Co znamená tento výrok? Přijde mi, že v dnešní době se více a více snažíme vypadat jako vytížení, oblíbení, všehoschopní, zkrátka posilovat obrázek sebe samého, vytvářet zdání něčeho jiného, než ve skutečnosti je. Nemít čas není možné. Samozřejmě se někdy nekupí více věcí, ale logicky, času máme všichni stejně. Je to jen o tom, komu a čemu ten čas investujeme, kam upřeme svou pozornost. Hlavním aspektem toho, že někdo „nemá“ čas je to, že nemožnost něco dělat se svou situací nezáleží na něm, ale na nějakém vnějším nepříteli. Smyslem konzultací je uvědomění si toho, že nic takového neexistuje, nemít čas je konstrukt, který je v naší hlavě a který říká, že to co se děje, je možné házet na ostatní, není to moje vina. S klienty si často projdu uvědoměním toho, že ve chvíli, kdy oni vezmou zodpovědnost za svůj život a alokaci času k činnostem, které si prioritizují, tak uvidí, že rozhodnutí mít či nemít více času je spíše na nich, než na čemkoliv mimo je. Mám za to, že první krok k tomu, být v životě spokojenější je vzít za něj zodpovědnost, říct si, já jsem pánem svého života i času. Pokud já „nemám“ čas, tak je pánem mého života a času někdo jiný, někdo druhý mě ovládá a tomu já naslouchám víc než sám sobě. Často obyčejné uvědomění si (a verbalizace) toho, že já mohu (mám moc) ovládat sebe a směřovat svůj čas vede k tomu, že se člověk skutečně začne více zajímat o to, co by chtěl a ne o to, do čeho ho druzí tlačí.
Mluvit o sobě ve třetí osobě
Ve dnešním pojednání bych se rád zastavil u jednoho fenoménu, který jsem nyní zažil v konzultaci s jednou matkou, která má vážné rodinné problémy a které podle všeho dopadají i na jejího syna, tento fenomén je: mluvit o sobě ve třetí osobě. Přemýšlel jsem, proč se tak může dítě cítit a stylizovat do někoho třetího a jedna věc, která mě napadla v souvislosti se špatným rodinným zázemím je nedostatek lásky a úcty a proto si (“jemu”) tu úctu, a obecně dobré a prospěšné věci pro svůj růst nebo alespoň zachování stability, dává sám. Uvažoval jsem nad tím, že když syn nemá od své matky či otci, nebo jiné blízké pečující osoby dostatek péče a pozornosti, začne si ji dávat sám, jelikož je nezbytná pro to, aby fungoval a aby vůbec existoval. Je to vlastně v souladu se systemickým přístupem, který pracuje s celou širokou sítí našich kontaktů a vztahů a říká, že jakákoliv nepatrná změny v systému se projeví klidně i na jeho konci. Pokud bychom změnili konstelaci rodičů, pokud by se přestali hádat, soudit etc, tak by nejspíš syn dostal dostatek pozornosti a neměl by důvod si ji sám dávat. Na druhou stranu, uvědomuji si, že tento mechanismus, který je o sebe uchování a sebe udržení je vlastně velmi užitečný i pro budoucí, dospělý život. Učí to malé dítě, že ne vždy dostane pozornost, kterou by chtěl, potřeboval, zasloužil si. Učí nás to, že v určitou chvíli v životě si musíme poradit sami. Samozřejmě neobhajuji tuto situaci, malé děti si nedovedou srovnat racionálně pro a proti, spíše poukazuji na sebezáchovné mechanismy organismy, které se automaticky objevují ještě dříve, než jsme je schopni vědomě vidět a zpracovat.
Co chcete a proč to chcete?
