Publikováno

Co je dobré a co špatné?

Dneska bych se rád soustředil na rozlišení našeho subjektivního vnímání a „objektivní“ reality. Cílem článku je ukázat, že vlastně žádná jasná hranice neexistuje a že naopak vytváření konstruktu „objektivní“ reality přispívá k rozdělování a narušování vztahů a komunikace.

Určitě jste někdy slyšeli, že někdo se o někom vyjádřil nějak negativně. Například: on je špatný kuchař, on je blbec atp. V tuto chvíli se staví do role arbitra, který má „moc“, respektive myslí si, že má moc udat tento svůj výrok jako neměnnou a danou konstantu. Tohle je samozřejmě iluze. Hlavní problém vidím jako klinický supervizor ze své zkušenosti s klienty v tom, že to co je názor vydávají za obecnou pravdu. Když se vrátíme k příkladu s kuchařem, tak bychom se mohli vyjádřit subjektivně v tom smyslu, že jídlo od toho člověka mi nechutná. Tím bych vyjádřil svůj názor, aniž bych se pasoval do role někoho, kdo o druhém člověku smýšlí „objektivně“ jako o špatném kuchaři.

Můj názor není neměnná pravda – to je cesta ke vzájemnému pochopení a rozumění si.

 Člověk, který by toto o sobě slyšel, vnímá rozdíl mezi tím „jsi špatný kuchař“ a „jídlo co vaříš mi nechutná“. Vidíme, že změna formy na straně řečníka zachová obsah, co chtěl říct, ale na straně příjemce je vnímána forma mnohem víc než obsah a je vidět jak rozdílně. Dále bychom mohli říct, že místo toho, říkat o druhém, že je blbec nebo hlupák (či cokoliv soudícího), můžeme říct, že mně osobně není příjemný, nebo že nesouhlasím s jeho názory. Takto se nestavíme do role rozhodce, ale vyjadřujeme pouze svůj názor, který zase může a nemusí být platný a přijímaný.

Další věcí související s výše napsaným je zamýšlení se nad svým konáním a reflektování toho, jaký to má vliv. Vždycky říkám, že člověk by měl říct to, co si myslí, až když to projde třetím sítem. První je to co mě napadne intuitivně – on je blbec. Potom se zamyslím nad tím, jaký to asi bude mít vliv na toho člověka, takto moje myšlenka projde druhým sítem. Třetí síto je to, jestli to, jaký to bude mít na člověka vliv, opravdu chci a co to přinese mně. Pokud jsem stále nepřehodnotil, že mám původní výrok takto formulovat, pak je na mě ho skutečně říct. Nyní totiž vím, jaké to bude mít následky, a také vím, že za ně budu nést zodpovědnost.

Publikováno

Dohled a důvěra

Co vytváří dobrý terapeutický vztah s klientem? Nekteří supervizoři pracují hodně direktivně a jejich klienti je mají za “autority, odborníky” na životy klientů. Nechci zpochybňovat, že tento způsob nefunguje, ale mně určitě blízký není. Ze své zkušenosti jako supervizor ale i jako vedoucí pracovník vím, že vztah roste úměrně tomu, jakou důvěru svěřím svému kolegovi / klientovi / podřízenému. Čím více dohledu ve vztahu, tím méně důvěry a naopak. Zejména korporátní organizace zaváději kultury dohledu více a více. Lidé jsou pod kamerami, musejí si cvakat, aby bylo vidět, kdy přišli a odešli. V autech mají GPSky, aby si nemohli po cestě zařídit nic svého. Na jednu stranu to chápu a souhlasím s tím- do práce se chodí pracovat. Na druhou stranu, pokud člověku nedám důvěru, že svou práci splní, nemůžu se divit, že až já budu potřebovat něco “navíc”, tak že mi to nesplní, protože s mým  dohledem si můj podřízený nikdy nemohl udělat taky nic navíc pro sebe. Říká se: důvěřuj ale prověřuj. Obojí je potřeba. Myslím si ale, že vždy je důležitější důvěřuj, protože prověřování by se mělo dělat až na základě toho, že je důvěra zraněna. Alespoň mně to takto funguje. Pokud jsme v terapeutickém vztahu a oba s klientem víme, že supervizor se ptá na co chce a klient odpovídá taky na co chce, pak si můžeme být jisti, že se vzájemně můžeme v důvěře podporovat a růst. Vytváříme si tzv. trenažér vztahů. Říkáme si věci, které bychom třeba normálně lidem kolem nás neřekli, protože jim ještě tolik nedůvěřujeme, raději je kontrolujeme. Ve chvíli, kdy si člověk vyzkouší, jaké to je pustit se do nejistoty důvěry, tak vztah může růst. Pokud budeme jenom v jistotě kontroly, pak se nikdy dále nedostaneme. Vztahy, jakékoliv, rostou zkouškami, rostou tím, že vstoupíme do nejistoty toho, že se dáme všanc. V terapii jsou vždy dvě osoby, co neví, co se na sezení stane. Kdybychom do této nejistoty nešli, tak bychom nikdy nezažili nic nového. Někdy se sezení nedaří, ale většinou ano a o to většinu ano bychom přišli, kdybych chtěli mít jistotu toho, že se nikdy nezraníme. Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se každý, kdo se z někým rozešel už pro jistotu nikdy s nikým neseznámil, tak bychom asi hodně rychle vymřeli. 

