Publikováno

Ono to nejde

Sousloví, které velmi často od klientů slýchávám. Co to vlastně znamená? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na to, jak často sami sebe klameme klamavými slovy, za kterými se skrývá něco jiného, než sami slyšíme. 

Dle mých zkušeností když někdo přijde s tím, že se mu něco nedaří nebo nejde, tak už tím, že přišel vlastně vysílá signál, že věří, že by to jít mohlo, jenom k tomu něco (někoho) potřebuje. To, že někdo přijde a říká, že něco nejde znamená, že to jde, ale že potřebuje změnit konstelaci jeho života, je to jen jiná forma toho, že to jde (nebo jednou půjde). S klienty obvykle pracuji se zaměřením na to, jak vyřešili podobné situace dříve, co se jim osvědčilo, co fungovalo, co je přiblížilo k cíli, jak se pozná, že se k cíli posunují, co by potřebovali, aby to fungovalo a zlepšilo se. Klíčovou otázkou je, jak mohu v tu danou chvíli být já ku prospěchu, aby sezení bylo užitečné. Principem supervize je konzultace se člověkem, který nemá na můj život žádný vliv. Vždy když s někým řeším nějaké záležitosti, ten daný člověk (s kým mám nějaký vztah ve svém životě) na mě vždy vyvíjí určitou formu (obvykle podprahového) nátlaku, vlivu. Je to vliv, který má být primárně dobrý, stejně jako rodiče se snaží “dobře” ovlivnit svoje děti. Je velmi hezké vidět, že  už sama podpora od cizího člověka, kde klient ví, že nemá žádný důvod vliv či tlak vysílat pomáhá. Vytvořit bezpečný prostor je klíčovou rolí každé pomáhající profese. Ve chvíli, kdy je supervizor “nádobou”, kde může klient nechat všechny pochyby a otevřeně mluvit (jinak než tak jak je zvyklý s lidmi co zná), tak se obvykle samo velmi mnoho odbourá. Supervizor nebo jakýkoliv jiný odborník přes duši je jiný než ostatní lidé v tom, že vidí více, než klient dělá a slyší více než klient říká. Vždy když mám pocit, že ve slovech je více, než tam klient slyší, dělám mu zrcadlo a reflektuji, co říká. POdobně jako když říká, že to či ono nejde. Velký vliv také hraje přenos, který si na nás klient projektuje, protože má pocit, že odborník přece musí vědět, jak pomoci. Abych byl upřímný, já nejsem odborník na životy jednotlivých klientů. Jsem odborník na komunikaci jako takovou a na vytváření konstruktů, které nám pomáhají posunout se v životě tam, kam chceme. Vytváření konstruktu,  že jako supervizor dokážu pomoci, je samo o sobě užitečné, přestože reálně věřím v to, že největším a nejlepším odborníkem na svůj život je klient sám. Ve chvíli, kdy klient začne věřit těmto konstruktům, tak se začnej posunovat od “ono to nejde” k “zatím to nejde” nebo “ půjde to, když…”. Konstanta jeho života se změnil na proměnou a to je první krok k proměně skutečné.