Dneska bych se rád zamyslel nad mechanismem změny v životech klientů. Často přemýšlím nad tím, že skutečnou změnu může zařídit jediná skutečná zkušenost. Jedno indiánské přísloví říka,, že dokud se člověk neprojde v mokasínech druhého, nemůže vědět, jaký jeho život je. Stejně by se dalo říci, že člověk co si neprojde určitou zkušeností, nemůže zažít skutečnou změnu. Na jednu stranu s tím souhlasím, na druhou stranu, nelze přece říci, že nejlepší lékaři na protialkoholní léčebně nebo u závislých na návykových látkách jsou vyléčení alkoholici či feťáci?
Na sezeních se snažíme blbé zkušenosti předejít a udělat změnu ještě dříve, než klienta jeho špatně nastavený život do těch blbých zkušeností přivede.
Také uvažuji nad tím, jestli když například dítěti rodič vyhrožuje trestem, a když dítě neposlechne, trest ho nemine, tak jestli to funguje skutečně lépe (skrz strach z bolesti), než kdyby se dítěti lépe projektovala představa toho, co trest skutečně znamená (aniž by ho zažilo). Podobný mechanismus probíhá na supervizních konzultacích. Lidé často mají problém přestat s něčím co nechtějí (nebo začít s něčím co chtějí), přestože ví, že by jim to v jejich životech pomohlo. Skutečně se stává, že dokud si člověk nezažije něco skutečně hrozného, tak se svým životem nepohne. Není to protože by nechtěl, ale protože nemá dostatečnou motivaci, tou skutečně obvykle bývá až vlastní (bolestná) zkušenost. Na sezeních se snažíme blbé zkušenosti předejít a udělat změnu ještě dříve, než klienta jeho špatně nastavený život do těch blbých zkušeností přivede. Jedna ze základních věcí je, zkusit se pro nový život, nové já, rozhodnout. Člověk nemusí věřit tomu, že řekne: jsem klidný, mám rád svého souseda, nebudu bít svoje děti, atp. Důležité je, že slyší jaké to je, důležité je, že udělal první krok. Může to znít falešně, to nevadí, je to ale stejně malý (a účinný krok), jako když stojíme na rozcestí a rozhodujeme se jestli půjdem cestou doleva nebo doprava. Druhý důležitý krok je nahlédnout na konec cesty, na to, kam moje rozhodnutí povede a k čemu to bude. Tak dlouho kladu otázku: co chcete a proč to chcete, dokud mi klient neodpoví: nevím. To je okamžik, kdy se dostáváme k tomu, že nejen on (logicky), chce nejaký výsledek, ale i vnitřně jeho “já” něco chce, aniž by to dovedl racionálně vysvětlit.
Lidskost nebo profesionalita?
Říká se, že v terapii jsou dvě osoby, co neví, co se bude dít. Často se setkávám s tématem odbornosti versus lidskosti v konzultacích. Je důležitější odborník, který si ví rady s metodami a intervencemi, nebo je lepší, když dovede člověk prostě a jednoduše naslouchat? Dle Carla Rogerse je základem každého terapeutického vztahu autenticita, empatie a akceptance. Dalo by se říci, že to jsou vlastnosti, které není úplně možné naučit, jsou to spíše záležitosti, které lze tříbit, pracovat na nich, ale jsou do velké míry otázkou rozhodnutí – budu s člověkem mluvit v hodnotícím stylu nebo ho akceptuji? Budu se pokoušet vcítit do toho, jak to má, nebo budu prostě vést svou? Budu sám sebou v tom, jak na mě jeho trápení působí, nebo se ho budu snažit uměle utěšit, aniž bych vyjádřil, že i mně se jeho bolesti dotýkají? Viděl jsem film “Kurz negativního myšlení”, kde byla terapeutko, co pracovala se skupinou lidí po úrazu. Měla velmi dobře naučené intervence jako např. zaměřit se na to, co funguje, těžit z pozitivního, nepoddávat se negativnímu atd. Bohužel ve skupině se nesetkala s úspěchem, protože nebyla sama sebou. Samozřejmě, že důvodem neúspěchu není prostý fakt, že se více držela metody, než lidskosti. Další z důvodů může být např. to, že “nebyla ve správný čas na správném místě”.
Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě.
Nedávno jsem měl konzultaci s pracovnicí, která je podporou pro lidi, co si vyslechnou těžkou diagnózu svého dítěte. Zde, jako u jakékoliv jiné těžké zprávy je třeba citlivě sledovat, ve které ze čtyř Kubler-Ross fází se nachází (popírání, hněv, smlouvání, deprese, akceptance). Ve chvíli, kdy je člověk v protním šoku, tedy v odmítnutí, nemá smysl pracovat na konkrétních krocích, co dělat, jak si zařídit život dále. Zde je třeba právě to lidské, obejmutí, pochopení, naslouchání, nepřesvědčování o tom, že lékaři neudělali chybu, zde je třeba počkat, dokud nepřijde do fáze další, tou je hněv. Zde se v člověku bouří to co se děje, často vyplavou i jiné záležitosti a tramata dosud skrytá. V této fázi člověk musí být sám se sebou a podporou mu můžou být ti, kteří ho přijmout bez hodnocení. Další fáze je smlouvání. Zde má smysl s člověkem již racionálně debatovat, je přístupnější dialogu. Ve čtvrté fázi má zase smysl použít intervence, které se zaměřují na zdroje, aby svou přirozenou depresí nemoc nezhoršoval. Pokud vše projde až sem, můžeme se těšit z klientovi akceptance situace. Je často těžké vyvažovat jak moc máme pomáhat (nechat to co potřebuje na klientovi) a kdy máme spíše převzít odpovědnost a člověka kontrolovat, protože sám to nedovede. Někdy i dobře mířené lidské rady mohou uškodit, stejně jako někdy odborné rady nejsou na místě. V konečném důsledku je to, jako u každé jiné komunikace paradox toho, že je třeba být připraven na něco, na co s nejde připravit, to je to těžké, ale zároveň i krásné na naší práci.
Největší dar i prokletí
Při čtení Stepního vlka od Hermana Hesseho jsem narazil na pasáž, kde srovnává hlavního protagonistu s vlkem a dále srovnává celkově lidi se zvířaty. Autor se dostává k tomu, že zvířata nehrají žádnou hru, chovají se stále tak jak jim instinkty říkají. Na jednu stranu mají takto život jednoduchý, na druhou stranu neví nic o sobě, o svém vědomí, protože ho nejsou schopni.
Dalo by se říci, že někteří lidé v takové nevědomosti žijí rádi. Jsou to ti, kteří podporují např. nedemokratická zřízení, jelikož když je jeden diktátor, co vše nařídí a “nalajnuje”, je život obecně vzato jednodušší.
To, že si uvědomujeme sami sebe, je velká výhra, ale i velká zodpovědnost.
Když byla za komunismu v regále v obchodě jen jedna marmeláda, člověk neřešil, na kterou má chuť, protože prostě nebyla. Dneska si každý může vybrat z přehršle a vlastně zjišťuje, že mu je svoboda někdy na obtíž. To, že si uvědomujeme sami sebe, je velká výhra, ale i velká zodpovědnost. Buď se budeme přibližovat k vědomému rozhodování, k analyzování toho, k čemu naše jednotlivé rozhodnutí povedou a zejména k reflektování toho, jestli to “opravdu” chceme, nebo se navrátíme k pouhým zvířecím instinktům, budeme se nechávat řídit tím, co je jednodušší a nebo se necháme ovládnout druhými. Zvířata mají život jednoduchý v tom, že neřeší, co je pro ně dobré z pohledu metafyzické pozice, z pohledu druhého na sebe samého. My máme to prokletí, že toho schopni jsme, ale také dar, že z této schopnosti můžeme udělat cestu, která sice není tak lehká, jak mají zvířata, ale může nás dovést ke štěstí, což je dar, který nižší bytosti nemají.