Publikováno

Užití relaxačních technik při konzultaci

V dnešním příspěvku bych rád posdílel některé základní relaxační techniky, které používám ve svém životě a také při konzultaci, pokud klienti vyžaduji zklidnění před samotným rozhovorem. Je dobré je použít kdykoliv se člověk potřebuje zklidnit, dostat do kontaktu se sebou samým. Jde je provádět dlouze ale i jen pár sekund. Já osobně nemám vyhraněný žádný konkrétní směr, preferuji krátké a funkční techniky, beru si ode všeho něco. Po absolvování různých kurzů a různých zaměření jsem si vytvořil následující „osmici“ kroků, která je syntézou různých technik, které fungují mě a které jsem také ověřil v poradně s klienty. Každý krok je dobré provádět alespoň minutu.

Prvním krok je „narovnat se“. V tomto kroku se zaměříme na své fyzické prožívání vlastního těla, na ukotvení se ve světě, v čase a prostoru. Jedná se vlastně o formu minduflness a zjednodušenou satiterapii, která si bere své principy z přístupu zaměřeného na člověka (Carl Rogers) a focusingu (Eugene Gendlin). Prakticky se jedná o to, že se usadíme tak, abychom se mohli do dalšího kroku (kde se pracuje s nádechem) připravit na proudění vzduchu v našem těle. Po usazení, tak, aby nám bylo dobře, se zaměříme na konkrétní ukotvení a prožití každého kousku našeho těla. Začínáme od hlavy, soustředím se na to, jak se cítím ve vlasech, kolem očí, na čele, v ústech. V dalším kroku se soustředím na to, co dělají moje ruce. Kde se dotýkají mého trupu, kde se stýkají s oděvem, jsou spojené nebo rozpojené? Dále se soustředím na trup, kde se záda dotýkají opěradla, kde se zadek dotýká židle a jak to cítím? Posledním krokem jsou nohy, zde je postup stejný jako s rukama. Dotýkají se podložky, sebe navzájem, jak jsou spojeny s podlahou a tím pádem se světem? Vše se dělá pomalu a procítěne. Je důležité neodpovídat mozkem, ale počkat až co skutečně „řekne“ moje tělo.

Ve druhém kroku, kterému říkám „nádech“ těžíme ze spojení se svým tělem a díváme se dovnitř těla. Zaměříme se na svůj nádech. Snažíme se dlouze nadechovat do spodní části břicha, pozoruji alespoň minutu svůj dech, nijak se nesnažím na sílu, pouze pozoruji, jak se vzduch dostává do mě a ven. Toto základní cvičení z Budhistické meditace je silné ve své jednoduchosti, ale musí se provádět dobře procítěně. Schopnost koncentrace se zde ukazuje v plné síle. Často lidé, co začínají s tímto druhem meditace nejsou schopni udržet pozornost déle než pár sekund.

Další krok se jmenuje „úsměv“. Nyní se zaměříme na to, abychom se upřímně a spokojeně usmáli. Není zásadní, aby vše v životě bylo v pořádku, stačí, když si to vsugerujeme, když to budeme předstírat. Mozek jde tak trochu „oblafnout“, pokud se budeme dostatečně procítěně usmívat, i ostatní orgány a zbytek těla se naladí na klid a pohodu. Úsměv je dobré spojit s předchozím krokem, v kombinace je ještě účinnější.

