ZE MĚ KLÍČ – terapeutické a sociální centrum. SUPERVIZE, KOUČOVÁNÍ a MUZIKOTERAPIE
THERAPEUTIC AND SOCIAL CENTRE – SUPERVISION, COACHING AND MUSIC THERAPY. WE SPEAK ENGLISH
Vážení klienti,
děkujeme vám za přízeň a důvěru. Vaše opětovné vracení se k nám je nám nejlepším důkazem toho, že vidíte v naší práci smysl pro váš život a to je to nejdůležitější co si můžeme přát. Na prázdniny budeme pracovat v naší soukromé kanceláři na Hlinkách pouze do konce července a potom zase až od posledního srpnového týdne ( od pondělí 24.8.)
Upřímně děkujeme za vaši přízeň, opravdu srdečně si jí vážíme a těšíme se na další spolupráci.
Tým ZEMĚKLÍČ – Magdalena , Tatiana , Adam
Ve skupinových supervizích, když jsou poslání pracovníci na sezení svým nadřízeným, se setkávám často s nevolí při práci a kladení otázek. Často si sám kladu otázku, co v tu danou chvíli dělat. Primárně je práce – obsah, témata – na straně pracovníka, supervizor má za úkol udržovat formu rozhovoru. Při vycházení z této premisy mi nezbývá moc manipulačního prostoru pro uvedení supervize v chod. Pokud lidi sami nechtějí, pak se nedá nic dělat. Na druhou stranu, druhou výchozí pozicí supervizora může být i edukativní prvek. To znamená, že učíme lidi využít prostoru se supervizorem pro to, aby mohli růst a nebrali to jako povinnost, nezbytnost, zbytečnost. Pokud se mi podaří supervidantovi ve skupině zahrát na to, že tímto časem sám může něco dokázat pro sebe a pro druhé, tím že bude sdílet, tak je často z půlky vyhráno. Je třeba, aby supervidant měl pocit, že je zde supervizor pro něj, ale ne kvůli němu, čili že supervidant je ten, kdo potřebuje supervizi, ne supervizor. V tuto chvíli se pak karta obvykle obrací a supervidanti využívají času pro společný rozhovor ke sdílení a otevření se i pro druhé. Naštěstí to funguje i pro ostatní členy ve skupině a když se rozmluví jeden, ostatní často následují. Někdy si říkám, že naučit lidi využít supervize jako dobrého nástroje, ne jako povinnosti, jak to často tady v Česku máme, může pomoci všem – zejména našim klientům, pak také klientům našich supervidantů a v neposlední řadě také nám superizorům, protože abychom se dostali k podstatě naší práce, v podmínkách našich sociálních a zdravotních i jiných pomáhajících profesí je třeba též pracovat na tom, aby byla supervize vnímána pozitivně.
Další setkání brněnských supervizorů pod záštitou organizace Podané ruce proběhlo nyní u nás v kanceláři na Hlinkách. Debatovali jsme nad zkušenostmi s klienty a tentokrát do popředí zájmu přišlo téma přenosu a protipřenosu. Dívali jsme se na naši práci z více stran a perspektiv a snažili se naplnit podstatu supervize čili nadhledu na naši práci. Uvědomovali jsme si, že vnímání klienta je jedna věc a že to, co vnímám já je z velké části ovlivněno právě přenosy od klienta ke mně. Uvažovali jsme též nad dialogem z pozice mě – čili první osoby, z pozice klienta, čili z pohledu druhé osoby a potom ještě z metapozice, která hledí na nás oba. Tato by měla být konečným arbitrem toho, co se v dyádě děje, jelikož tento „nadpohled“ vidí nejen mě, nejen klienta, ale nás oba dva dohromady a to co ze společné spolu-práce vychází. Tento třetí pohled by měl vždy upozornit, když se supervizor zaměřuje více na svoje přenosy vůči klientovi, ale také když se to děje naopak, když se příliš zaměřuje na klienta a uniká mu to, k čemu by klientovi reflexe měly být. Konečným měřítkem nejsou pocity mé či pocity klienta, ale výsledek toho, že si vzájemně tyto emoce uvědomujeme, sdílíme a čerpáme z nich. Supervize naší supervize byla náročným, ale velmi přínosným setkáním, které pomáhá při růstu nám jako supervizorům a též našim klientům, kteří z našeho růstu profitují jako koneční příjemci.
