Publikováno

Je to skutečné nebo je to „jen“ v mé hlavě?

Ti, kdo viděli závěrečnou pasáž z posledního filmu Harry Potter, kde se hlavní protagonista potká ve snu se zemřelých profesorem Brumbálem ví, že odpověď Brumbála byla: „Proč by to nemělo být skutečné, pokud je to jen v tvé hlavě?“. Musím říct, že se naprosto ztotožňuji s myšlenkovým pochodem moudrého starého kouzelníka. Skutečné je to co k nám vchází, co vnímáme, co má vliv na náš život. Otázka jestli je realita reálná, nebo jestli vnímáme jen vjemy, které v nás reality vytváří je záležitost, o které se filozofové přou tisíce let. Je to otázka mezi solipsismem (představou, že existuji jen já a vše kolem je fikce) a objektivismem (víra, že všechno je poznatelné a skutečné nezávisle na našem poznání – naše vnímání věcí je irelevantní). Systemická terapie pracuje s myšlenkovými mapami, nezaměřuje se na objektivismus jako takový. Mohli bychom se donekonečna přít o tom, jestli červená barva, tak jak já ji vnímám je v očích druhého opravdu červená a ne zelená a nikdy by nebyl nikdo, kdo nás rozsoudí, proto nepovažuji objektivismus, ale ani otázku, jestli je svět objektivistický, nebo subjektivně vnímaný za relevantní a smysluplnou.

Jaký je rozdíl v tom, jestli uvěřím v hlavě něčemu, nebo jestli mám „důkaz“, že to něco skutečně existuje mimo realitu? Praktický případ může být například beletrie. Víme dobře, že není skutečná, ale nevadí nám to v prožívání „reality“ jako takové. Stejně tak pohádky. Nejde o to, že nejsou skutečné, předávají mytologii a ideály, rozdíly mezi dobrem a zlem, předávají příběhy naší populace a kultury. Podobně jako lidská práva nebo demokracie, tyto myšlenky nejsou něco daného objektivně, ale něco čemu uvěříme, na čem se shodneme. Moc pěkně o těchto záležitostech mluví izraelský profesor historie Yuval Noah Harari, jehož knihy a přednášky vřele doporučuji. Cestou systemické práce je představit si cíl, kterého chci dosáhnout. Kdybychom nepoužívali imaginaci, nikdy bychom, jako lidstvo nedospělo k tomu, k čemu jsme dospěli, to je to co nás dělí od zvířat. Při práci s klienty vidím jako nejzásadnější právě onu schopnost imaginace – čím lépe je klient schopen představit si výsledek a to co mu přinese, tak i přes to, že to je jen v hlavě, jeho síly se zmobilizují a při dostatečně dobře vydefinovaném (a představeném) cíli je také schopen touto novou realitou žít a později ji i „objektivně“ vnímat, až se z hlavy začne projevovat i ve věcech kolem něj.

Publikováno

Jde žít v hlavě jinak než ve skutečnosti?