Publikováno

Syndrom nedostatečnosti

Občas v odborné literatuře narážím na termín syndrom nedostatečnosti (impostor syndrom). Jedná se stav, kdy člověk, ač objektivně vzato může být na sebe hrdý a sebevědomý, tak těchto způsobů uvažování o sobě není schopen. Stává se to lidem ve všech profesích a všech povah. Více nakloněni této poruše, nebo spíše stavu, jsou lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebývalo oceňování běžným a častým jevem a lidé, kteří inklinují k přílišnému analyzování sebe, druhých, toho co se o nich povídá, toho co si o nich druzí myslí atp. Je zvláštní, že lidé hledají uznání venku, ale toto uznání je vždy pasivní – jinými slovy, mohu se o něj snažit, ale nikdy nebudu mít jistotu, že ho dostanu, nebo že ho dostanu v takové míře, jak bych potřeboval. Druhý způsob je uznání vnitřní – sám se stanu měřítkem toho, co je už dostatečné pro to, abych se cítil užitečný, hrdý, spokojený sám se sebou atp. Toto je aktivní faktor, takový, který mohu ovlivnit. Jedná se totiž o moje rozhodnutí – nastavení měřítka tak, abych mohl říct, toto stačí, teď jsem dostatečně dobrý, protože zvenku nikdy nemůžu očekávat (a spoléhat se na) to, že se mi dostane uznání. Podobné je to ve všech vztazích, s kolegy, děti, partnery, rodiči. Samozřejmě, že chceme a je to přirozené, aby nás lidé uznávali a měli rádi. Na druhou stranu, vždycky musíme začínat u sebe. Kdo sebe nebude mít rád, jak potom pomůže, že ho mají rádi druzí? Přesvědčí ho to? Bohužel často ne, lidé si myslí, že vnější faktory jako sláva, uznání, titulky atp pomohou k tomu, abych byl v životě spokojenější, ale dokud nebudu spokojen sám se sebou, nenastavím si měřítka toho, kdy už o sobě upřímně řeknu: tohle stačí k tomu, abych si sám sebe považoval, tak mně vnější faktory nikdy nepřesvědčí k tomu, abych sám o sobě jinak smýšlel. Tohle je první a nejdůležitější krok, který chci po klientech, kteří přicházejí na terapie – o sobě říct to, jaký bych chtěl být, protože to je to nejmenší (ale často nevětší krok), který člověk může udělat k tomu, aby započal proces změny.

Publikováno

Vědomé rozhodnutí

V dnešním článku bych se zamyslel nad tím, co nejčastěji vnímám jako cestu k dobré budoucnosti, cestu ke změně. Je tím dostatečná schopnost představit si budoucnost, která nastane, když se budu chovat určitým způsobem, a co je důležitější, vědomé rozhodnutí, že takovou budoucnost chci. Vědomé rozhodnutí je to, co nás odlišuje od zvířat, ta dělají jen to, co jim říkají pudy, to co je pro ně nebo jejich rod výhodné, nedovedou se rozhodnout spáchat sebevraždu ve jménu konstruktu nějakého boha nebo nebudou trpět pro nějakou podobně vykonstruovanou realitu, která by přišla po smrti. Často se setkávám s tím, že pokud si člověk dostatečně představí co by chtěl, tak se mu lépe rozhoduje o tom, jestli je pro něj současný stav uspokojivý a jestli to co teď dělá, vede k té budoucnosti, kterou si vybral. Je zvláštní, že spousta lidí žije přítomností, ale už si neuvědomuje, že to co, dělají, nevede k lepší budoucnosti. S klienty často pracujeme na tom, aby se zamysleli nad tím, jestli to co dělají, opravdu vede k tomu, že jsou nebo budou šťastní. Může se to zdá jednoduché nebo paradoxní, ale velmi často člověk dělá něco co ho k lepšímu životu nebo změně nepřivede a to jen kvůli tomu, že si to neuvědomuje.

Pokud si člověk dostatečně představí co by chtěl, tak se mu lépe rozhoduje o tom, jestli je pro něj současný stav uspokojivý

Bohužel není to tak banální, jak to zní. První krok, který obvykle děláme, je, že se snažíme přesně definovat kroky, které povedou k tomu, že spokojenější bude, tohle vede k imaginaci cíle a budoucnosti, protože ve chvíli, kdy jsme konkrétní, tak vidíme jasněji to, co v přítomnosti děláme a co bohužel nefunguje. Druhým krokem je to, že zkoušíme, aby klient už na sezení pocítil změnu, aby se nazval tou vlastností, která mu chybí, nebo kterou by chtěl vylepšit. Moji zásadou je, aby vždy už na sezení klient zažil něco jiného, nemyslím si, že odcházet z konzultace s kupou úkolů, aniž by člověk zažil něco nového, je to ideální. Ve chvíli, kdy člověk je schopen nazvat se jinak než doposud, tak je na dobré cestě posunout i v skutečnosti. Řetězec, který vede ke změně je následující: změním myšlení, to změní moje jednání, to změní skutečnost, která se mě děje ve světě. Je to základ kognitivně behaviorální terapie.  