Čtvrtému kroku říkám „tep“. Zde si dáme ruce na hruď a pozorujeme tep svého srdce, uvědomujeme si, že žijeme, že tep našeho srdce je znakem toho, že jsme spojeni se světem.

Pátý se jmenuje „zastavit se“. V tomto se zaměříme na to, abychom si uvědomili, že v tuhle chvíli, v tomhle čase a prostoru je se mnou a světem všechno v pořádku. Není nic, co bych dalšího potřeboval, aby mi bylo dobře. Uvědomujeme si, že současné chvíli je to jediné, co můžeme skutečně prožívat. Minulost je nevratná, budoucnost nejistá, jediná jistota je tento moment. Z tohoto pohledu je přítomnost nejlepším okamžikem našeho života, čistě z toho pohledu, že žádný jiný okamžik už nebo ještě nežijeme.

V šestém kroku se „svěříme“. Uvědomujeme si, že vždy a každý máme nějakou entitu, která nás přesahuje. Pokud je člověk věřící, svěřujeme se Bohu, pokud není, svěřujeme se vědě nebo třeba ideálům, ať je to humanita nebo spravedlnost nebo vesmír či životodárná energie. I ten největší skeptik, materialista nebo agnostik si dovede najít něco, o čem uzná, že úplně nechápe a že může být nad naše možnosti poznat, pochopit či ovládat.

Sedmý krok je „přát si“. Zde si uvědomujeme, co bychom chtěli a to říkáme nahlas. Například: přeji si (sobě), abych byl zdravý, spokojený, nebo cokoliv dalšího. Musíme tomu skutečně věřit, musíme si to skutečně přát (nejen ve smyslu přání, ale ve smyslu toho, že si to zasloužíme). Nevěřili byste, jak je často problematické něco krásného si přát a věřit tomu, že si to zasloužím, často přejeme druhým nebo si myslím, že by si druzí něco zasloužili, ale na sebe zapomínáme.

V posledním osmém kroku si „odpouštíme“. Tento bývá často nejkomplikovanější, ačkoliv by se mohlo zdát, jak je jednoduché si odpustit. Odpouštět druhým je těžké, odpouštět sobě je ještě těžší. Zde se snažíme si opravdu upřímně říct, že vše co se nám nepovedlo, vše kde jsme druhým ublížili, všechno co jsme neudělali dobře, je možné odpustit a nechat minulosti kam patří, protože s tím nejde už hnout. Proto je lepší nechat věci, které nejdou změnit do historie, poučit se z nich, ale netrápit se jimi.

Publikováno

Strach z neznáma

Velmi často se na konzultacích setkávám se strachem z toho, co by se potenciálně mohlo stát, přestože to tu ještě není. Je to takový strach z neznáma, který je i není opodstatněný. Na jednu stranu plně chápu, protože již Freud si uvědomil, že tzv. misoneism, čili strach z neznámého je jeden z největší strachů, který můžeme pocítit. Na současném světě jsme to viděli v případu tzv. migrační vlny, která vzbudila více strachu z možných následků, než skutečné následky a problémy.