Shlédl jsem film „Život je krásný“, který vyprávěl o židovském otci a synu, kteří se během války dostali do koncentračního tábora. Pro dítě byl kontext věznice nepochopitelný a otec vyhodnotil, že aby se syn nezbláznil a aby zvýšil šanci na přežití, přesvědčí syna, že vše je jen hra a že chování dozorců vůči nim je z důvodu soutěživosti, protože hlavní cenou je tank, ten si totiž syn přeje. Otázku kterou si kladu je, kdo žil více „mimo“ realitu, otec nebo syn? Syn, ačkoliv byl podezřívavý vůči otcovým snahám v globálu uvěřil, že to co se děje, ačkoliv často nepříjemné nebo bolestivé a strachuplné je skutečně jenom hra a že ve „skutečnosti“ jsou všichni lidé hodní a až hra skončí tak se budou přátelit.  Otec na druhou stranu znal kontext, věděl, že odejít, ačkoliv si to syn někdy přál, prostě nejde a že je dost pravděpodobné, že nepřežijí. Syn realitě věřil a nevěděl, že taková není a otec se jí snažil věřit, ale věděl, že taková není. Tento moment je to s čím pracujeme na supervizních sezeních. Jde o to, vytvořit si v hlavě představu toho, jak bychom chtěli žít a uvěřit jí. To, že ve „skutečnosti“ jsou věci často jiné, než si přejeme, nemusí být bráno jako něco objektivně vadícího našemu štěstí. Skutečně dobré psychologické a terapeutické intervence totiž nemění to, co a jak se věcí dějí, ale to jak my na ně reagujeme, mění naše očekávání. Pokud vím, že člověk, se kterým jednám je např. mentálně postižený nebo má nižší IQ, bylo by hloupé být naštvaný, protože mi nerozumí, nebo není schopen pochopit, co bych od něj potřeboval. Pokud nevíme, že ten člověk je hloupější z pohledu IQ tak jsme naštvaní, protože si myslím, že nám to dělá schválně třeba. Potom se např. od někoho dozvíme, jak se věci mají, a přestaneme být naštvaní a jsme naopak chápající a trpěliví. Stejnou konstrukci si můžeme vytvořit v hlavě, přestože nám nikdo objektivně neřekne, že např. šéf nebo soused je hloupý. Abychom s těmito lidmi dovedli fungovat, lepší než měnit je, je lepší změnit naše očekávání jejich chování. Podobnou fikci v hlavě si vytvořil Viktor Frankl, který se také dostal do koncentráku a přežil ho. Frank byl významný filozof a terapeut a vytvořil školu tzv. logoterapie, ve zkratce je to vůle ke smyslu, protože věří, že beze smyslu žijeme prázdné životy. Jeho smysl, který si vytvořil v hlavě a který mu pomohlo přežít, bylo, že si vykonstruoval představu toho, že přednáší ve Vídni před plným sálem a tato představa mu pomohla překonat všechny těžkosti. Přestože to byla „jen fikce“, byla pro něj skutečnější, než hrůzy koncentráku. Představivost je důležitější než to co se kolem nás děje, protože je to něco co můžeme ovlivnit a to je to k čemu spějeme s klienty na konzultacích.

Publikováno

Online poradna

Vážení klienti,

Na základě poptávky o online formu setkávání jsme se rozhodli vytvořit svépomocnou skupinu, kde bude možno sdílet svoje záležitosti ve skupině. Bude probíhat ve formě tzv. Bálintovské skupinové supervize. Bude možno otevřít před skupinou svoje záležitosti a supervizor bude mediátorem a facilitátorem účastníků skupiny a jejich nápadu. Rádi bychom udrželi interval 1x za měsíc na 2 hodiny. Online odkaz bude vždy aktuální po rozkliknutí kolonky „Online poradna“ těsně před plánovaným začátkem. První setkání bude spuštěno v pátek 23.7 v 16 hodin. Každý kdo má zájem na svém seberozvoji a sdílení svých záležitostí je zván se připojit

Publikováno

Chceme štěstí nebo šťastnost?