Publikováno

Jak poznám co je pro mě dobré?

V dnešním článku bych se rád zamyslel nad otázkou toho, jak moc to, co děláme je pro nás výhodné či nevýhodné. Klienti často chodí s nějakou žádostí, abychom je zbavili problému nebo zkrátka s tím, že jim na sobě něco vadí, že neví co s tím. Pro mě je zásadní vždycky vědět, co jim ten “problém” může přinášet, protože si myslím, že všechno co děláme (jakkoliv nepochopitelné se to může zdát) pro nás má určité výhody. Jinak bychom to (nebo naše tělo) zkrátka nedělali. 

Můžeme použít pro příklad jednoduché tělesné pochody. Proč se například stane, že my (naše tělo) nestráví nějakou stravu a zkrátka ji vrátí? Můžeme se na to dívat jako na problém, protože je to nevhodné, nepříjemné atd. Nebo se na to můžeme dívat jako na nezbytný proces. Tělo pozřelo něco, co ví, že by nestrávilo, nebo že to může být jedovaté a proto to nepřijme. Jinými slovy, kdyby to strávilo, tak by si uškodilo. Nám se může zdát, že “nám” naše tělo škodí a ono přitom dělá to nejlepší co může a umí. Uvědomuji si, že se to často děje i s jinými situacemi. Občas někdo přijde s tím, že ho druzí využívají, že neumí říkat ne, že nedovede žít svůj život.

Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností?

V žádném případě neříkám, že se snažím přimět klienta, že je to takto v pořádku. Vždy se snažím dosahovat cíle, kterého si klient určil a můj názor je druhotný. Snažím se ale, aby klient pochopil, že vše co dělá, dělá protože je to pro něj nějakým způsobem výhodné. Snažíme se vidět, že kdyby to nemělo žádné výhody, tak by to prostě nedělal – nedávalo by to jemu ani jeho organismu smysl. V systému jeho života by to byla překážka. Ještě se mi nestalo, že bychom na čemkoliv co lidé považují za problém nenašli alespoň jednu pozitivní věc. Naopak se mi často stává, že to co na sobě lidé vidí jako problém je po důkladné analýze nazíráno jako výhodné, protože clověk pochopí i rozumově, k čemu to vlastně je. Proč nazývat to co na sobě vnímám jako nevýhodně slabostí, když to jde nazývat vlastností? To je podstata toho o čem mluvím – změna nazírání. Každý v sobě máme kus fatálního i kus fenomenálního, zásadní je na co se soustředím a jak o sobě smýšlím.

Publikováno

Co je dobré a co špatné?

Dneska bych se rád soustředil na rozlišení našeho subjektivního vnímání a „objektivní“ reality. Cílem článku je ukázat, že vlastně žádná jasná hranice neexistuje a že naopak vytváření konstruktu „objektivní“ reality přispívá k rozdělování a narušování vztahů a komunikace.

Určitě jste někdy slyšeli, že někdo se o někom vyjádřil nějak negativně. Například: on je špatný kuchař, on je blbec atp. V tuto chvíli se staví do role arbitra, který má „moc“, respektive myslí si, že má moc udat tento svůj výrok jako neměnnou a danou konstantu. Tohle je samozřejmě iluze. Hlavní problém vidím jako klinický supervizor ze své zkušenosti s klienty v tom, že to co je názor vydávají za obecnou pravdu. Když se vrátíme k příkladu s kuchařem, tak bychom se mohli vyjádřit subjektivně v tom smyslu, že jídlo od toho člověka mi nechutná. Tím bych vyjádřil svůj názor, aniž bych se pasoval do role někoho, kdo o druhém člověku smýšlí „objektivně“ jako o špatném kuchaři.

