Publikováno

Strach jako motivace

Ve dnešním článku bych se rád zamyslel nad tím, že to, co nás často posunuje dál a motivuje může být i něco tak negativního jako strach. Dneska se často mluví o strachu, který je paralyzující jako o něčem negativním. Slýchávám otázky typu, co bys udělal, kdybys neměl strach? Jak by ses zachoval, kdyby ses nebál? Myslím, že je důležité oddělovat strach, který je pro nás stresující (distres) a strach, který nás může posunout dále (eustres). Každý člověk je individuální, někoho určitá míra stresu vybudí k lepším výsledkům a druhého naopak zklame a zastaví. Také v konzultacích musí být terapeut velmi vnímavý k tomu, jak moc může klienta vyzývat k akci a jak mu dodává odvahu, aby ho to příliš nevystrašilo. U některých klientů funguje intervence typu: tak mi dokažte, že to dokážete, když o tom nyní mluvíte! U některých tento výrok naopak zastaví jejich sebedůvěru.

Vždycky je ale dobré, když má klient důvěru terapeuta, když mu terapeut věří a klient to cítí, důvěra je vždy základem každého dobrého sezení.

Strach může být posilující, když si uvědomíme například to, jak dobře se máme, když jsme zdraví. Setkávám se například i z vlastního života s momenty, kdy se něčím trápím a pak si uvědomím, jak je úžasné, že jsem zdravý, mám blízké, kterým můžu věřit, jsem v místě, kde je bezpečí a aktuálně není žádná válka, jako nyní kousek od nás. Takové srovnání mě na jednu stranu posílí v tom, že je třeba mít radost ze života, takový jaký je a že kontrast mezi mými starostmi a skutečnými starostmi je doopravdy propastný. Klienti mají často různé problémy, které by někdo mohl považovat za banální právě ve srovnání se “skutečnými” problémy, ale úlohou terapeuta je vždy brát klienta vážně, protože nikdy neví, jak moc se ho tyto problémy dotýkají. Je velmi individuální jak kdo co vnímá. Jak je popsáno výše, stejná intervence může u dvou lidí působit úplně opačně. Na druhou stranu, normalizace toho, že co prožívám vlastně není “tak strašné” ale často pomáhá, protože klient často žije jenom svými problémy a už nevnímá okolí, tak je skutečně je. Tohle je podstata sezení a supervize – podívat se na sebe z jiné perspektivy, srovnat můj život s tím, jak žijí ostatní, podívat se na sebe z pohledu druhé osoby a popřemýšlet o tom, jestli záležitosti, které se mi z úzkého pohledu zdají jako důležité skutečně důležité jsou, když se na ně podívám v širším kontextu. 

Publikováno

Testy důvěry

V tomto článku bych se rád zaměřil na téma, které se často probírá, když přichází klienti se vztahovými věcmi, ať už partnerskými či kamarádskými nebo jinými. Jak vzniká a roste důvěra? Není to těžké pocítit, ale už těžší to logicky popsat. Někoho potkám, rozumíme si a stanem se přáteli nebo partnery či navážeme jiný vztah. Jak skutečně ale důvěry mezi lidmi vzniká a roste? Já osobně to nazývám testy důvěry. Jednoduše řečeno, každý čin, který se mezi dvěma lidmi je něco jako test, vzájemně se zkoušíme, jestli si můžeme věřit. Pokud testem druhý člověk projde, moje důvěra k němu vzroste a podobně když takovým testem projdu já, moje důvěryhodnost vzroste. Praktický příklad: domluvíte se s kamarádem, že půjdete na kávu a on buď přijde – tím pádem prošel testem a nebo nepřijde a důvěra klesne.

Nejistota je paradoxně základem důvěry.