V dnešním článku bych se rád zaměřil na rozdíl mezi supervizorem a koučem. Minulý týden jsem psal o rozdílu mezi supervizemi, různými formami a koučinkem a nyní bych se rád zaměřil na osobu (a osobnost) supervizora a kouče. Jako hlavní rozdíl v přístup v supervizi a koučování vnímám zaměření na cíl klienta (u koučování) a na soulad či nesoulad mezi tím co člověk chce, jeho cílem a mezi tím co dělá (aktuální činností). V koučování jdeme za cílem, který nám klient či jeho organizace, pokud je to firemní koučink v korporátu ustanovila. V supervizi, nutno říci zejména v supervizi jednotlivce, se ptám, jestli je to co člověk dělá opravdu to, co dělat chce. Jednoduše řečeno, v koučinku dosahujeme cíle, který je nám zadán a v supervizi se ptáme na to, jestli je skutečně tento cíl to co bychom jako jednotlivci chtěli pro sebe či naše klienty. Otázka co je za tím vším, co má být výsledkem našich činností je zde zásadní. Často se setkávám u klientů s tím, že dělají různé činnosti, protože si myslí, že je dělat chtějí, že by je dělat měli, že je to žádoucí, ale k čemu všemu ty činnosti mají vést, co je zastřešující princip či myšlenka, to už vědí často  velmi mlhavě nebo vůbec. Odpověď na otázku „co je za tím vším, co bude, až tu činnost uděláte, co má být výsledkem“ pak bývá obvykle něco ve smyslu „budu šťastný, spokojený, budu mít klid“, ale tyto odpovědi vlastně vůbec neodpovídají na to, co je skutečným výsledkem našeho snažení. V určitém morbidním smyslu, kdybychom se sebevraha zeptali, jaký má být výsledek jeho činnosti (sebevraždy), tak by také odpověděl, že potom bude šťastný, nebo alespoň šťastnější než je v současném stavu, jinak by to nedělal. Důležitým termínem, který bych rád uvedl je pojem šťastnost. Nejedná se o štěstí, které k nám přichází nezávisle na nás ale nahodile (v angličtině „luck“), ale jedná se o volbu být šťastný (v angličtině „happiness“). Pokud uvažuji v protikladech štěstí-smůla, pak jsem v područí osudu, který mi přináší smůlu nebo štěstí, jelikož to jsou fenomény, které vznikají nezávisle na mé vůli a činnostech. V češtině bohužel k tomu, že někdo touží po tom být šťastný, používáme často pojem štěstí, protože šťastnost je v našem kontextu nezvyklé. Proto si myslím, že je to tak zavádějící. Štěstí je něco co neovlivním, šťastnost je něco pro co se můžu rozhodnout, je to výsledek mého snažení, mých činností, je to zastřešující myšlenka toho, co v životě dělám. Pro to, jaký má být výsledek a jak má vypadat šťastnost (být šťastný) ve svém životě se můžeme rozhodnout. Zásadní otázka je: co chcete a proč to chcete, co má být výsledkem tohom co chcete. A chcete to tak opravdu? Supervizor zjišťuje soulad mezi tím, co člověk dělá a co chce. Divili byste se kolik lidí dělá to, co nechce a ani to neví. Volba šťastnosti není něco nahodilého jako dichotomie štěstí/smůla. Může se zdát, že problém štěstí a šťastnost je pouze dialektický, ale ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad zaměřením člověka, tak je to rozdíl diametrální. Pokud žiju podle definice štěstí, tak čekám, že ke mně přijde. Pokud žiju podle šťastnosti, tak věřím, že rozhodnutí je v mých rukou, nečekám, že se to „nějak“ stane, že časem to bude a pak už budu šťastný.

Publikováno

Rozdíl mezi supervizí a koučováním

Klienti si občas vyžádají koučování a sezení připomíná spíše supervizi a někdy je to naopak. Zmatení na straně klientů je pochopitelné a proto bych dnes rád zvýraznil některé zásadní rozdíly mezi supervizí a koučinkem. Co se reálného rozdílu týče, tak zásadní je, že skutečný příjemcem supervize je klient klienta. Obvykle pacienti, pokud se týká o lékaře nebo klienti sociálních služeb, pokud se jedná o sociální pracovníky nebo třeba žáci, pokud se jedná o supervizi ve školství nebo klienti v terapii v supervizi terapeutů. V supervizi se soustředíme na užitek sezení, ale ne pro supervidovaného, ale pro ty, o které supervidovaný pečuje. Na rozdíl od toho, v koučování se jedná o užitek přímo pro klienta, který je na supervizi. Supervidovaný zadá žádost a společně dospějeme k tomu, jak za tímto cílem jít. Ostatní rozdíly mezi supervizí a koučováním jsou spíše dialektické a netýkají se tolik formy, jako spíše obsahu, ve kterém se koučování či supervize vede. Supervize je běžná ve zdravotnictví a sociální sféře (zde je dokonce povinná), obvykle děláme supervizi pro týmy kolem 10-ti lidí v rozmezí 1-3 měsíce v délce 2-3 hodin, dle velikosti týmu nebo závažnosti tématu. Další druh supervize je skupina, kde se setkávájí lidé ke sdílení, ale vzájemně se neznají. Nejznámější formou je tzv. Balintovská skupina, kde má obvykle jeden účastník slovo, definuje nějakou záležitost, co se mu stala s klientem a ostatní mu poskytují nezávislý vhled a inspirují k různým způsobům řešení. Poslední formou je individuální supervize, obsah je stejný jako ve skupině nebo týmu, vždy se jedná o řešení nějakého problému supervidovaného s jeho klientem, společně se supervizorem dochází k různým úhlům pohledu na situaci a k řešení, tak aby bylo průchodné pro supervidanta ale zejména užitečné pro jeho klienta – to je smyslem supervize, přínos musí pocítit zejména klienti našich klientů v supervizi.