Jakou hodnotu a význam věcem kolem nás dáme záleží na nás

Strach z neznámého je pochopitelný, protože pokud již máme negativní diagnozu, tak s ní můžeme pracovat. Je známá věc, že čekání na diagnozu např. při vyšetření je často palčivější než si diagnozu (nepříznivou) vyslechnout. Pokud jsme v nejistotě, tak s ničím pracovat nejde – pouze s naším vědomím a vnímáním. Je pochopitelné, že „skutečnost“ nezměníme naším vnímáním, ale pokud změníme naše vnímání, proč by nám potom měla vadit skutečnost? Pokud si uvědomíme, že nic není skutečné nebo tak vážné, jako to my sami bereme, potom si můžeme být jisti, že rozdíl mezi „skutečností“ a naším vnímáním je vlastně nepodstatný – to jakou hodnotu a význam věcem kolem nás dáme záleží na nás, ne na nich. Ve své diplomové práci jsem se věnoval psychologii Sigmunda Freuda a to zejména strachu, který nedovedeme plně rozpoznat a tím pádem mu připisujeme větší důležitost a význam, než bychom dle objektivních příčin měli. S klienty pracuji opačným směrem. Snažíme se zaměřit ne na příčinu strachu, ta skutečně může v každém vyvolávat opodstatněné obavy, se kterými není snadné pracovat a zbavit se jich. Snažím se vždy najít způsoby, které klient sám vyhodnocuje jako ty, které pomáhají a které mu umožňují najít „známé“ charakteristiky v neznámém strachu – tedy strachu z neznáma. Ve chvíli, kdy si můžeme říct „to znám“, tak i přestože nám to může nahánět strach, zbavili jsme se jednoho z největší důvodů, proč se něčeho bojíme – neznáma, nepojmenovatelného. Je to podobné jako s tím, když se nechceme pustit do něčeho nového, protože to je nové, ale jakmile to jednou vyzkoušíme, už nám to napříště problém nedělá. Zbavování se problémů je vlastně také pouštění se do něčeho nového – do života „bez problému“. Jedna z intervencí, která je velmi nápomocná je práce na nejmenším kroku, který člověku pomůže strach poznat, ohmatat a nevidět jako neznámý. Lidé mají oproti jiným tvorům schopnost pojmenovávat věci. Ve chvíli, kdy něco pojmenuji, ztrácí to auru neznáma, již to má jméno, tvar, místo a význam, který chápu. Podobně jde pracovat s mým vlastním vnímáním věcí kolem mě – ve chvíli kdy si je pojmenuji, nejsou to již pocity, které cítím, které ve mně problém vyvolává, jsou to jasné pojmy, které mohu sdílet s druhými a které tím, že jsem je pojmenoval, mohu také pojmenovat tak, aby mi strach nenaháněly.

Publikováno

Ujel mi autobus!

Dneska bych se rád zamyslel nad tím, jak pouhé vyjádření může změnit to, co se skutečně děje a jak to vnímáme. Například název dnešního článku odkazuje k tomu, že se stalo něco, co jsem nemohl ovlivnit, že někdo druhý je vinný za to, že jsem nedošel včas. Položme si ruku na srdce a řekněme si jak často si stěžujeme, že nám nezvonil budík, byla zácpa na dálnici, vlak měl zpoždění atakdále. Tímto způsobem myšlení a vyjadřování odnímáme odpovědnost za to, co se nám děje od nás a přikládáme jim okolnostem. Samozřejmě někdy se stane, že jsou věci, které neovlivníme, nicméně mi přijde velmi zásadní, abychom se vždy zaměřovali na to, co ovlivnitelné je, protože to je to jediné, kde má cenu se snažit. Podobně když přijde člověk s tím, že „má problém“. Co to znamená? Je to nějaká vlastnost, je to něco co je změnitelné nebo dané? Neexistuje žádná realita, která by věci v našem životě dělala konstantami nebo naopak proměnnými, které můžeme ovlivnit. Jediné co „mění“ je naše mysl.

Zásadní je to, kam zaměříme pozornost, protože tam to roste

Pokud svaluji vinu na všechny kolem sebe za příkoří, které se mi děje, nikdy se nezačnu snažit na sobě pracovat, protože já nejsem viník. Dokud si neuvědomím a neudělám změnu v hlavě, tak se budu vždy motat v bludném kruhu toho, že „mám problém“ a že je to dané. Prvním nejmenším krokem, který pomáhá k cestě ke změně myšlení a tudíž i posléze konání, je začít o sobě přemýšlet jinak. Jsem ten kdo má věci v rukou, může je ovlivnit, nebo jsem ten, který je ovládán? Jak mi to zní, když to vyslovím nahlas? A co bych potřeboval k tomu, abych vyřčenému i věřil a tudíž se i toto projevilo ve světě? Důležité je vědět, že systemická terapie jako jedna z postmoderních filozofií postuluje, že neexistují žádné „velké příběhy a pravdy“, které by nám dávaly jasnou odpověď, jak se věci mají. Zásadní je to, kam zaměříme pozornost, protože tam to roste, tam se to mění a tam můžeme vytvářet pravdu, ne ji objevovat jako nějakou danost, která je neměnná.

Publikováno

Máme čas?