Během několika minulých měsíců jsme zažili stav, který pravděpodobně nikdo z nás ještě nezažil. Jak už to k naší práci patří, nechtěli jsme vidět jen to negativní, ale zaměřit se na to co funguje, co je dobré a co nám může pomoci překonat obtíže a ještě z toho těžit. Jelikož ne všichni klienti chtěli úplně zrušit sezení, tak jsem se přesunuli do virtuálního prostoru. I přes prvotní obtíže a nároky na práci i osobní život se nám podařilo proniknout do světa on-line koučování. Mně osobně jako spíše konzervativnímu člověku virtuální setkání připadalo jako neúplné a neplnohodnotné. Musel jsem přehodnotit svoje postoje. Neplatí, že by supervizní setkání nesplnilo svůj účel, když je on-line. Je ale zde ještě důležitější než obvykle stanovení jasného cíle. Virtuálně jde relativně dobře řešit konkrétní problémy a situace, které nevyžadují terapeutickou rovinu. Pokud tedy chce klient setkání online, vždy napřed zjišťuji, jaké jsou jeho cíle a představy. Jelikož není možné vidět klientovi „do tváře“, musíme se spoléhat na jiné neverbální vjemy a ty jsou bohužel přes kameru zkreslené. Mně osobně otevřela možnost supervize přes web oči. Nemůžu říct, že bych ji považoval za plnohodnotnou verzi setkání se všemi aspekty – terapie, doprovázení, vzdělávání a poradenství, které k plnohodnotnému sezení patří. Plnohodnotné je jen tehdy, když akceptujeme, že terapeutická rovina nemůže být plně realizovaná a zaměříme se na jiné způsoby práce – například poradenství či vzdělávání.
Na supervizních sezeních si často uvědomuji nepatřičnost vstupu supervizora do klientova života a přinášení vlastních intervencí a nápadů co by měl nebo neměl klient dělat. Každá zkušenost je jedinečná a nepřenositelná. Vidím, že je to s trochou fantazie rozdíl mezi divergentním a konvergentním myšlením. Druhé jmenované zužuje náš pohled na to co už existuje, není kreativní, hranice našeho jednání jsou jenom posouvány, ne vymýšleny. Prvně jmenovaný přístup je kreativní a nehledá dané hranice, nýbrž je vytváří. Pomáhá klientům je vytvářet. Mám za to, a troufám si říct, že ve své práci s klienty to tak dělám, je divergentní přístup k záležitostem klienta cestou k jeho novému způsobu životy – k tomu, co si sám určí jako cíl, který je za hranicemi, ne uvnitř. Hranice je třeba vytvářet, nejen hledat, protože tím stagnujeme. Primárním cílem supervize by mělo být nechat klienta určit si cíl a nehodnotit cíl ani klienta, ale pomáhat mu k tomu cíli dojít, přestože by se supervizorovi nemuselo zdát toto řešení ideální. Na jednu stranu jsme průvodci našich klientů a máme se snažit je doprovázet na cestě – ne je vést, ale na druhou stranu si nás vybrali, abychom jim též dávali zpětnou vazbu. Zde se dostáváme k podstatě věci – kritika nebo reflexe jde dát jako impuls ke změně dosavadního chování (změna hranic za klienta) nebo jako podnět k přemýšlení, přehodnocení a ustanovení nových hranic (klient sám přemýšlí co by chtěl a supervizor mu pomáhá najít cesty jak toho dosáhnout).