Můj názor není neměnná pravda – to je cesta ke vzájemnému pochopení a rozumění si.

 Člověk, který by toto o sobě slyšel, vnímá rozdíl mezi tím „jsi špatný kuchař“ a „jídlo co vaříš mi nechutná“. Vidíme, že změna formy na straně řečníka zachová obsah, co chtěl říct, ale na straně příjemce je vnímána forma mnohem víc než obsah a je vidět jak rozdílně. Dále bychom mohli říct, že místo toho, říkat o druhém, že je blbec nebo hlupák (či cokoliv soudícího), můžeme říct, že mně osobně není příjemný, nebo že nesouhlasím s jeho názory. Takto se nestavíme do role rozhodce, ale vyjadřujeme pouze svůj názor, který zase může a nemusí být platný a přijímaný.

Další věcí související s výše napsaným je zamýšlení se nad svým konáním a reflektování toho, jaký to má vliv. Vždycky říkám, že člověk by měl říct to, co si myslí, až když to projde třetím sítem. První je to co mě napadne intuitivně – on je blbec. Potom se zamyslím nad tím, jaký to asi bude mít vliv na toho člověka, takto moje myšlenka projde druhým sítem. Třetí síto je to, jestli to, jaký to bude mít na člověka vliv, opravdu chci a co to přinese mně. Pokud jsem stále nepřehodnotil, že mám původní výrok takto formulovat, pak je na mě ho skutečně říct. Nyní totiž vím, jaké to bude mít následky, a také vím, že za ně budu nést zodpovědnost.

Publikováno

Dohled a důvěra

Co vytváří dobrý terapeutický vztah s klientem? Nekteří supervizoři pracují hodně direktivně a jejich klienti je mají za “autority, odborníky” na životy klientů. Nechci zpochybňovat, že tento způsob nefunguje, ale mně určitě blízký není. Ze své zkušenosti jako supervizor ale i jako vedoucí pracovník vím, že vztah roste úměrně tomu, jakou důvěru svěřím svému kolegovi / klientovi / podřízenému. Čím více dohledu ve vztahu, tím méně důvěry a naopak. Zejména korporátní organizace zaváději kultury dohledu více a více. Lidé jsou pod kamerami, musejí si cvakat, aby bylo vidět, kdy přišli a odešli. V autech mají GPSky, aby si nemohli po cestě zařídit nic svého. Na jednu stranu to chápu a souhlasím s tím- do práce se chodí pracovat. Na druhou stranu, pokud člověku nedám důvěru, že svou práci splní, nemůžu se divit, že až já budu potřebovat něco “navíc”, tak že mi to nesplní, protože s mým  dohledem si můj podřízený nikdy nemohl udělat taky nic navíc pro sebe. Říká se: důvěřuj ale prověřuj. Obojí je potřeba. Myslím si ale, že vždy je důležitější důvěřuj, protože prověřování by se mělo dělat až na základě toho, že je důvěra zraněna. Alespoň mně to takto funguje. Pokud jsme v terapeutickém vztahu a oba s klientem víme, že supervizor se ptá na co chce a klient odpovídá taky na co chce, pak si můžeme být jisti, že se vzájemně můžeme v důvěře podporovat a růst. Vytváříme si tzv. trenažér vztahů. Říkáme si věci, které bychom třeba normálně lidem kolem nás neřekli, protože jim ještě tolik nedůvěřujeme, raději je kontrolujeme. Ve chvíli, kdy si člověk vyzkouší, jaké to je pustit se do nejistoty důvěry, tak vztah může růst. Pokud budeme jenom v jistotě kontroly, pak se nikdy dále nedostaneme. Vztahy, jakékoliv, rostou zkouškami, rostou tím, že vstoupíme do nejistoty toho, že se dáme všanc. V terapii jsou vždy dvě osoby, co neví, co se na sezení stane. Kdybychom do této nejistoty nešli, tak bychom nikdy nezažili nic nového. Někdy se sezení nedaří, ale většinou ano a o to většinu ano bychom přišli, kdybych chtěli mít jistotu toho, že se nikdy nezraníme. Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se každý, kdo se z někým rozešel už pro jistotu nikdy s nikým neseznámil, tak bychom asi hodně rychle vymřeli. 