V dnešním příspěvku bych se rád zamyslel nad tématem času a spěchu. Žijeme ve zrychlené době, vyžaduje se od nás rychlost a flexibilita a také my následně vyžadujeme to stejné od lidí kolem nás a tím často vytváříme stres a nehezké vztahy. Nedávno jsem čekal na autobus a člověku přede mnou nešlo zaplatit kartou u řidiče. První co mě napadlo, že pokud bude takových lidí více, nedojedu do práce včas. Naštěstí se mi podařilo zastavit se a zreflektovat to, co se ve mně odehrávalo. Představa toho, co neschvaluji – všichni by měli spěchat. Kromě práce klinického supervizora pracuji dlouhá léta s lidmi s mentálním postižením a práce pro tyto lidi vyžaduji velkou dávku trpělivost a čekání je pro mě součást práce, protože běžné věci těmto lidem trvají déle než lidem „běžným“. Uvědomil jsem si, že kdybychom se za každou cenu nesnažili spěchat a stihnout toho co nejvíce, zbavili bychom se spousty stresu a vnímali bychom mnohem více co se kolem nás děje – všímavost je dnes jeden z hlavních trendů v relaxačních technikách. Říká se, že ten kdo si všímá věcí, kolem kterých chodí, žije dva životy. Je pravdou, že jedna věc je vidět co se kolem mě děje a druhá je vnímat to. Ve chvíli kdy vnímám svět kolem sebe a také co se děje uvnitř mě (sebereflexe), mám mnohem lepší možnosti jak se rozhodovat, protože vnímám více informací a tudíž mám širší pole působnosti při rozhodování.

Říká se, že ten kdo si všímá věcí kolem kterých chodí, žije dva životy.

Co vlastně znamená, když slyšíme, že někdo nemá čas? Tento výrok je principálně iracionální, protože čas je jedna z mála spravedlivých věcí pro všechny lidi na světě. Důležité je co s ním uděláme, jak naplníme prostor našeho života, čas sám o sobě nic neznamená, neexistuje, nejde ho vnímat, nejde ho mít. Rozhodnutí mít či nemít čas je rozhodnutí čemu říct ano a čemu říct ne. Ve chvíli kdy si někdo myslí, že nemá čas, tak tím říká, že se mu nedaří, neumí nebo nechce dávat svému životu preference v tom, co dělat a tedy, že ho nemá pevně v rukou. To je podstatou supervize, pomáhat lidem, aby si okolnosti svého života nastavili tak, že život budou mít v rukou více, než když přišli na konzultaci. Prvním krokem k uvědomění si času a sebe sama je zastavení se, které často člověk zažije po velmi dlouhé době, když přijde na konzultaci, kde „má čas“ na sebe sama. Paradoxně je často pro lidi těžké tento čas využít, tak jak by bylo třeba. Člověk co dlouho sobě čas nevěnoval, se napřed potřebuje naučit čas a pozornost sobě samému dávat. S takovými klienti obvykle napřed nacvičujeme relaxační techniky, než se pustíme do reflexe samotné. Mám za to, že předpokladem každé dobré intervence je to, že si na sebe čas uděláme, i kdyby nás to mělo času stát více, než jsme původně zamýšleli, protože naučit se s časem hospodařit znamená, že ačkoliv ho nyní „ztratíme“ v budoucnu budeme mnohem schopnější uvědomovat si, do čeho čas investovat a do čeho ne.

Publikováno

Ovládáme svoje emoce nebo je to naopak?

Shodou okolností jsem se v poslední době setkal s několika lidmi, se kterými jsme konzultovali ohledně toho, že jsou ovládání emocemi a nedovedou se rozhodovat racionálně. Pracovali jsme na tom, jak se posunout od toho kdo je ovládán tělem k novému já, které je schopno ovládat své tělo a rozhodovat za sebe. Pro mě je argument „nejde to, neumím to“ pouze konstrukt, který říká, že buď nejsem dostatečně motivovaný, abych chtěl se to naučit, pokud to zatím neumím, a nebo to nejde mně samotnému, ale věřím, že pokud se naskytnou podmínky, tak to půjde. To je úkolem supervizora, pomoci člověku postavit okolnosti jeho života tak, aby viděl smysl k tomu začít o sobě smýšlet a posléze konat jinak.