Po dalších odsupervidovanách a odkoučovaných hodinách s klienty se chci reflektivně zamyslet nad tím, že mě zaujalo z příběhů na kterých jsem měl možnost s jejich vlastníky pracovat. Jedna situaci mi vytanula na mysli hned. Byla to žena krátce po dvacítce, která řešila smysluplnost svého života. Ve stejné situace jsem doprovázel i stejně starého muže, který přišel k nám do kanceláře. Překvapilo mě – i když ted jak se nad tím zamýšlím, možná to tak překvapivé ani není – jak můžou mladí úspěšní lidé trpět pocit nesmyslnosti? Oba tito lidé byli úspěšní ve vzdělání, práci, společnosti i rodině – alespoň to říkali – a přitom se s vážností zamýšleli, jestli je to všechno, co je v životě čeká? Nechci zlehčovat situaci žádného klienta, který ke mně přijde, za každým více či méně šťastně se tvářícím člověkem se může skrývat velmi silný příběh osobního trápení. Vždy se snažím co nejcitlivěji naslouchat tomu, co slyším a rozklíčovat, jaká by měla být má role průvodce v jejich životě, kam by s moji pomocí chtěli svůj život směřovat. Zasahuji, až když vidím, že se jejich vyprávění točí v kruhu a oni se utvrzují v problému, ať je to cokoliv. Oba tito mladí lidé byli velmi autentičtí v pocitech, které mi sdělovali, a já cítil velkou zodpovědnost za sdílení těchto záležitostí. Vždy když se začnu příliš vciťovat do druhého člověka a mám pocit, že rada či sdílení z mého života by pomohlo, tak mi začne svítit znamení, že tohle není ta cesta. Cesta je vždy individuální a já můžu být jen více či méně dobrý průvodce na jejich cestě, ne sdílet s nimi tu svou. Vždy mi pomůže otázka na to, jak bych mohl být v jejich příběhu nápomocný a nikdy to není nasměrováním na moje prožitky, ale na naladění se na prožitky jejich. Samotné sdílení je velmi léčivé a když se k tomu ještě přidá nadhled – vidět sebe z pohledu druhé osoby- tak se naplní i podstata supervize, která je právě ono – super visio – pohled z hora na vše co druhý člověk prožívá a též co supervizor prožívá s ním. U obou dvou fungovaly imaginativní techniky a představování života jaký by byl, kdyby nebyly domnělé problémy a zádrhele a lidi, které tomu brání. Mým výcvikem je systemika a proto se vždy snažím vidět člověka v kontextu svého širšího systému – rodiny, zaměstnání, přátel. Jak okolí pozná, že je šťastný, že je jeho situace příznivější než byla? Tyhle techniky vidět sebe z pohledu druhých – ideálně těch, kterým na mně záleží – jsou velmi účinné, jelikož se oddálíme od toho, co už klient zná – svoje pohled a svoje pocity. Též se ptám, kdo může bránit tomu, co bych chtěl a kdo tomu naopak nejvíce může přispět. Otázky na lidi kolem často objevíme nevídané zdroje, ale někdy i skryté překážky, často ve věcech, které jsme považovaly za prospěšné. Nikdy se nesnažím dělat rezolutní rozhodnutí s čím začít a s čím skončit. Důležité je vědět, že vše co člověk dělá, dělá za nějakým účelem. Jsme teleologické bytosti směřujeme k nějakému konkrétnímu cíli– náš organismus má cíl a všechny prožitky – i ty dle našeho názoru negativní – jsou pro nás přínosné. Jestli je vyhodnotím jako nepřínosné, musím si klásti otázku, co získám tím, že se jich zbavím a co tím ztratím – nejen co získám. Velmi důležité je též zamýšlet se nad tím, čím nahradíme to, co nechceme. Skoro vždy člověk ví co by nechtěl na sobě nebo na druhých, málo ale už ví, čím nahradí to čeho se zbaví, jelikož nic nejde jen zrušit. Odebrat problémové kolečko ze soukolí vyřadí z provozu celý systém, cestou je nahradit zrezlé či nefunkční tak, aby systém mohl dál pracovat. Všechny problémy v systémech jdou jedině „rozpustit“ v jiných – příznivějších postojích – a tak pozměnit celý systém, aby mohl fungovat dále, sice v pozměněném modu, ale pro naši situaci příhodnějším.
Po vánočních prázdninách jsme opět nastoupili do naší poradenské praxe a přinášíme vám poznatky, které mě zaujali během minulého pracovního týdne.