Publikováno

Užití relaxačních technik při konzultaci

V dnešním příspěvku bych rád posdílel některé základní relaxační techniky, které používám ve svém životě a také při konzultaci, pokud klienti vyžaduji zklidnění před samotným rozhovorem. Je dobré je použít kdykoliv se člověk potřebuje zklidnit, dostat do kontaktu se sebou samým. Jde je provádět dlouze ale i jen pár sekund. Já osobně nemám vyhraněný žádný konkrétní směr, preferuji krátké a funkční techniky, beru si ode všeho něco. Po absolvování různých kurzů a různých zaměření jsem si vytvořil následující „osmici“ kroků, která je syntézou různých technik, které fungují mě a které jsem také ověřil v poradně s klienty. Každý krok je dobré provádět alespoň minutu.

Prvním krok je „narovnat se“. V tomto kroku se zaměříme na své fyzické prožívání vlastního těla, na ukotvení se ve světě, v čase a prostoru. Jedná se vlastně o formu minduflness a zjednodušenou satiterapii, která si bere své principy z přístupu zaměřeného na člověka (Carl Rogers) a focusingu (Eugene Gendlin). Prakticky se jedná o to, že se usadíme tak, abychom se mohli do dalšího kroku (kde se pracuje s nádechem) připravit na proudění vzduchu v našem těle. Po usazení, tak, aby nám bylo dobře, se zaměříme na konkrétní ukotvení a prožití každého kousku našeho těla. Začínáme od hlavy, soustředím se na to, jak se cítím ve vlasech, kolem očí, na čele, v ústech. V dalším kroku se soustředím na to, co dělají moje ruce. Kde se dotýkají mého trupu, kde se stýkají s oděvem, jsou spojené nebo rozpojené? Dále se soustředím na trup, kde se záda dotýkají opěradla, kde se zadek dotýká židle a jak to cítím? Posledním krokem jsou nohy, zde je postup stejný jako s rukama. Dotýkají se podložky, sebe navzájem, jak jsou spojeny s podlahou a tím pádem se světem? Vše se dělá pomalu a procítěne. Je důležité neodpovídat mozkem, ale počkat až co skutečně „řekne“ moje tělo.

Ve druhém kroku, kterému říkám „nádech“ těžíme ze spojení se svým tělem a díváme se dovnitř těla. Zaměříme se na svůj nádech. Snažíme se dlouze nadechovat do spodní části břicha, pozoruji alespoň minutu svůj dech, nijak se nesnažím na sílu, pouze pozoruji, jak se vzduch dostává do mě a ven. Toto základní cvičení z Budhistické meditace je silné ve své jednoduchosti, ale musí se provádět dobře procítěně. Schopnost koncentrace se zde ukazuje v plné síle. Často lidé, co začínají s tímto druhem meditace nejsou schopni udržet pozornost déle než pár sekund.

Další krok se jmenuje „úsměv“. Nyní se zaměříme na to, abychom se upřímně a spokojeně usmáli. Není zásadní, aby vše v životě bylo v pořádku, stačí, když si to vsugerujeme, když to budeme předstírat. Mozek jde tak trochu „oblafnout“, pokud se budeme dostatečně procítěně usmívat, i ostatní orgány a zbytek těla se naladí na klid a pohodu. Úsměv je dobré spojit s předchozím krokem, v kombinace je ještě účinnější.