Z praktického pohledu jsme s klientkou, která si stěžovala na negativní myšlenky, pracovali v následující rovině: 1 – pokud přijde negativní emoce, pouze ji pozorujme, přijme, že je a nic dalšího. 2 – označme ji racionálně jako myšlenku, kterou v hlavě nechceme, protože mozek nemá rád nerozhodnost, potřebuje mít jasno v tom, co je dobré – co prospívá a co je zlé. Podobně jako v pohádkách, potřebujeme znát hrdinu i padoucha. 3 – myšlenku, kterou nechceme, necháme přijít, protože z nějakého důvodu ji náš mozek potřebuje, ale dáme určitý čas tomu, jak dlouho se s ní budeme zabývat. Můžou to být sekundy nebo minuty, ale potom skončíme a věnujeme se myšlence jiné. Důležité je paradoxně udržet čas, donutit se setrvat s negativní myšlenkou, i kdybychom už cítili, že nás myšlenka opouští, protože nikdo není rád do ničeho nucen, ani naše mysl ne a proto si to napříště mozek „rozmyslí“. 4 – největší výzvou je začít o sobě smýšlet jinak. Ne jako ten, kdo je v zajetí své myšlenky, ale jako ten kdo sice neovlivní, že myšlenka přijde, ale může ovlivnit, jestli se bude cítit v zajetí nebo ne, tuto volbu už máme.

Slovy Shakespeara: „rozum kormidluje vůli naši“

Dalším klientem, který řešil podobné téma, byl člověk, který se nemohl smířit s tím, že po svatbě už bude mít jen jednu ženu a nikdy nebude moci dobývat jiné. Tento člověk bojoval s touhou dokázat si, že má na to, aby získal jinou ženu a tím potvrdil svou hodnotu. V tomto případě pomohla tzv. kognitivní kontrola, uvědomění, že myšlenky, které ke mně přicházejí, nejsou spjaty s mou budoucností, s tím jak to bude. Čím delší čas uplyne mezi myšlenkou, která nás napadne, a naší akcí, tím je obvykle rozhodnutí zralejší. S klientem jsem došli k tomu, že při každé touze dokázat si „mužskost“ se zastaví, zeptá se, jestli to co hodlá udělat směřuje k tomu, co mu v životě přináší šťastnost nebo je to jen chvilková touha, která přijde, ale zase odejde. Přestože lidské touhy  a vášně mohou velmi silné a hluboké, vždy máme volbu rozhodnout se pro to následovat tělo a nebo své lidské ideály. Slovy Shakespeara: „rozum kormidluje vůli naši“. Uvědomění si, že touhy těla, respektive podlehnutí jim, není to, proč jsem na světě a ani to nepřispívá k tomu, aby mi na světě bylo lépe, mu pomohlo k tomu přijmout svoje touhy a hlavně k tomu, že si uvědomil, co vlastně v životě chce, udělal mozku jasno v tom, pro co se rozhodl a při dalším vpádu myšlenek už neměl důvod být znepokojen, protože věděl, jak se rozhodne.

Publikováno

Lidi dělají chyby, cestou není se tomu vyhnout, ale naučit se s tím žít

Vybavuji si jednu píseň od skupiny Cimbal Classic, kterou jsem kdysi slyšel, kde se zpívá něco ve smyslu: Lidi dělají chyby, to se mi na lidech líbí. V dnešní době, kdy se více a více mluví o automatizaci a nahrazování lidí roboty bychom se měli zaměřit na vlastnosti, které roboti mít (zatím?) nemůžou mít. Roboti lidi brzy nahradí v odvětvích, kde je zapotřebí velká výpočetní síla a práce s daty a v profesích, kde se jedná o logické jasně dané uvažování a pevně daná pravidla (například řidiči). Z mého pohledu je právě ona chybovost (resp. nevypočítatelnost) to, co roboti, kteří můžou fungovat jen v tom, co je vypočitatelné na základě algoritmu, nikdy nemůžou dosáhnout právě z principu neuchopitelnosti vzorečkem.

Pokud bychom to přerámcovali a snažili se to vidět z pohledu výhod, v chybovosti je určité kouzlo.

