné. Pochybovat o jednom pohledu a jedné pravdě je smyslem terapeutické supervizní práce.
Skupinová supervize … ve dvou
V terapeutické práci s klienty zažívám každý den nové a nové příběhy. Někdy s nimi usínám, někdy s nimi vstávám, někdy se mě drží i více dnů. Přemýšlím a uvnitř hlavy žiju dál příběh, který jsme spolu s klientem rozpracovali a očekávám co nového se stane. Vždy se ale jedná o změnu v obsahu, nyní jsem zažil zajímavou zkušenost a to změnu ve formě. Kolegyně supervizorka mě požádala, jestli bych za ni nevzal skupinu dvou lidí. Přestože je mým hlavním zaměřením individuální konzultace, skupinových či týmových supervizí už jsem též hodně zažil, ale obvykle to byly skupiny deseti a více lidí. Jak pracovat ve dvou? Skupinová dynamika s množstvím lidí kolem pěti a více je odlišná než když jsme pouze ve trojici, ale stále je to více podobné skupině, než individuálnímu sezení. Samotného mě překvapilo, jak hladce může takové sezení probíhat – pokud aplikujme ozkoušené metody a techniky z větší skupiny na menší – a navíc více efektivně, díky malé skupině. Se dvěma klienty jsem s cítil skoro jako v individuální terapii, protože byl prostor na příběh každého z nich a zároveň ten druhý mohl dát ještě další pohled kromě toho, co jsem dával já. Musím říct, že býti překvapován je velkou součástí mé práce, ale je to překvapování, na které jsem připraven. Zejména na to, že výsledek sezení nikdy není takový, jak jsem si představoval, ale takový, jaký ho klient nakonec chce, což je ta lepší a správnější varianta. Pokud by dělal, co já si představuji, že je správné, žil bych jeho život za něj – a zároveň bych musel ale vzít za něj zodpovědnost, pokud by moje „rada“ nefungovala. Proto mě tolik fascinuje systemický přístup, není třeba radit, stačí důvěřovat, že nejlepším rádcem si bude každý člověk sám. Terapeuti dle systemiky by měli býti více či méně dobrými průvodci na cestě najít si klíč ke svému problému v sobě.
Krizová linka
Vážení klienti,
na poradě jsme s kolegyněmi vyhodnotili potřebnost přesunutí práce do virtuálního prostoru ještě více než nyní a vytvořit rozpis na telefonickou intervenci. Stále nám přijde smysluplnější osobní setkání, které ale nyní není možné nebo videohovor, ale jsme si vědomi, že někdy zavolat je prostě nejjednodušší. Nabízíme možnost 30 minutové konzultace zdarma v různých časových oknech. Časy budou obvykle po pracovní době. V tento čas můžete zavolat a budeme se Vám věnovat a mluvit o vašich záležitostech. Nebojte se zavolat, jsme zde pro Vás. Na příští týden bude služba následovně:
Adam Šimoník – pondělí, středa, čtvrtek vždy od 16-18 hodin.
Přejeme zdraví a těšíme se na setkání nyní a v budoucí době při osobních konzultacích
Tým ZE-MĚ-KLÍČ
Jak využít karanténu
Zvláštní čas který prožíváme. Pokud si čas sami neuděláme, okolnosti nás donutí. Jelikož se denně setkávám s klienty na supervizi a koučování, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy mě někdo bude nucen nahlásit jako setkání, když posléze zjistí, že je pozitivní. Jako pracovník v pomáhající sféře se snažím vyplnit čas nejen odpočinkem ale i samostudiem. V současné chvíli pročítám systemickou učebnici od slovenské kolegyně Kláry Giertlové: Manažovat a koučovat systemicky. Je to moc pěkné shrnutí a zhuštění relativně komplexní a složité systemické teorie. Nejvíce mě zatím zaujalo jaký dává důraz na potřebu dojednávání. Ještě před samotnou spoluprácí je třeba, aby terapeut vysvělil klientovi kontext spolupráce. Sezení není od toho, aby se zde klient lidově řečeno vypovídal, ale abychom spolu pracovali. Na hodinovém sezením pracujeme slovem, potom následuje klientova reflexe v klidu domova a potom následují činy. V KBT (kognitivně behaviorální terapii) jde o změnu myšlení a posléze o změnu chování (behaviorální změna). Činy bez předchozího přemýšlení jsou neuvážené, nevedou k cíli, ale pouze k bloumání. Přemýšlení samotné je hezké, ale musí být předstupeň činů, nejde zůstat jen u něho. S trochou nadsázky až cynismu říkám, že přemýšlet znamená nic nedělat. Jelikož jsem zastánce Krátké terapie zaměřné na řešení, vždy na začátku s klientem probereme co zde budeme tu hodinu dělat, s čím chce za hodinu odcházet a co se změní do našeho příštího sezení. Pokud přijde klient posdílet zážitky, nejsem proti, ale ještě před tím si musím s ním ujasnit, jaká je moje role v tomto společném čase. Pokud je to tom, že mám vyslechnout jeho strasti, tak klienta buď zkoriguji nebo odmítnu, to není práce pro kouče, ale prostor pro kamarády, rodinu či jiné blízké lidi. Kouč je člověk placený za výsledky a výsledky musí být konkrétní a hmatatelné. Samozřejmě, konečným ukazatelem užitečnosti spolupráce je klient sám a pokud mě