Na našem pravidelném setkání supervizorů a terapeutů jsme měli možnost získat od kolegů v reflektujícím týmu cenné podněty pro naši praxi s klienty. Dostali jsme se ke dvěma stěžejním tématům- schopnost říkat ne a velká slova pro malé věci. V prvně jmenovaném jsme se shodli, že většina klientů, co přichází do naší soukromé poradenské praxe, ale též k ostatním kolegům supervizorům často řeší tuto (ne)schopnost. Ať už se jedná o partnerské, pracovní či přátelské vztahy. Dobrali jsme se tomu, že zásadní pro podporu těchto lidí je podpora v sebepřijetí, že tato jejich vlastnost není negativní ani pozitivní, ale že si při uvědomění situací kdy se jim toto stává můžou více všímat co jim nejen tato vlastnost bere ale též co jim přináší, co se díky ní učí a jak se z ní můžou poučit a učit lépe si vymezovat svoje hranice. Druhým tématem bylo velká slova pro malé věci. Klientka, kterou měla moje kolegyně ve chvíli, kdy jsem připomínkoval jako reflektující supervizor, na sezení přišla s objednávkou na nalezení životního partnera, ale po citlivém terapeuticko – koučovacím mapování jejího problému jsme se dobrali hlubšího pocitu ukotvení v životě. Bylo třeba pod velkými slovy hledat podstatu, která jak jsem viděli byla mnohem prostší než se původně zdála. Verbalizace zmíněné klienty byla až příliš složitá a při parafrázování a shrnování jejich záležitostí se kolegyně velmi přesně dostala do jádra problému a též to takto klienta ve zpětné vazbě zhodnotila. Používání slov je vždy více či méně zavádějící. Jak říká Petr Parma ve svých knihách: veškerá naše komunikace je větší či menší nedorozumění. Naším cílem je ve slovech hledat podstatu, to se kolegyni po usilovné společné práci s klientkou povedlo.
Při skupinových i individuálních supervizích se mi stále více a více osvědčuje jak užitečné je mít dobře zformulovaný cíl. Čím přesněji si řekneme, jak si můžeme vzájemně pomoci, tak tím lépe ta spolupráce bude vypadat. Je s podivem jak často mají lidé problémy s ustanovováním toho co by chtěli. Často ví co by nechtěli, ale jak by vypadal život bez těchto problému to už často nevědí. Pokud se někdy nemůžeme k cílovému stavy dopracovat, snažím se navodit klientům iluzorní stav jejich štěstí a postupně postupujeme od cílového stavu abstraktního ke konkrétnímu. Tato technika pomáhá dostat se postupně i ke krůčkům, které jsou velmi konkrétní, sice nárokující, ale reálné. Otázka která mně a také zejména mým klientům pomáhá k určení těch nejmenších skutečných kroků zní: co nejmenšího byste si po dnešním sezení chtěl/chtěla odnést? Jak jinak byste se měla po dnešku, po sezení cítit? Samozřejmě je zásadní, jestli klient věří, že je toho možné na sezení docílit, implicitně předpokládám, že dosažitelnosti těchto kroků je v myslích lidí již zabudovaná, pokud by dosažení cíle nevěřili, nejspíš by neměli důvod chodit na sezení. Otázka na ten nejmenší možný krok lidem zároveň pomáhá uvěřit, že k dosažení cíle vede nějaká – i když těžká – cesta, kterou je možno nastoupit a začít i malými krůčky. Také je dobré si uvědomit, že ty nejmenší krůčky jsou také ty, které jsou nejstabilnější. Velké rychlé kroky ne vždy mohou být přínosné v dlouhodobém horizontu.