Stejně to funguje ve všech jiných vztazích. Důvěra má dva zásadní atributy – ten pozitivní je, že když někomu věřím, tak mi v tom je dobře, ten negativní je, že každý test (a potenciální vznik či růst důvěry) obsahuje nejistotu. Nejistota je paradoxně základem důvěry. V partnerských vztazích se můžeme bavit například o tom, že důvěřuji partnerce, že platí to, co mi řekla, například, že je doma a že si to nemusím ověřovat. Kdybych měl v bytě kameru a měl jistotu, že je opravdu doma, pak by důvěra růst nemohla. Pokud ale tuto jistotu nemám, věřím jí, a třeba se mi to někdy ověří, potom prošal testem důvěra a naše společná důvěra může růst. Kdybych měl jenom jistotu toho, že to co říká je pravda, pak by důvěra růst nemohla. Je důležité se uvědomit, že není na světě nic sladkého bez hořkosti. Každá hořkost (nejistota ve vztazích) ale může vyústit v něco sladkého (důvěra).

Publikováno

Rozhodnutí mít či nemít rád

Ve dnešním pojednání bych se rád zamyslel nad tím, že i slovy jde změnit můj život. Občas se mi stává, že přijde skeptický klient, který nevěří, že když budeme o problému mluvit, tak že ho vyřešíme. Myslím, že jde o to JAK mluvit. Slovami jde změnit realita a to hned. Někdy s klienty pracuji na tom, že nemají někoho rádi.

To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí  vůle, věcí rozhodnutí.

Ptám se jich, co to znamená? Často odpovídají, že o tom člověku smýšlí negativně, že jim vadí atp. Jinými slovy, rozhodli se, toho člověka nemít rádi, smýšlet o něm negativně. Pochopitelné je, že nám někteří lidé sedí více a někteří méně. To jsou věci, které jsou v podvědomí, nejsou spojené s vůli a nejsou tedy volními rozhodnutími, staly se sami. To, že některého člověka nemám rád ale JE věcí  vůle, věcí rozhodnutí. Je překvapující, jak jsou klienti překvapení, když se jich zeptám, jestli by toho člověka mohli mít rádi? Jak to udělat? Jednoduše,říct to. Velké věci se začínají dít, když ten či onen klient, který nesnáší někoho o tomto člověku začne mluvit v pozitivním smyslu, řekne: mám ho rád, mám Tě rád, vadí mi to a to, ale i přesto tě respektuji jako člověka, který má hodnotu v mých očích. Může se to zdát velmi jednoduché, ale cesta k jinému chování vede přes jiné smýšlení a toto už je pouze a jenom otázkou vůli, otázkou rozhodnutí překonat ego a říct sobě (nebo i druhému člověku), že ho máme rádi, i přesto, že mi na něm něco může vadit. Důležité je uvědomit si, že se tyto dvě věci nemusí (a neměly by) vylučovat, jak si mnozí myslí. 

Publikováno

Mluvit nebo poslouchat?

Dneska bych se rád zaměřil na role terapeuta a klienta v dialogu. Na konzultacích s klienty často přemýšlím o tom, kdy je dobré mlčet, nechat pracovat klienta v tom, že mluví (nebo mlčí také) a nakolik je moje úloha být ten, kdo naopak klienta vede. Myslím si, že mlčení i mluvení je forma práce, pokud jsou konstruktivní, ne jako čekání na to, že druhý začne mluvit. Zvláštní je, že i mlčení, které je v dnešní době ukázkou asociálna může být velmi konstruktivní a že skutečná komunikace funguje také když dva mlčí, stejně tak když jeden mlčí a druhý mluví, ale už nefunguje když oba mluví – oba mlčí a komunikace může být dobrá, oba mluví, ale komunikace k ničemu vést nemůže. Síla mlčení je podle mě často podceňována, dneska máme dokonce terapie tichem, terapii tmou atp.

Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra.

Samota může být nahlížena jako největší trest, viz samotky ve vězeňském systému, ale také jako velký seberozvojový potenciál – poustevníci se často vydávali do odlehlých míst, aby nebyli rušeni světem a nahlédli do svého nitra. S klienty si také často dávám prostor na mlčení. Nebát se ticha, ale vidět ho jako výzvu je cesta do svého nitra. Mou úlohou je rozpoznat, kdy je mlčení čekání a kdy je mlčení pracování. Nejlepší cestou je klienta se zeptat, než dávat na svou intuici. Na druhou stranu, mlčení (náš mozek) je často velmi kreativní, když ho necháme pracovat bez vyrušování. Je to tedy o tom, nechat pracovat mlčení a nevnímat ho jako něco zbytečného, rušivého, nevhodného.