Často si klienti stěžují, že je pro ně těžké vycházet s lidmi, protože jsou nevypočitatelní a že by bylo mnohem lepší, kdyby místo „pocitu“, že je něco špatně s druhým člověkem dostali zprávu jako když se zasekne počítač a vyskočí tabulka „error“. Pokud bychom to přerámcovali a snažili se to vidět z pohledu výhod, v chybovosti je určité kouzlo. Když jsem s klienty na konzultacích, je ona nevypočítatelnost, až mysterióznost terapeutického procesu něco, co mě strašně vábí. Nepředvídatelnost toho, kam se dostaneme má pro mě magický vliv. Vytvoření prostoru s člověkem, navázání se na neuchopitelné ve druhém je to, co mě dává smysl v práci i v bytí obecně. Myslím, že kdybych byl na terapii s robotem, tak bych sice dostal radu na základě milionu zkušeností, které by byly nahrány do paměti robota, ale nikdy bych nedostal lidskost. Dle mého názoru je právě lidskost, která je spjatá s chybováním a s naším učením s chybami svými i druhých fungovat to co nikdy roboty nahrazeno nebude. Možná budou robotičtí pečovatelé, kteří si budou povídat s důchodci v domovech na základě toho, co má rád klient, ale pokud se s druhým člověkem nikdy nedostanu do hloubky vztahu, ke kterému neodmyslitelně patří i vidět své chyby a také do značné míry chyby terapeuta, bude to jako terapie stačit?

Publikováno

Vím, že nic nevím?

Sokrates učinil tuto propozici již v dávnověku, ale já bych k ní nyní připojil otazník. Jsem si vědom své nevědomosti? K Sokratovu výroku bych dodal opačný výrok i s varováním: „Střež se těch, kteří neví, že neví. Myslím si, že nebezpečnější jsou ti, kteří neví, že neví, protože si myslí, že ví. Dotýkám se teď zejména zastánců všech možných – ismů a ideologií. Jak říká profesor Harari, rozdíl mezi náboženstvím a vírou je v tom, že víra klade otázky, na které si musíme hledat odpověď jako individualita (a tím pádem přebírat odpovědnost) kdežto náboženství dává odpovědi, aniž by nechávalo na jednotlivci, aby si je našel sám.

Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti

Na druhou stranu, nechci působit jako ten, kdo všechno relativizuje. Je dobré  vědět, že něco vím, Sokratův výrok je extrémní sám o sobě a myslím, že se spíše jedná o nadnesenost v tom smyslu, abychom si byli vždy vědomi toho, že není možné znát všechno a všechny důsledky, i nepřímé, našeho rozhodnutí. Krásné na lidském rozhodování je to, že můžeme vycházet jen z toho, co víme teď a tudíž se nemusíme bát, že naše rozhodnutí (pokud se jedná o následky rozhodnutí jen pro nás jako jednotlivce) nám bude vyčítáno, když nové poznatky vyjdou na povrch. Při konzultacích se s klienty často zaměřujeme na to, co by chtěli a jaké to bude mít následky. Pečlivě zvažujeme pro a proti a nakonec se klient musí pro něco rozhodnout. Žádné rozhodnutí není úplně správné ani úplně špatné. V tom tkví krása lidské jedinečnosti – na jednu problematiku je nespočet názorů a žádný není špatný nebo úplně dobrý (pokud to tak někdo vnímá, pak je zastáncem ideologie), protože nic není černobílé. Každý jednotlivec má možnost zvolit si svůj příběh, to čemu bude věřit a jediné co by mělo bránit uskutečňování naší cesty je setkání s druhým člověkem. Jak říká filozofka Anna Hogenová, člověk je jen dialog. V dialogu (a interakci) s druhým člověkem bychom měli mít na paměti, že nikdy nesmíme ublížit a neměli bychom (pokud možno) obtěžovat druhého. To je příběh, který zastávám, ale není to žádná objektivní pravda, protože se snažím být vědom i mých představ a tužeb, jak by věci a svět kolem měl vypadat. Pokud se budeme pohybovat v mantinelech svobody tak jako každý potřebuje a zároveň nebudeme narušovat mantinely druhých, pokud si budeme vědomi toho, že něco víme, ale nikdy všechno, pokud k sobě budeme přistupovat k respekteem k různým zvláštnostem, který každý máme a třeba sami nechápeme (natož druzí), pokud si uvědomíme, že nenávist k druhým často plynu z nepochopení nebo závisti a průběžně reflektujeme, jestli to chceme dělat, potom si myslím, že můžeme být jisti, že cesta společnosti k udržení a zlepšování spolupráce a komunikace bude vždy otevřena.

Publikováno

Proč se bojíme změny?