Čtvrtému kroku říkám „tep“. Zde si dáme ruce na hruď a pozorujeme tep svého srdce, uvědomujeme si, že žijeme, že tep našeho srdce je znakem toho, že jsme spojeni se světem.

Pátý se jmenuje „zastavit se“. V tomto se zaměříme na to, abychom si uvědomili, že v tuhle chvíli, v tomhle čase a prostoru je se mnou a světem všechno v pořádku. Není nic, co bych dalšího potřeboval, aby mi bylo dobře. Uvědomujeme si, že současné chvíli je to jediné, co můžeme skutečně prožívat. Minulost je nevratná, budoucnost nejistá, jediná jistota je tento moment. Z tohoto pohledu je přítomnost nejlepším okamžikem našeho života, čistě z toho pohledu, že žádný jiný okamžik už nebo ještě nežijeme.

V šestém kroku se „svěříme“. Uvědomujeme si, že vždy a každý máme nějakou entitu, která nás přesahuje. Pokud je člověk věřící, svěřujeme se Bohu, pokud není, svěřujeme se vědě nebo třeba ideálům, ať je to humanita nebo spravedlnost nebo vesmír či životodárná energie. I ten největší skeptik, materialista nebo agnostik si dovede najít něco, o čem uzná, že úplně nechápe a že může být nad naše možnosti poznat, pochopit či ovládat.

Sedmý krok je „přát si“. Zde si uvědomujeme, co bychom chtěli a to říkáme nahlas. Například: přeji si (sobě), abych byl zdravý, spokojený, nebo cokoliv dalšího. Musíme tomu skutečně věřit, musíme si to skutečně přát (nejen ve smyslu přání, ale ve smyslu toho, že si to zasloužíme). Nevěřili byste, jak je často problematické něco krásného si přát a věřit tomu, že si to zasloužím, často přejeme druhým nebo si myslím, že by si druzí něco zasloužili, ale na sebe zapomínáme.

V posledním osmém kroku si „odpouštíme“. Tento bývá často nejkomplikovanější, ačkoliv by se mohlo zdát, jak je jednoduché si odpustit. Odpouštět druhým je těžké, odpouštět sobě je ještě těžší. Zde se snažíme si opravdu upřímně říct, že vše co se nám nepovedlo, vše kde jsme druhým ublížili, všechno co jsme neudělali dobře, je možné odpustit a nechat minulosti kam patří, protože s tím nejde už hnout. Proto je lepší nechat věci, které nejdou změnit do historie, poučit se z nich, ale netrápit se jimi.

Publikováno

Strach z neznáma

Velmi často se na konzultacích setkávám se strachem z toho, co by se potenciálně mohlo stát, přestože to tu ještě není. Je to takový strach z neznáma, který je i není opodstatněný. Na jednu stranu plně chápu, protože již Freud si uvědomil, že tzv. misoneism, čili strach z neznámého je jeden z největší strachů, který můžeme pocítit. Na současném světě jsme to viděli v případu tzv. migrační vlny, která vzbudila více strachu z možných následků, než skutečné následky a problémy.