Nabídka muzikoterapeutických sezení. Nevšední zážitek a relaxace
Rozhodnout se, teď a tady
Po vánočním čase volna jsem se ponořil zpět do konzultační práce a zjistil jsem zajímavou věc, kterou jsem si dříve uvědomoval, ale nedovedl ji úplně pojmenovat. Jedná se o zástupné důvod proč něco nejde. Konkrétně se jedná o cizince, kteří díky tomu, že dělám konzultace i v angličtině občas zavítají do naší kanceláře. Přijde mi, že lidé se dělí na dvě skupiny – ty kteří hledají důvody (proč to nejde) a ty kteří hledají způsoby (jak by to mohlo jít). Je to známé rčení. Jinými slovy se jedná o to, kdy se pro něco rozhodnu a proč. Rozhodnutí na něčem pracovat je otázky volby, otázka sekundy. Vždy mě zajímalo pozorovat, když se někdo pro něco rozhodne, co ho k tomu vede a jaké musí být uspořádání jeho života, aby to rozhodnutí udělal. U skupiny cizinců je výše zmíněné rčení ještě patrnější, neboť mají o důvod víc, kde se můžou vymlouvat – oni nás zde nechtějí. Jako klinický supervizor se setkávám s lidmi nejen ze Slovenska a Ukrajiny ale i z jiných zemí, u kterých je buď vidět, že je náročná situace v novém prostředí energizuje (hledají způsoby), nebo naopak utlumí a vymlouvají se, proč nemůžou pracovat tak jak by chtěli. V okamžiku, kdy se člověk spíše vymlouvá proč něco nejde pomůže buď konfrontace s tím, že se mi vyprávění toho klienta zdá jako výmluva a nebo naopak uznání toho, že to tak je.
Rozhodnutí na něčem pracovat je otázky volby, otázka sekundy.
V obou případech dojde k určitému uvědomění a zjištění, že i přesto, že to tak je, není důvod v takové situaci zůstávat. Nejsem analyticky zaměřený ani vzdělaný, proto se moc nezaměřuji na příčiny problému, spíše chci vědět, jak se současnou situací pracovat. To, co pomáhá nejčastěji je prostředí, kde není člověk hodnocen ani souzen a kde se může bezpečně rozhodnout co chce a potřebuje k tomu, aby se pohnul a šel za svým cílem. Někdy je to konfrontace, někdy chlácholení, ale vždy je třeba bezpečné prostředí a přijetí klienta jako člověka i s jeho problémy, jakkoli malicherné se mi můžou zdát. Toto přijetí je ještě s autenticitou terapeuta a jeho empatií dle Carl Rogerse cestou k vnitřní změně člověka.
Je něco co jde pokazit na supervizi?
Dnes bych se rád zamyslel nad tím, co brání dobré konzultaci. První věc co mě napadne je, že klient nechce pracovat, ale pouze si přijít postěžovat. Pokud je tomu tak, pak je třeba vyjasnit kontext situace. Nevadí, pokud nepřišel pracovat na změně, ale musím to vědět. Pokud dnes chce klient pouze mluvit, pokud se mu tím uleví, já znám jeho žádost a v tom případě je možné pousnout se i jen tím, že budu mlčet a druhý mluvit, hlavní je vydefinovat si vzájemné role – klient ví nejlépe, co mu pomůže.
Druhá věc je, když klient používá filtry, není sám sebou. V tom případě nedává smysl, aby si platil za člověka, na kterém nic v jeho životě nezáleží. Supervizor, terapeut, nebo jiný člověk, který je vázán mlčenlivostí je tu od toho, aby člověk nemusel nad filtry a maskami myslet, přestože jsou nezbytné ve všech ostatních situacích a vztazích, které máme. V supervizi máme jasně rozdělené role, já se ptám co chci, klient odpovídá na co chce. Dokud nedostanu odpověď na svou otázku, tak to není tím, že by klient špatně odpovídal, ale já kladu nedostatečně dobře otázky.