Publikováno

Muzikoterapia a jej využitie v psychosomatickej psychiatrii

http://www.psychiatria-casopis.sk/files/psychiatria/archiv-cisel/archiv/obsah-cisla-2-2021/prehladova-praca/ppp_2021_28_2_muzikoterapia_a_jej_vyuzitie_v_psychosomatickej_psychiatrii.pdf

Text opisuje teoretické a praktické poslanie muzikoterapie v psychosomatickej psychiatrii. Cieľom textu je poukázať na definičné východiská muzikoterapie, ako disciplíny aplikovanej v psychiatrickom okruhu ochorení, s psychosomaticky ladenými ťažkosťami. Ďalšími zámermi textu sú vymedzenia spôsobu práce v praxi, prostredníctvom metód, umožňujúcim pacientom daného okruhu ochorení zmiernenie ich ťažkostí. Súčasťou využitia metód v praxi sú aj kľúčové slová, ktoré slúžia ako hraničný priestor medzi aplikovanou metódou, dopadom na pacienta a následným opätovným zasadením do teoretického rámca. Psychosomatickú psychiatriu vymedzujeme ako pojem, kde je zohľadnený psychosomatický – celostný – pohľad na človeka ako na bio – psycho – sociálno – spirituálnu jednotu človeka, zasadený do rámca psychiatrických diagnóz. Metodologický rámec textu je zasadený do kontextu vymedzenia muzikoterapie ako disciplíny v teoretickom zástoji až po praktické aplikovanie v psychosomatickej psychiatrii. Zmyslom textu je poukázanie na možnosti aplikovania muzikoterapie a umeleckých terapií v psychiatrických zariadeniach.

Kľúčové slová: muzikoterapia, psychosomatika, psychiatria, kľúčové momenty, metóda.

Publikováno

Post-covidová stresová klinika

Na základě stále větší poptávky klientů po pomoci a podpoře při návratu do „normálního“ života jsme se rozhodli soustředit naše síly na potřeby klientů, které vyvstávájí a odkrývají se po roce pandemie. Setkáváme se zejména s potřebou nového utváření sociálních návyků po návratu z on-line prostoru, neschopností či bloky v komunikaci „na živo“, dále pak se změnami v rodinách v důsledku on-line výuky a návratu zpět do lavic. Časté téma, které klienti přináší je zaměření se na sebe, jelikož teď celý rok pracovali pro druhé. Toto se netýká pouze pomáhajících profesí ale takřka všech – rodičů, kteří byli učitelé svých dětí, pečovatelů dětí o staré rodiče či jiné lidi v nouzi a pak o všechny možné dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii ještě nad rámec pro úplně cizí lidí. Víme, že po roce kdy všichni mysleli více na druhé než na sebe je nyní čas, abyste zase dobili energii sami pro sebe a proto se Vám budeme maximálně věnovat ve vašich vlastních potřebách a záležitostech.

Publikováno

Rodinná a párová konzultace

Poskytujeme poradenství na principech systemické terapie – zajímáme se vždy o celkový kontext a „systém“ a všechny jeho jednotky, čili osoby, které se s klientem setkávají. Při rodinných sezeních preferujeme přítomnost všech, kterých se dotýká daná záležitost. Používáme prvky facilitace a díky citlivému přístupu docházíme výsledkům obvykle ve 3-5 sezeních – v závislosti na probíraném tématu. Pokud se nejedná o dlouhodobou terapeutickou spolupráci, zaměřujeme se v duchu našeho výcviku na krátkodobou terapii zaměřenou na řešení. Systemická terapie používá principy kongruence, pochopení a zaměření se na řešení, místo analýzy problému.