Jakou hodnotu a význam věcem kolem nás dáme záleží na nás

Strach z neznámého je pochopitelný, protože pokud již máme negativní diagnozu, tak s ní můžeme pracovat. Je známá věc, že čekání na diagnozu např. při vyšetření je často palčivější než si diagnozu (nepříznivou) vyslechnout. Pokud jsme v nejistotě, tak s ničím pracovat nejde – pouze s naším vědomím a vnímáním. Je pochopitelné, že „skutečnost“ nezměníme naším vnímáním, ale pokud změníme naše vnímání, proč by nám potom měla vadit skutečnost? Pokud si uvědomíme, že nic není skutečné nebo tak vážné, jako to my sami bereme, potom si můžeme být jisti, že rozdíl mezi „skutečností“ a naším vnímáním je vlastně nepodstatný – to jakou hodnotu a význam věcem kolem nás dáme záleží na nás, ne na nich. Ve své diplomové práci jsem se věnoval psychologii Sigmunda Freuda a to zejména strachu, který nedovedeme plně rozpoznat a tím pádem mu připisujeme větší důležitost a význam, než bychom dle objektivních příčin měli. S klienty pracuji opačným směrem. Snažíme se zaměřit ne na příčinu strachu, ta skutečně může v každém vyvolávat opodstatněné obavy, se kterými není snadné pracovat a zbavit se jich. Snažím se vždy najít způsoby, které klient sám vyhodnocuje jako ty, které pomáhají a které mu umožňují najít „známé“ charakteristiky v neznámém strachu – tedy strachu z neznáma. Ve chvíli, kdy si můžeme říct „to znám“, tak i přestože nám to může nahánět strach, zbavili jsme se jednoho z největší důvodů, proč se něčeho bojíme – neznáma, nepojmenovatelného. Je to podobné jako s tím, když se nechceme pustit do něčeho nového, protože to je nové, ale jakmile to jednou vyzkoušíme, už nám to napříště problém nedělá. Zbavování se problémů je vlastně také pouštění se do něčeho nového – do života „bez problému“. Jedna z intervencí, která je velmi nápomocná je práce na nejmenším kroku, který člověku pomůže strach poznat, ohmatat a nevidět jako neznámý. Lidé mají oproti jiným tvorům schopnost pojmenovávat věci. Ve chvíli, kdy něco pojmenuji, ztrácí to auru neznáma, již to má jméno, tvar, místo a význam, který chápu. Podobně jde pracovat s mým vlastním vnímáním věcí kolem mě – ve chvíli kdy si je pojmenuji, nejsou to již pocity, které cítím, které ve mně problém vyvolává, jsou to jasné pojmy, které mohu sdílet s druhými a které tím, že jsem je pojmenoval, mohu také pojmenovat tak, aby mi strach nenaháněly.

Publikováno

Ujel mi autobus!

Dneska bych se rád zamyslel nad tím, jak pouhé vyjádření může změnit to, co se skutečně děje a jak to vnímáme. Například název dnešního článku odkazuje k tomu, že se stalo něco, co jsem nemohl ovlivnit, že někdo druhý je vinný za to, že jsem nedošel včas. Položme si ruku na srdce a řekněme si jak často si stěžujeme, že nám nezvonil budík, byla zácpa na dálnici, vlak měl zpoždění atakdále. Tímto způsobem myšlení a vyjadřování odnímáme odpovědnost za to, co se nám děje od nás a přikládáme jim okolnostem. Samozřejmě někdy se stane, že jsou věci, které neovlivníme, nicméně mi přijde velmi zásadní, abychom se vždy zaměřovali na to, co ovlivnitelné je, protože to je to jediné, kde má cenu se snažit. Podobně když přijde člověk s tím, že „má problém“. Co to znamená? Je to nějaká vlastnost, je to něco co je změnitelné nebo dané? Neexistuje žádná realita, která by věci v našem životě dělala konstantami nebo naopak proměnnými, které můžeme ovlivnit. Jediné co „mění“ je naše mysl.

Zásadní je to, kam zaměříme pozornost, protože tam to roste

Pokud svaluji vinu na všechny kolem sebe za příkoří, které se mi děje, nikdy se nezačnu snažit na sobě pracovat, protože já nejsem viník. Dokud si neuvědomím a neudělám změnu v hlavě, tak se budu vždy motat v bludném kruhu toho, že „mám problém“ a že je to dané. Prvním nejmenším krokem, který pomáhá k cestě ke změně myšlení a tudíž i posléze konání, je začít o sobě přemýšlet jinak. Jsem ten kdo má věci v rukou, může je ovlivnit, nebo jsem ten, který je ovládán? Jak mi to zní, když to vyslovím nahlas? A co bych potřeboval k tomu, abych vyřčenému i věřil a tudíž se i toto projevilo ve světě? Důležité je vědět, že systemická terapie jako jedna z postmoderních filozofií postuluje, že neexistují žádné „velké příběhy a pravdy“, které by nám dávaly jasnou odpověď, jak se věci mají. Zásadní je to, kam zaměříme pozornost, protože tam to roste, tam se to mění a tam můžeme vytvářet pravdu, ne ji objevovat jako nějakou danost, která je neměnná.