Publikováno

Jak pracovat s frustrací?

V poslední době mě vyhledalo několik ukrajinských klientů žijící v Česku, kteří prožívají těžké období kvůli svým blízkým, kteří bojují s různými emocemi, protože buď nemůžou pomoci, nebo si vyčítají to, že jsou v bezpečí a jejich blízcí ne. Často tito lidé potřebují hlavně ujistit, že to co se děje, není jejich vina, že možná nedělat nic je někdy lepší než dělat něco, respektive trápit se za to, že cokoliv udělám, nebude dostatečné nebo že nevyřeší situaci. Přijmou to, že sice mohu nějak přispět, ale že nezáleží na mě, kdy situace skončí a jak, je velmi důležité k tomu, že si člověk reálně stanoví své možnosti.

Další otázkou, kterou je dobré si položit je, co nejhoršího se může stát? Nechci s klienty kreslit černé scénáře, ale přijde mi užitečné, když si alespoň mentální naladí (představí si), jak by jejich život a cítění vypadalo, kdyby se stalo to nejhorší, čeho se bojí. Ve chvíli kdy si představíme a pojmenujeme nejhorší možný scénář, v nějakém smyslu jsme ho prožili, poznali a už není neznámý. Strach plyne z věcí, které neznáme, jakmile si alespoň v naší fantazii představíme si, jaké by to bylo, poznáváme, jak bychom se zachovali (i když to není dokonalé) a vnímáme to, že abstraktní pocit strachu z neznáme, dostává konkrétní obrysy toho, co by skutečně nastalo a zároveň se můžeme alespoň částečně (díky imaginace toho zlého) nastavit na to, co bychom dělali a jak bychom to vyřešili – nastavujeme se na to, jak situaci vyřešit, čili se blížíme k řešení.

Druhým důležitým mezníkem je uvědomění, že všechny emoce, které prožívám, ke mně patří a to, že se hlásí o pozornost, znamená, že jim tu pozornost mám dát. Přirovnávám to k fyzické bolesti, která se tu a tam u každého z nás projeví. To, že mě něco bolí, znamená, že si toho mám všimnout, něco s tím udělat, rozhodně to nepotlačovat. To, že se ve mně probudí nějaká emoce, znamená, že ji mám přijmout, dát jí pozornost, prožít ji, neznamená to, že ji mám ignorovat nebo potlačovat, jak je to dnes běžné. Další důležitý krok je stanovit si cíl toho, co můžu udělat a kam to co dělám, má vést. Představa toho, k čemu mají moje činy směřovat je to hlavní, co nám pomůže jich dosáhnout.

Potom se ptám, jestli to co zrovna klienti dělají, řeší, přemýšlí, opravdu povede k cíli, který by chtěli dosáhnout. Dále se ptám, jestli jsou opravdu vědomě rozhodnuti toho cíle dosáhnout (jestli přijímají nejen klady ale i zápory a těžkosti, které se s cílem – nebo po cestě k němu – můžou vyskytnout). V konečném důsledku mě potom zajímá, co se stane, až cíle dosáhnout, v čem bude jejich život lepší, budou ještě něco chtít nebo už budou spokojeni? Každý cíl se skládá z malých cílů a kroků, dílčích úspěchů, ale je důležité, řekl bych nezbytné, představit si, k čemu mají jednotlivé podcíle a kroky vést. Představit si konečný stav a zeptat se sám sebe, nejen racionálně, ale nechat promluvit i tělesné cítění, jestli až bude konečný stav, mi bude stále něco chybět, protože jestli ano, pak nemluvíme o konečném cíli, ale pouze o nějakém díle skládačky. Předpokladem toho, že dosáhneme toho, co opravdu chceme je, že si představíme konečnou vizi našeho života, nejenom jednu část, protože pak až ji získáme, můžeme být nemile představeni, že uspokojení, které jsme očekávali, se nedostavilo.