V poslední době mě vyhledalo několik ukrajinských klientů žijící v Česku, kteří prožívají těžké období kvůli svým blízkým, kteří bojují s různými emocemi, protože buď nemůžou pomoci, nebo si vyčítají to, že jsou v bezpečí a jejich blízcí ne. Často tito lidé potřebují hlavně ujistit, že to co se děje, není jejich vina, že možná nedělat nic je někdy lepší než dělat něco, respektive trápit se za to, že cokoliv udělám, nebude dostatečné nebo že nevyřeší situaci. Přijmou to, že sice mohu nějak přispět, ale že nezáleží na mě, kdy situace skončí a jak, je velmi důležité k tomu, že si člověk reálně stanoví své možnosti.
Další otázkou, kterou je dobré si položit je, co nejhoršího se může stát? Nechci s klienty kreslit černé scénáře, ale přijde mi užitečné, když si alespoň mentální naladí (představí si), jak by jejich život a cítění vypadalo, kdyby se stalo to nejhorší, čeho se bojí. Ve chvíli kdy si představíme a pojmenujeme nejhorší možný scénář, v nějakém smyslu jsme ho prožili, poznali a už není neznámý. Strach plyne z věcí, které neznáme, jakmile si alespoň v naší fantazii představíme si, jaké by to bylo, poznáváme, jak bychom se zachovali (i když to není dokonalé) a vnímáme to, že abstraktní pocit strachu z neznáme, dostává konkrétní obrysy toho, co by skutečně nastalo a zároveň se můžeme alespoň částečně (díky imaginace toho zlého) nastavit na to, co bychom dělali a jak bychom to vyřešili – nastavujeme se na to, jak situaci vyřešit, čili se blížíme k řešení.
Druhým důležitým mezníkem je uvědomění, že všechny emoce, které prožívám, ke mně patří a to, že se hlásí o pozornost, znamená, že jim tu pozornost mám dát. Přirovnávám to k fyzické bolesti, která se tu a tam u každého z nás projeví. To, že mě něco bolí, znamená, že si toho mám všimnout, něco s tím udělat, rozhodně to nepotlačovat. To, že se ve mně probudí nějaká emoce, znamená, že ji mám přijmout, dát jí pozornost, prožít ji, neznamená to, že ji mám ignorovat nebo potlačovat, jak je to dnes běžné. Další důležitý krok je stanovit si cíl toho, co můžu udělat a kam to co dělám, má vést. Představa toho, k čemu mají moje činy směřovat je to hlavní, co nám pomůže jich dosáhnout.
Potom se ptám, jestli to co zrovna klienti dělají, řeší, přemýšlí, opravdu povede k cíli, který by chtěli dosáhnout. Dále se ptám, jestli jsou opravdu vědomě rozhodnuti toho cíle dosáhnout (jestli přijímají nejen klady ale i zápory a těžkosti, které se s cílem – nebo po cestě k němu – můžou vyskytnout). V konečném důsledku mě potom zajímá, co se stane, až cíle dosáhnout, v čem bude jejich život lepší, budou ještě něco chtít nebo už budou spokojeni? Každý cíl se skládá z malých cílů a kroků, dílčích úspěchů, ale je důležité, řekl bych nezbytné, představit si, k čemu mají jednotlivé podcíle a kroky vést. Představit si konečný stav a zeptat se sám sebe, nejen racionálně, ale nechat promluvit i tělesné cítění, jestli až bude konečný stav, mi bude stále něco chybět, protože jestli ano, pak nemluvíme o konečném cíli, ale pouze o nějakém díle skládačky. Předpokladem toho, že dosáhneme toho, co opravdu chceme je, že si představíme konečnou vizi našeho života, nejenom jednu část, protože pak až ji získáme, můžeme být nemile představeni, že uspokojení, které jsme očekávali, se nedostavilo.