Původně jsem chtěl článek nazvat „proč se bojíme smrti“, ale smysl bude podobný. Smrt je totiž také změna. Paradox strachu ze smrti vnímám následovně – ve chvíli kdy člověk ví, že všechny aktivity, co by mohl dělat, už dělat nemůže, protože je například upoután na lůžko, pak je jasné, že lituje toho, co se mu děje – je si toho vědom. Ve chvíli kdy je člověk mrtev, nemůže ničeho litovat, protože nemá vědomí, v tom případě není důvod se smrti bát. Mluvím o této záležitosti čistě z pohledu vědomí jednotlivce, samozřejmě, že v konečném důsledku si člověk může říct, že bude chybět druhým, to ho pochopitelně trápit může, ale jen do chvíle než zemře, potom už ne, tudíž argument, že nechci umřít, protože nebudu moci dělat věci, co mě baví nebo vídat lidi, které mám rád, je irelevantní.

Použil bych ještě druhé přirovnání, a to k filmu matrix. V jednom rozhovoru si člen posádky domlouvá, že výměnou za zradu kapitána dostane nový život, bude připojen do matrixu a nic si nebude pamatovat – bude mu nahrán ráj na zemi. Podobně jako se smrtí, ve chvíli, kdy starý život skončí (je zapomenut) a nový začne a nic mě nepojí s tím starým, tak mi nemůže záležet na tom, že by mi ten starý život (nebo život jako takový, pokud se bavíme o smrti) chyběl. V tom případě, ani kdyby zrádce z filmu nedostal nový život výměnou za zradu, ale v uspání mu místo nahrání nového života nedali nic, nechali ho umřít, tak mu to s trochou sarkasmu může být jedno – jestli zemře, nebo dostane nový, slibovaný život, protože o tom nebude jako mrtvý vědět.

Mluvím o tom, že smysl bytí jde tedy na základě vyřečeného vnímat reálně pouze ve chvíli, kdy máme vědomí o všem, co děláme. Smyslem supervizních setkání je poukazovat a „uvědomovat“ – dávat do vědomí to, co se nám děje. Směřovat k tomu, co by člověk chtěl, to co ho dělá šťastným – ne štěstí, ale šťastnost. Cestou ke šťastnosti je dle mého názor vědomá volba toho, co člověk dělat chce. Daniel Goleman např. zde (https://www.youtube.com/watch?v=HTfYv3IEOqM) mluví ve svých přednáškách o tzv. kognitivní kontrole. Jde o to, že ve chvíli, kdy máme na výběr z těžkého, ale smysluplnějšího, nebo lehkého, příjemného, ale méně smysluplného, tak pokud si zvolíme to „nepřirozené“, to co je těžké, tak se nám to v budoucnu oplatí.

Cestou ke šťastnosti je dle mého názoru vědomá volba toho, co člověk dělat chce.

Připomíná také pokus na dětech, které dostaly za úkol vybrat si, jestli sní jeden bonbon hned, nebo vydrží na něj soustředěně koukat po určitou dobu a pokud to vydrží, dostanou bonbony dva. Po letech se tito figuranti podrobili zkoumání a zjistilo se, že ti, co vydrželi a ovládli se (ti se silnou kognitivní kontrolou), tak byli v životě úspěšnější než ti, kteří dávali přednost rychlému potěšení. Goleman také říká, že dospělost (resp. zralost) se pozná v délce času mezi počitkem a reakcí. Ten kdo reaguje na věci kolem sebe hned (první skupina „požitkářů“), tak dávají přednost svým primitivnějším pudům a nejsou schopni vytrvat a tedy počkat si. Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Ti, kteří si raději počkali, sebezapřeli se, tak získali potom více, nejen bonbonů, ale i v životě. Líbí se mi, že i tento „soft skill“, jde nějakým způsobem měřit – čím delší prodleva, čím větší prostor volním potřebám, které jsou ale vědomě vydefinované (vůle nás neovládá, ale my si naše volní potřeby zvědomíme a máme možnost volby) tak tím zralejší rozhodnut. Čím lépe se před každým rozhodnutím rozmyslím, tím více získáme. Podobně jako konzultace se supervizorem, přijít se poradit, tím může člověk jedině získat, nikdy nemůže ztratit, vždycky získá to, že si rozšíří obzory působnosti ve svém životě, dozví se něco o sobě a každou konzultací dělá člověk více a více vědomí rozhodnutí toho, kam chce v životě směřovat.