Další věc je, nedefinové slova, respektive slova vnímáme jinak, než je druhý říká. Slova jsou relativní, symbolická, je jasné, že nikdy nepochopím co přesně druhý člověk říká. V tutu chvíli myslím například radikální slova typu: mám depresi. Co to je deprese? To je jen slovo, které v mé mysli vytváří určitou realitu, ale není to žádná objektivní realita. Tím spíše si budeme rozumět, když budeme popisovat slova, která používáme, než když budeme pouze používat slova a domnívat se, že jim druhým rozumí.
Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu.
Také se často stává, že klient chce pracovat na vnějších věcech místo toho, aby pracoval na sobě. Například zastánci boje za klima spíše budou bojovat za čisté lesy a třídění odpadků, než za to, aby sami například přestali létat letadlem, jezdit autem nebo jíst maso, což jsou nejnáročnější činnost na tvorbu CO2. Pracovat můžu hlavně na tom co skutečně změním – sebe změním aktivně, volbou, to jestli se změní klima aktivně nezměním, pouze se můžu pasivně snažit měnit svět kolem sebe a nějaký výsledek to samozřejmě bude mít, já osobně jsem určitě zastáncem toho, abychom se snažili o obojí – vnitřní změnu a také práci na vnějších věcech.
Důležitým faktorem, který ovlivňuje úspěšnost konzultace je také to, jestli se člověk snaží udělat rozhodnutí nyní, nebo jestli je prognostikem a čeká, odhaduje, jak budou věci v budoucnu. Podle mě je zásadní udělat rozhodnutí, které ve svém životě udělat chci, nyní, ne někdy v budoucnu. Například, když vím, že je nebezpečné chodit na červenou, i když nic zrovna nejede, tak toto rozhodnutí je třeba udělat ihned, ne až když situace nastane. Často s klienty similuji situace, jak se zachovají až ta či ona situace nastane, například budou mít hádku s kolegou, šéfem, nebo až je někdo naštve. Rozhodnout se pro to, jak se zachovám musím hned, ne až ta situace nastane.
Mít nebo být?
Často slýchávám výroky typu: Dneska mám ještě 3 klienty, Mám tady několik zákazníku, Mám dvě děti. Co vlastně znamená něco mít? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na filozofii Ericha Fromma, který se zajímal o rozdíl mezi tím co znamená být a mít.
Pokud to velmi zkrátím, dnešní společnost nás tlačí do “mít”. Jde o to, že se nás konzumní styl života snaží naučit, že pokud nám něco chybí, vyřešíme to tím, že něco budeme mít, protože nám to chybí. Opakem je, že pokud máme nějaký problém (vlastníme ho), tak cestou není to, mít něco jiného, to by bylo zase vlastnění, ale stát se jiným – “být” jiný. To je cesta, kterou se snažím jít i s klienty, kteří přicházejí s tím, že jim něco v životě chybí a musejí místo toho “mít” něco jiného. Často je skutečně ta cesta v zamyšlení se nad tím, jestli to, že se snažíme věci mít není cestou, která je slepá. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že vlastnění něčeho jiného, místo toho, co nám nevyhovuje, je jenom další cestou ve stejném bezvýchodném kruhu, tak má klient mnohem větší šanci posunout se z něj. Cesta z bludného kruhu je v tom, že pokud nám něco nefunguje (nahrazování věcí věcmi), tak proč nezkusit něco jiného? Často totiž klienti žijí ve světě, který už není schopen nahlédnout za obzor svých zkušeností a vyhodnotit, reflektovat to, že tahle cesta je bludná. Na supervizi pracujeme s tím, že oddálíme fokus toho, jak nazíráme náš život a podíváme se na něj z větší “výšky”. Tímto se dostaneme od zajetých, zacyklených způsobů myšlení a můžeme vyzkoušet něco nového. Supervize je vlastně trenažér vztahů, tam si můžeme vyzkoušet jaké to změnit myšlení například z onoho mít do být. Zde se člověk může nazvat jiným než je. Zde může vyzkoušet jak na něj jiný způsob přemýšlení působí. Zde může bez obav prozkoumat jak mu je v jiném modu. Často jsou to první okamžiky toho, že nastává změna vnitřní, ne pouze změna vnější (nahrazování věci věcmi). Je zvláštní, že v dnešní době se tolik snažíme zaplnit náš život něčím o čem tušíme, nás skutečně neuspokojí a přitom tomu sami chceme věřit. Dle mého názoru je cesta ven v tom, vyzkoušet i jiný způsob a potom se rozhodnout, co mně skutečně štěstí přináší
Ono to nejde
Sousloví, které velmi často od klientů slýchávám. Co to vlastně znamená? Ve dnešním pojednání bych se rád zaměřil na to, jak často sami sebe klameme klamavými slovy, za kterými se skrývá něco jiného, než sami slyšíme.