dá argument, že i pouhé vyslechnutí ho přiblíží k cíli, co jsme si stanovili, jsem mu velice rád k dispozici. Ještě se mi to nestalo, ale z pohledu systemických principů si to dovedu představit. Pokud by byl důvod k vyslechnutí ten, že nemá komu tyto záležitosti sdílet, tak raději než být placen za poslouchání trápení, tak budu pracovat s klientem na tom, aby si našel nové lidi ve svém životě co ho vyslechnou, nebo s lidimi ve svém životě co už má navázal takový vztah, aby tam pro něj byly, když je potřebuje. Jedna z otázek co rád pokládám je: Co byste dělal, kdyby neexistovala terapie? Jako superizor krátké terapie obvykle pracuji do maximálně pěti hodinových sezení, ideálně tří. Delší spolupráci považuji obvykle za neužitečnou. Smyslem mé práce není vytvořit na sobě závislost, ale paradoxně pomoci klientovi, aby mě potřeboval co nejmenší čas
Den otevírání zámků – náhradní termín nejspíše na jaře
Vážení klienti a příznivci Zeměklíče,
Děkujeme za přízeň, kterou nám projevujete svým zájem o naše služby. Naši
akci otevřeného odpoledne pro všechny příznivce jsme chtěli za každou cenu
realizovat, ale nezbývá nám než s politováním oznámit, že ho rušíme. Je
nám líto, že i když jste i přes ztížené podmínky chtěli přijít, shodli jsme se,
že v tuto chvíli je jakékoliv scházení, které není nezbytně nutné spíše
nezodpovědné. Všichni, kteří jste se nahlásili na koučování, výtvarné či
hudební lekce se svého sezení za zvýhodněnou cenu dočkáte, domluvíme se ale
individuálně na jiný termín.
Moc se omlouváme a ještě jednou děkujeme
Magdalena, Tatiana, Adam
Supervizní kavárna
Listopadové setkání supervizorů v naší supervizní kanceláři na Hlinkách se nyní neslo v duchu vymezení se v kontaktu s klientem mezi terapií a supervizí. Debatovali jsme, nakolik je důležité, aby supervizor, který nemá výcvik v terapii nebo terapeut, který nemá výcvik v supervizi, reflektoval svoji práci a to co právě dělá, pokud si není jist, že pracuje v tom, co umí. Pokud pracujeme na supervizním – pracovním tématu, tak bychom se měli držet tohoto způsobu práce a nezabíhat do terapeutické roviny. Není vždy možné a jednoduché tuto linii udržet, protože principiálně se osobní a pracovní život promíchávají. Spokojenost v jednom obvykle značí i spokojenost ve druhém a – bohužel – platí to také naopak. Výše zmíněná teze o jednoznačném rozdělení není tedy bohužel platná v realitě, ačkoliv v teorii se k ní snažíme upínat. Jak se ale soustředit na co největší užitek pro klienta, pokud mám pocit, že jeho zakázka vůči mě nepřichází tak jak bych si představoval, ale překlápí se do jedné či druhé roviny? V supervizním výcviku jsme se naučili, že dle Kurta Ludewiga jsou v systemické práci 4 druhy podpory: terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství. Během konzultace se s klientem vždy zaměřujeme více či méně na každou z nich. Není správné úplně uhnout, ale je možné – a je to správné – držet se toho druhu podpory, kterou zrovna klient vyžaduje, kterou jsme si spolu domluvili v kontraktu. Pokud mám pocit, že se odchylujeme od tématu, které bylo domluveno až příliš, je třeba to reflektovat. Primárně sám před sebou a pokud si nejsem jist, že bych dobře zareagoval na proměnující se potřeby klienta, tak potom i před klientem. V tu chvíli je dobré podívat se na naši spolupráci z pohledu třetí osoby, který by nás mohla vidět. Jsem klientovi nyní ku prospěchu tím co dělám? On ví lépe než já, co mu bude k užitku a pokud se kormidlo čtyř druhů podpory vychyluje z jedné dojednané čtvrtiny do druhé, tak to může být jen můj pocit. Pokud je správný, tak mi klient řekne, jestli je lepší po této cestě teď jít, ačkoliv nebyla primárně domluvena, nebo jestli bude lepší se vrátit a držet klienta na cestě tak, aby se neztratil. V tom případě jsme klientovi dobrými průvodci na jeho cestě. Smyslem není jít tam, kam my chceme, aby klient šel, smyslem je na každém rozcestí se znovu a znovu ptát, jestli cesta, kterou klienta doprovázíme je opravdu ta, kam chce jít. Smyslem je vždy na rozcestí zvednout hlavu za horizont a podívat se, kterým druhem spolupráce nejlépe dojdeme k dojednanému cíli.
Otevírání zámků platí !
Vážení klienti,
Den otevírání zámků se nám blíží a máme již většinu míst zaplněných. Zatím neuvažujeme o zrušení této akce, kterou již delší dobu plánujeme a kterou chceme právě všem nerozhodnutým zájemcům o hudební či výtvarné terapie či koučování přiblížit tuto činnost za poloviční cenu. Děkujeme za přízeň i přes nepřízeň okolní situace, a pokud bychom byli nuceni akci zrušit, dáme vědět. V tuto chvíli máme ještě poslední místa volná, pokud se rozhodujete, máte poslední možnost se nám ozvat na mail (preferujeme) či telefon.
Tatiana, Magdalena, Adam