V párové konzultaci obvykle pracujeme ve střednědobém horizontu a důsledně vyžadujeme přítomnost obou partnerů. Považujeme za nezbytné, abychom jako supervizoři udrželi nadhled a na sezeních se zaměřujeme na odhlédnutí od problému, který klienty – pár přivedl k nám do poradny, ale soustředíme se na společné silné stránky a vždy vycházíme z motivace klientů, to je ústředním hnacím motorem úspěšné spolupráce.

Publikováno

Už máte svého supervizora?

S klienty často přicházím na to, že i když přijdou pouze na „preventivní“ návštěvu, protože jsou objednaní, vždy se objeví něco, co by stálo za to prokonzultovat. Přijde mi zajímavé, že institut soukromého supervizora není v Českém kontextu stále zakořeněn.

Přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí.

Ve spojených státech má spousta lidí soukromého terapeuta nebo psychoanalytika, proč tady u nás není prevence a institut soukromého supervizora stále vnímána jako něco běžného, ne-li pozitivního, ale spíše jako zbytečnost nebo něco nedůvěryhodného. Vycházím s teze, že přijít se poradit je vždy rozumné, tím nikdy nic člověk nezkazí. Uvědomuji si dobře, že smyslem mé práce je, aby se klienti rozhoupali k akci, to je dobré a potřebné. Dodal bych také, že přijít se poradit, než nějaké rozhodnutí udělám je snad ještě důležitější. Tak často v sobě lidé něco dusí a nepřijdou to prokonzultovat s nezávislým odborníkem a zbytečně prodlužují dobu stresu a napětí.

Publikováno

Post covidová doba

Pomalu ale jistě se vracíme z on-line prostoru konzultací do terapeutického prostoru osobního setkávání a vnímáme kolik nánosů se nyní po „uvolnění“ ze člověka dostává. Vnímám jako zajímavé, že covid sám o sobě není téma do terapie jako takové, ale spíše to, že covid uspal záležitosti, které by klienti bez covidu do poradenství přinesli. Uplynulý rok na „bitevním poli“ přinesl mnohé zážitky s vlastní hranou schopností udržet se funkční i za velmi ostrých podmínek. Těší mě, že konzultace se obvykle odehrávají v duchu úlevy, naději a touze po novém začátku. Bohužel covid má i druhou stránku a tou je, že dlouho neřešené problémy jsou často již tak urputně zažrané v našich životech, že práce na vlastních obavách, selháních a strachu je mnohdy těžší než u klientů, kteří vzali zavděk i online koučinku a udržovali si i během covidu preventivní supervizní okénko toho, jak fungují, jak by měli a mohli fungovat lépe. Navrátivší se klienti po několikaměsíční či dokonce i roční pauze často vyžadují mnohem opatrnější našlapování a dostávání se pod kůži v rámci pomáhajícího rozhovoru. Dobrou zprávou je, že vnitřní spojení, které jsme dříve vybudovali, se nezapomíná a my můžeme navázat na dřívější spolupráci, což proces terapie značně podporuje. Nezřídka se ale také stává, že práce, na které jsme pracovali musela ustoupit do pozadí a přestože bezpečný prostor, který jsme klientům vytvořili stále zůstává, práce kterou na sobě člověk udělal nejenom často stagnovala, ale bohužel se díky absence pravidelných sezení do velké míry ztratila. Pro mě z toho je důležité poučení, že nic není ztraceno úplně a že nikdy není pozdě začít či pokračovat na sobě pracovat, respektive lepší přijít pozdě nežli později. Hlavní podmínkou úspěšné terapie je vždy vůle člověka vidět a jít kupředu a to se nám naštěstí i přes „ztracený“ rok daří a někde dokonce vidíme, jak lidé vychází z těžké zkušenosti posílení.