Dle mých zkušeností když někdo přijde s tím, že se mu něco nedaří nebo nejde, tak už tím, že přišel vlastně vysílá signál, že věří, že by to jít mohlo, jenom k tomu něco (někoho) potřebuje. To, že někdo přijde a říká, že něco nejde znamená, že to jde, ale že potřebuje změnit konstelaci jeho života, je to jen jiná forma toho, že to jde (nebo jednou půjde). S klienty obvykle pracuji se zaměřením na to, jak vyřešili podobné situace dříve, co se jim osvědčilo, co fungovalo, co je přiblížilo k cíli, jak se pozná, že se k cíli posunují, co by potřebovali, aby to fungovalo a zlepšilo se. Klíčovou otázkou je, jak mohu v tu danou chvíli být já ku prospěchu, aby sezení bylo užitečné. Principem supervize je konzultace se člověkem, který nemá na můj život žádný vliv. Vždy když s někým řeším nějaké záležitosti, ten daný člověk (s kým mám nějaký vztah ve svém životě) na mě vždy vyvíjí určitou formu (obvykle podprahového) nátlaku, vlivu. Je to vliv, který má být primárně dobrý, stejně jako rodiče se snaží “dobře” ovlivnit svoje děti. Je velmi hezké vidět, že už sama podpora od cizího člověka, kde klient ví, že nemá žádný důvod vliv či tlak vysílat pomáhá. Vytvořit bezpečný prostor je klíčovou rolí každé pomáhající profese. Ve chvíli, kdy je supervizor “nádobou”, kde může klient nechat všechny pochyby a otevřeně mluvit (jinak než tak jak je zvyklý s lidmi co zná), tak se obvykle samo velmi mnoho odbourá. Supervizor nebo jakýkoliv jiný odborník přes duši je jiný než ostatní lidé v tom, že vidí více, než klient dělá a slyší více než klient říká. Vždy když mám pocit, že ve slovech je více, než tam klient slyší, dělám mu zrcadlo a reflektuji, co říká. POdobně jako když říká, že to či ono nejde. Velký vliv také hraje přenos, který si na nás klient projektuje, protože má pocit, že odborník přece musí vědět, jak pomoci. Abych byl upřímný, já nejsem odborník na životy jednotlivých klientů. Jsem odborník na komunikaci jako takovou a na vytváření konstruktů, které nám pomáhají posunout se v životě tam, kam chceme. Vytváření konstruktu, že jako supervizor dokážu pomoci, je samo o sobě užitečné, přestože reálně věřím v to, že největším a nejlepším odborníkem na svůj život je klient sám. Ve chvíli, kdy klient začne věřit těmto konstruktům, tak se začnej posunovat od “ono to nejde” k “zatím to nejde” nebo “ půjde to, když…”. Konstanta jeho života se změnil na proměnou a to je první krok k proměně skutečné.