Publikováno

Máme čas?

V dnešním příspěvku bych se rád zamyslel nad tématem času a spěchu. Žijeme ve zrychlené době, vyžaduje se od nás rychlost a flexibilita a také my následně vyžadujeme to stejné od lidí kolem nás a tím často vytváříme stres a nehezké vztahy. Nedávno jsem čekal na autobus a člověku přede mnou nešlo zaplatit kartou u řidiče. První co mě napadlo, že pokud bude takových lidí více, nedojedu do práce včas. Naštěstí se mi podařilo zastavit se a zreflektovat to, co se ve mně odehrávalo. Představa toho, co neschvaluji – všichni by měli spěchat. Kromě práce klinického supervizora pracuji dlouhá léta s lidmi s mentálním postižením a práce pro tyto lidi vyžaduji velkou dávku trpělivost a čekání je pro mě součást práce, protože běžné věci těmto lidem trvají déle než lidem „běžným“. Uvědomil jsem si, že kdybychom se za každou cenu nesnažili spěchat a stihnout toho co nejvíce, zbavili bychom se spousty stresu a vnímali bychom mnohem více co se kolem nás děje – všímavost je dnes jeden z hlavních trendů v relaxačních technikách. Říká se, že ten kdo si všímá věcí, kolem kterých chodí, žije dva životy. Je pravdou, že jedna věc je vidět co se kolem mě děje a druhá je vnímat to. Ve chvíli kdy vnímám svět kolem sebe a také co se děje uvnitř mě (sebereflexe), mám mnohem lepší možnosti jak se rozhodovat, protože vnímám více informací a tudíž mám širší pole působnosti při rozhodování.

Říká se, že ten kdo si všímá věcí kolem kterých chodí, žije dva životy.

Co vlastně znamená, když slyšíme, že někdo nemá čas? Tento výrok je principálně iracionální, protože čas je jedna z mála spravedlivých věcí pro všechny lidi na světě. Důležité je co s ním uděláme, jak naplníme prostor našeho života, čas sám o sobě nic neznamená, neexistuje, nejde ho vnímat, nejde ho mít. Rozhodnutí mít či nemít čas je rozhodnutí čemu říct ano a čemu říct ne. Ve chvíli kdy si někdo myslí, že nemá čas, tak tím říká, že se mu nedaří, neumí nebo nechce dávat svému životu preference v tom, co dělat a tedy, že ho nemá pevně v rukou. To je podstatou supervize, pomáhat lidem, aby si okolnosti svého života nastavili tak, že život budou mít v rukou více, než když přišli na konzultaci. Prvním krokem k uvědomění si času a sebe sama je zastavení se, které často člověk zažije po velmi dlouhé době, když přijde na konzultaci, kde „má čas“ na sebe sama. Paradoxně je často pro lidi těžké tento čas využít, tak jak by bylo třeba. Člověk co dlouho sobě čas nevěnoval, se napřed potřebuje naučit čas a pozornost sobě samému dávat. S takovými klienti obvykle napřed nacvičujeme relaxační techniky, než se pustíme do reflexe samotné. Mám za to, že předpokladem každé dobré intervence je to, že si na sebe čas uděláme, i kdyby nás to mělo času stát více, než jsme původně zamýšleli, protože naučit se s časem hospodařit znamená, že ačkoliv ho nyní „ztratíme“ v budoucnu budeme mnohem schopnější uvědomovat si, do čeho čas investovat a do čeho ne.