Je možné pouhými slovy změnit to jak člověk vnímá realitu kolem sebe? Je možné utvořit si svůj svět aniž by člověk upadl do solipsistické filozofie či víry, že se svět točí jen kolem něj a nic jiného neexistuje? Dle mého názoru je možné vytvořit si svůj svět vedle světů druhých a ve světě druhých. Ze systemického pohledu jsme všichni vzájemně propojené systémy, které fungují propojeně, vzájemně se ovlivňují, pozorovatel je ovlivněn pozorovaným a ten je ovlivněm zase tím koho pozoruje a tak dále. K nadpisu bych ještě dodal, že reflektující mluvení pomáhá. Ne každé mluvení k něčemu směřuje. Určit si cíl je ten nejzákladnější předpoklad dobrého koučovacího sezení, jelikož bez něj nám nebude žádný vítr dost dobrý – pokud nevíme kam plujeme (Michel de Montaigne). Zrovna jsem zažil sezení, kdy za mnou přišel muž, co chtěl probrat svůj život, utvrdit se v tom co dělá dobře a zapracovat na tom co mu nejde. Snažil jsem se vydefinovat jak se pozná, že jdeme za cílem, že plujeme směrem, který si vytyčil, ale nepodařilo se mi úplně vydefinovat jak bude jeho cíl vypadat. Myslel jsem si, že už samotné mluvení o záležitostech může i při abstraktněji vydefinovaném cíle být přínosné, ale mýlil jsem se. Na konci sezení mi bylo řečeno, že jsme nedělali, to co klient dělat chtěl, ačkoliv mi na začáku neřekl, kam se ubírat, poněkud paradoxní situace. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Myslím, že z mé strany jsem se neměl pouštět do dalších koučovacích či supervizních technik, než si vydefinujeme cíl, ke kterému tyhle techniky povedou. Na druhou stranu, jak si mohu být jist, že definice je dostatečná ze strany klienta, nebo co když si to klient myslí, ale na konci si uvědomíme, že tomu tak nebylo? Jedna ze základních vět, kterou kladu na skupinových sezeních je: co nejmenšího by se dneska mělo stát, aby to pro vás mělo smysl, abychom se zabývali Vaším tématem, jaký by měl být po dnešní sezení rozdíl? Je třeba přesně vědět, jaký bude rozdíl před a po sezení. Pro mě osobně je to zkušenost, že ptát se na cestu, klidně i vícekrát během jedné koučovací hodiny má smysl, jelikož pak se jde relativně jednoduše ztratit do mluvení, které nepomáhá, ale které nás oddaluje od naší vytyčené cesty – a vytyčit si cestu i během toho co po ní jdu je stejně důležité jako původní cíl, jelikož cíle se na naší cestě můžou měnit. Setrvávat v postoji, „nyní už vím“ je ten, který jistojistě nevede k uspokojivému sezení.
Na základě pravidelných setkání supervizorů ve zdravotnickém zařízení jsme se dostali do zajímavé debaty – jak klient pozná, že je spokojený? Co to znamená být spokojený? V první řadě musím poznamenat, že spokojenost lze definovat nejlépe v konkrétních slovech. Pokud je cílem člověka být šťastný, spokojený, mít méně stresu, tak se zeptám, jak se takový stav bude projevovat, čeho bude mít více, když bude mít méně stresu, jak poznají druzí, že jsem spokojenější? To posledně jmenované je velmi mocný nástroj. Občas se na koučování setkávám s lidmi, co říkají, že se vlastně mají dobře, ale občas jim něco vadí, s něčím mají problém. Primárně se snažím zaměřovat na pozitivní věci v jejich životě. Jaké to je, že se mají dobře, čím je to způsobeno, co jim jde, v čem jsou dobří a – to hlavně – jak to poznají lidé kolem nich, že jsou spokojení? Otázka na to, jak mě vnímá okolí, mí nejbližší je často velmi dobrý ukazatelem toho, jestli jsem opravdu spokojený. Dokud se na sebe nepodívám očima druhého člověka, není jisté, že moje pocity nezůstávají v subjektivní rovině. To by nebylo nic špatného, ale ve chvíli kdy člověk mluví o spokojenosti a stojí si za tím, mělo by i lidem kolem něj být nějakým způsobem čitelné, že je šťastný a měli by být schopni to konkrétně pojmenovat. Tyto tzv.cirkulární otázky nám pomáhají vidět svět a subjektivní perspektivu skrze oči druhých lidí. Pomáhá nám to vidět naši situaci ale též situace druhých lidí tak jak ji asi vnímají oni a to může právě naši oči otevřít jiným pohledům o sobě samých.